Závěro-roční bilance.

"Mít tak tu moc, i když je noc a nebo den, vypnout mozek, aby spal. Nic necítit, nic nevědět a nebýt tady, nebýt tam. Jenže to nejde, a i když spím, nevypínám. Vím, že to přejde, až přejde ten pocit, co mám... Ten sebeklam."

Vánoční období bývá samo o sobě plné emocí, pochopitelně by se mělo jednat zejména o ty pozitivní, a taky že jo. Začíná Advent, domovy zahaluje vůně cukroví a města září světélky, pijeme svařák, setkáváme se s rodinou, běžně se máme radši, než v jiných obdobích roku... nicméně vánoční období je taky obdobím, kdy zemřel VH nebo naše Šmudlinka, obdobím, kdy jsem byla nešťastná, ublížila a bylo mi ublíženo. A to teď nemám na mysli dvatisicešestnáctku, kterou hejtuje většina nejen internetové populace. 

Je ten rok vážně tak špatný?

Dvatisícešetnáct světu vzal opravdu velká a cenná jména - Alana Rickmana, Umberta Eca, Davida Bowieho, "Krakonoše", Věru Čáslavskou, Prince a ve svých posledních dnech taky George Michaela, Lubu Skořepovou, Radima Hladíka a Jiřího Smetanu. 

"A tak loučím se. A něco snad tam zůstalo z těch našich dnů, já teď vím, věrni zůstanou. ...

Nemohu spát, probouzím se a zase se nemohu ubránit myšlence, zase se vrátit o nějakej ten rok zpátky, bejt zase malým klukem, kterej si rád hraje, který je s tebou."

Dvatisícešestnáct je (resp. byl) taky rokem, kdy o život přišlo nemálo lidí, kteří si to nezasloužili, ať už při útocích v Bruselu, Nice nebo Berlíně, ale taky během nesmyslné a masakrózně zlé válce v Sýrii. 

Taky to byl rok, kdy Miloš Zeman začal ještě více lhát, a kdy se dozvěděl Donald Trump, že peníze už nebudou jeho jediným nástrojem moci, dostal funkci nejmocnějšího muže planety. Zároveň si ale mnoho lidí uvědomilo, že nechtějí žít v zemi pod diktátem agenta Bureše a při tom tolerovat na Hradě senilního starce, rok, kdy dostal dvacátýosmý říjen zase smysl, sedmnáctý listopad taky. Zároveň ale ta další část populace, rozdělena na Okamurovce a Konvičkovce (a pak taky ty Andrejovce) začala poslouchat Ortel, ohánět se (nejen na sítích) primitivními výroky a začala chodit k volbám a válcovat tu menší část, zvanou a zpopularizovanou Ovčáčkem jako pražská kavárna. A ve dvasedmnáctce teprve uvidíme, jaký průšvih to je (bude).

Kromě toho ale taky vyšlo Proklaté dítě, pokračování Harryho Pottera z pera Rowlingové ve formátu pracovního scénáře k populární divadelní hře, byl natočen Anthropoid, geniální film z americké produkce o veledůležitém mezníku naší historie, Tim Burton přišel s prvním Sirotčince slečny Peregrinové, došel k nám taky Murakamiho Hon na ovci, Česko navštívila Ellie Goulding, AC/DC nebo "Redhoti". V prosinci byla otevřená poslední část D8 (a zatím ji nezavřeli) a v Praze se otevřela Kavárna co hledá jméno a později Vnitroblock, a na obou místech je to nejvíc boží. 

Ale pro mě samotnou, objektivně shrnuto, převažovalo ve dvašestnáctce asi víc pozitivních věcí, byť často provázených negativními emocemi. Stala jsem se bakalářem a zabouchla za sebou dveře Úisku, které bych ve dvasedmnáctce zase ráda otevřela, i dveře od bytu, který jsem milovala a do další etapy jsem vykročila sama, i když to bylo to nejbolestivější, co jsem kdy zažila. Zkusila jsem si, jaké to je, žít v jiné zemi, a to hned ve vysněné Francii, nejednou jsem se zamilovala, jednou z toho do Prahy, poznala jsem spoustu báječných lidí, do rodiny nám přibyl nový člen, vlastně dva (a téměř tři), na zádech mi přibyla kérka, nastoupila jsem do nové práce a jsem tam spokojená. 

"Ještě stojím na nohou, ještě mám sílu objednat si panáka, zapálit cigaretu. Ještě stojím na nohou, ještě nejsem pod stolem. Ukažte mi cestu, dejte kříž. Dejte kříž a já půjdu."

Zároveň jsem ale přišla o všechno, co jsem si doposud vybudovala. Zůstala jsem sama, navíc bez ničeho, stále jsou ještě chvíle, kdy nenávidím celý svět včetně sebe. Možná jsou tu ty chvíle ale méně často, než dřív. Neprobrečela jsem letní dny, neprobrečela jsem Vánoce a už to bude téměř rok, co si nemyslím, že jsem naprosto k ničemu, nemožná, a že život je o ničem. Už mi to totiž nikdo nedává najevo. Stěhovala jsem se vícekrát, než je zdrávo, a i tak jsem se nezvládla přestěhovat kompletně, a tak nezbývá nic jiného, než zažívat pod stromečkem dejavu a rozbalovat stejné dárky jako loni, předloni, předpředloni. Taky jsem opustila práci, kterou jsem milovala a (teď již bývalé) kolegy jsem musela nechat jít dál, občas se potkáme, nahradili je ti další v nové práci, která je asi ještě víc skvělá. To je asi život.

Zjistila jsem, že pravých kamarádů je málo a zpravidla jsou to ti, jež se mnou vyrůstali (resp. vyrůstaly). Společně jsme zažily všechno a zažíváme dál a já jsem za tohle zjištění šťastná. Nejednou jsem se navíc přesvědčila o jedinečné úžasnosti své rodiny, která mě nenechala ve štychu, ani když jsem se ocitla na tom nejpropadlejším dně.

Taky jsem byla mnohokrát v kině, i když na většinu projekcí bych radši zapomněla, vystoupala na mnoho kopců, zejména v místech od nás na západ, přečetla dost knih a část z nich i zrecenzovala, byla na dvou koncertech Tata Bojs (nebo snad jen na jednom?!), stihla jsem Wohnouty i Fixu nebo třeba Bastille. Kromě Majálesu a Kryštof Kempu jsem nestihla žádný fesťák, za to ale technopárty v Barceloně ano. Koupala jsem se v moři při východu Slunce a bylo to romantický, i když jsem Španěla jehož oblíbenou knihou je Kafka na pobřeží už nikdy neviděla a patrně ani neuvidím. Byla jsem jen na jedné svatbě, na kterou jsem letěla ze vzdálenosti čtyřtisíckilometrů a ona byla veselosmutná. Začala jsem běhat a jezdit na kole, ale pak na to taky dost kašlat. Vykouřila jsem dost cigaret, a ty co mi zbývají v kabelce chci zítra vyhodit do popelnice, případně rozdat bezdomovcům. Nejednou jsem se vrátila z párty nad ránem nebo úplně ráno a pak se za sebe dost styděla, prospala jsem několik dopolední a začala kašlat na svou zdravou bio životosprávu i na vege život. Šlo to se mnou nejednou z kopce a zjistila jsem, že teď je na čase zase trochu změnit směr, vydat se směrem vzhůru. 

Tak tohle je moje dvatisícešestnáctka. Nebyl to nejlepší rok, to ale dvatisícepatnáctka taky ne, ta nám  totiž vzala dědu a mně dočasně veškeré iluze.

A jaká bude dvasedmnáctka se nejspíš nechme překvapit, co vy na to?...

Štěstí?

"I got dreams that keep me up in the dead of night, telling me I wasn't made for the simple life.

There's a light I see, but it's far in the distance. So I'm asking you to show me some forgiveness.

It's all for you in my pursuit of happiness!"

Štěstí, happines, la chance. Zejména je to ten stav, kdy si nemyslím, že jsem nešťastná. Že někdo v mém okolí je nešťastný. Ten skvělý stav, kdy si nepotřebuji na něco neustále stěžovat (až na výjimky). 

Štěstí je obří hrnek čaje s názvem Dobrý večer a Relax and Unwind spotify playlist, i když v malém pokoji s pár kusy nábytku, několika komínky nejoblíbenějších knížek a hromadou oblečení, které se nikam nevejde. Hlavně když v okně jsou naaranžovaná vánoční světélka a hrají zrovna The Lumineers. A já nemusím "sleep on the floor", i když to v tom textu je. Štěstí je vyrovnat se konečně se svou minulostí. Nezlobit se už na ty, co ublížili, nebo se na ně aspoň zlobit míň. Necítit nenávist, to je štěstí. Protože karma a boží mlýny, to funguje. 

Štěstí jsou víkendy, ať už v Praze, v severních nebo středních Čechách, i na Liberecku, štěstí je i práce, do které nechodíš s nechutí. Štěstí je mít (skoro) čtyři synovce a neteře a čtyřnohé i dvounohé kamarády. 

Štěstí je tančit na Tata Bojs a Bastille v jednom týdnu, těšit se z maličkostí a víc, než materialisticky uspokojovat sebe sama, pomoct někomu, kdo to potřebuje víc. Darovat vánoční dárek někomu, kdo nemá v životě tolik štěstí a mít z toho dobrý pocit, i to je štěstí.

Štěstí je i darovaná tabulka čokolády, půjčená dobrá kniha nebo doporučený skvělý film. Čekání na to, kdy přijde ten správný čas na Love Actually, krabici kapesníků, hromadu čaje a dobrot, to je štěstí. Štěstí je pít v zimě horký svařák z keramických hrnečků v Petřínských sadech a polít si u toho rukávy. Štěstí je smát se, když ani nevíš čemu. Mít cíl, jít za ním, mít zmrzlý nos a těšit se při tom na jaro, prožívat adventní čas, aniž by se stresovalo, to všechno je štěstí.

Update: Štěstí je piknik v zimě na Vyšehradě i nekonečné zásoby lentilek. Štěstí je to, že i když jsem naprosto děsná, ještě mě všichni neodepsali. Ale taky je to to uvědomění, a to, že si řekneš, že teď už děsná nebudeš, protože nechceš.

No nejste taky relativně šťastní? :) 

Za poslední dobu toho zas bylo moc. Chvíli jsem přemýšlela, jestli spíš mám napsat hate-post sama sobě nebo inzerát, že hledám muže, který mě zkrotí. Nakonec jsem si to rozmyslela a spoléhám v tom na Ježíška. 

Fantastický svět kouzelných zvířat

Premiéra (anebo dokonce předpremiéra) Fantastických zvířat je pro všechny potterfans (a nejen pro PotterFans) něco jako sedmnáctý listopad pro občanské aktivisty nebo pětadvacátý prosinec pro zařeknuté katolíky, prostě svátek jako hrom. Původně jsem k tomu nic psát nechtěla, chtěla jsem zkopírovat odkaz na nějakou dobrou recenzi (třeba od Nofreeusername), postnout nějaký song ze sountracku a napsat na Facebook a Twitter, že jsem prostě nebyla ani nadšená, ale ani zklamaná. Dál to neřešit, z recenzování jsem totiž dost vypadla. Nakonec jsem ale změnila názor. A to nejen proto, že mi psaní chybí, ale taky proto, že účast na slavnostní předpremiéře „nepotterovsky potterovského“ filmu si to asi žádá. 

S dvoudenním odstupem se na to už dívám jiným pohledem než v onen den, kdy můj postoj k filmu zkresloval pocit ze špatného českého dabingu (nebo špatný pocit z českého dabingu, obojí správně) a 3D formát, kterému zrovna neholduji. Pokud tedy toto, společně se špatným výběrem míst v přeplněném kině (to, že nemám ráda multikina, je asi můj základní problém), odfiltruji, naskočí minimálně dvě hvězdy navíc. Mně se to fakt líbilo! Na CSFD hodnotím plným počtem, vždyť je to Rowlingová, Eddie Redmayne v roli Mloka je takový mimoň, až se z něj stává jeden z nejroztomilejších chlapů ever, mluví se tam o Brumbálovi, Bradavicích a dokonce se tam objeví i Johnny Depp, ale dost spoilerů… 

Jako HP-fanda (byť ne fanatický) jsem si musela trochu zvyknout na to, že se děj neodehrává tam, kde vždycky, i na to, že mi tam zpočátku herci nějak neseděli. Pak to ale všechno najednou opadlo a já jsem si fakt užívala tu pohádkovou atmosféru, zejména pokud byla možnost nahlédnout do Mlokova kufru a díky „třidéčku“ skoro pohladit hrabáka nebo kůroleza (Větvík byl navíc nejvíc nejlepší a chci ho domů!). 

Užila jsem si taky tu naivní pohádkovost, kterou byl film (i přes svoji občasnou „akčnost“ a „hororovost“) protkaný v celé své dějové lince. Nakonec totiž došlo na tu pravdu, lásku a spravedlnost, a to je přesně to, co já od příběhů dost často potřebuji, stresy nechme pro reálný život, prosím. Jsem vděčná za to, že tento film vzniknul, aspoň na chvíli jsem se mohla vrátit v čase, zrekapitulovat, kolik let už uběhlo od té doby, kdy jsem pod stromečkem rozbalila Kámen mudrců, dárek od bráchů, vlastně ten nejlepší, věnovali mi totiž lásku ke knihám už někdy v osmi letech, aniž by s to možná zcela uvědomovali, kolik času uplynulo od té doby, kdy jsem viděla první film, s napětím čekala na vydání každé další knížky a natočení každého dalšího filmu, ba kolik času uplynulo od půlnoční premiéry druhé části sedmého dílu. Když to shrnu, asi jsem tím nadšeným fandou byla, i když mi to teď tak nepřipadá. Mlokův příběh mi tohle všechno připomněl a dal mi naději, že to vlastně není ještě konec, že HP-fandové se musí s plynutím času znovu nakrmit, případně přilákat noví. Z čehož plyne moje jediná obava, a to ta, že moje budoucí děti nebudou mít svět čar a kouzel rádi. 

PS: Prima požitek navíc umocnili oficiální PotterFans, kteří na předpremiéru dorazili v naprosto kouzelných kostýmech, kde byste proflálkou Hermionu hledali jen marně. Přišla totiž hlavně Rita Holoubková, madam Prýtová, Lenka Láskorádová a z dalekého Kruvalu i Viktor Krum! Slušelo to ale i ostatním příchozím, kteří se simulovali svými outfity do přelomu 20. a 30. let, tedy období, v kterém se celý Mlokův příběh odehrává… řadu let před narozením Harryho, Rona i Hermiony. Dávno před Voldemortem. 

O bytí poutníkem

I’ll see you in Paris.

We will be strong.

I’ll see you in Paris.

I’ll sing you this song. 

Prší. Podzim. Barevný podkolenky, tlustá šála a zelený čaj. Miluju to. Ale jako každý rok tomu něco chybí, ještě jsem nepřišla na to, co to je. Můj tajný tip je, že je to Jeremy Loops v mojí ložnici, ale kdo ví.

Možná bych měla konečně psát zase víc o knížkách, to dává větší smysl. Nebo o Francii, to bylo asi nejlepší období tohohle blogu za celé tři roky.

Jak jsem se na Prahu těšila, tak mi Praha hází klacky do nohy. (Ne, ona to asi nebude Praha.) Možná bych za svoje neustálé problémy měla přestat vinit všechny a všechno ostatní… Každý svého štěstí… a jaký si to uděláš…

Je jednoduchý si neustále opakovat, že on mi zkazil život, že tamten mě zradil, že ona něco podělala, že tahle podělala mě, že tohle město nosí smůlu, že tu vesnici nesnáším,... 

Začni myslet pozitivně, sakra! Kdyby ta cesta nebyla hrbolatá, nikdy se nepoučím se svých chyb. Ano, ze svých. Všechno byla jen a jen moje rozhodnutí, a to, jak všechno dopadlo, mi jen otevřelo oči v tom, že bych měla být opatrnější ohledně toho, komu důvěřuji, ke komu vzhlížím nebo koho si pouštím tak blízko k tělu, ale hlavně, že bych měla být samostatnější. 

Je to už sakra dlouho, co jsem se rozhodla být samostatná, ale nikdy mi to moc nešlo. Neznamená to totiž jen sbalit si svých pět švestek a zabouchnout za sebou dveře, i když se tak může na první dojem zdát. Pokud jsou totiž ty dveře zabouchnuté v nesprávnou dobu, nebývá to definitivní. Zůstala jsem teda viset v jakémsi meziprostoru, na padacím mostě, neustále jsem ty dveře zkoušela znovu otevřít, ale vždy to bylo už jen na malou škvíru. Moje malá závislá nezávislost, to ona je tím, co mi nakopává zadek při každé příležitosti. Něco jako moje druhý rozumnější já, který bylo potlačeno už na gymplu a nikdy nedostalo prostor dospět a vyzrát, protože ho moje nerozumné, ale dominantnější já zašlapalo.

Důležité je ale nelitovat. Nikdy. Ničeho.

A tak nelituju a ve výsledku si asi žiju ty šťastnější chvíle svého života. Jen si uvědomuju. Uvědomuju si, jak mi moje nezávislá závislost vlezla do hlavy a já jsem neustále potřebovala, aby mě někdo vedl za ruku, žďuchal mi do zad, otáčel mou hlavou na správnou stranu a našeptával mi do ucha, co mám dělat. A za to přece nemůžu vinit nikoho jiného, než jenom sebe! To, že jsem zavřela oči a nechala se vést. Navíc nesprávným směrem a nedokonalými průvodci.

Člověk je vždy sám za sebe.

Vždycky.

A všichni blízcí jsou na té cestě spíš jen zpestřením, ne motorem. Ukazatelé na křižovatkách, zastávky štěstí i útočiště v dešti, parťáci pro zpestření i pro pomoc. Taxikáři, řidiči, spolucestující, průvodci, delegáti. Všechny je na své cestě potřebujeme, dovedou nás do cíle, ale to hlavní musíme zvládnout sami. My jsme hlava i nohy téhle cesty. Někteří s námi jdou úplně celou cestu, jiní se přidají v polovině, další jen potkáme a s některými tu pouť dokončíme. Ale sakra velký pozor bychom si měli dát na ty, kteří nám to naše jedinečné putování chtějí znepříjemňovat.

Třeba to tak nemyslí. Jenže my pak pod jejich vlivy tu mapu ve své hlavě otočíme na špatný list, ukazatele ignorujeme a vydáme se na cestu, která nám nepatří. Patří někomu jinému. Navíc máme oba jiný cíl a jdeme špatným směrem, buď jen jeden z nás, nebo dokonce oba dva, a to je ta úplně nejhorší varianta. Zvolit třetí, nesmyslný směr a společně zabloudit. Obzvláště jsme-li dva zcela odlišní poutníci, každý z jiné země.

Špatným pro nás ale nemusí být jen spolucestující, ale i některé ukazatelé, někteří řidiči či některé zastávky. Neměli bychom je všechny brát až tak moc vážně, máme přece vlastní hlavu. Oni občas lžou, svádí nás na špatnou cestu a pak, když teda odbočíme, tak nás nechají bloudit v lese. To není správně. Nemusíme se ale nutně vracet stejnou cestou zpátky, důležité je jenom najít zase ten správný směr a vydat se jím. Napojit se na tu naši vlastní cestu a příště už se z ní nenechat svést. <3

Pásky, trny, kopance.

„…a nebyl by to náš film, aby se nepřetrhla páska.“

Pokud se páska, i když už delší dobu, byť pomalu poškozuje, krabatí, začíná být pěkně poškrábaná, a pak se nakonec začne trhat, tak že za nějaký čas už drží jen na vlásku, jsou jen dvě možné varianty, jak to může dopadnout… A to, že ji buď začneme uhlazovat, přežehlovat, sešívat a slepovat, ale musíme ji fakt v podstatě nonstop a s největší péčí hýčkat, anebo se prostě přetrhne úplně a nenávratně. Pokud jde ale o pásku, která už jednou jen na vlásku držela, možná se i na chvíli přetrhla, pak se zase trošku slepila a často dostávala dost zabrat, byla fakt hodně poničená, když se podruhé dostane taková páska do stejného stavu, zřídkakdy jde znovu zrenovovat… No a tak se naše páska přetrhla. A asi na ní nebyl nahraný romantický film ani pohádka. V posledních dnech to vypadá na dost peprné drama a zapeklitý thriller.

Vlastně mě dost překvapuje, jak se k sobě dokáží lidi, kteří k sobě měli v životě tak blízko, kráčeli stejnou cestou, chovat. Jeden náš učitel na gymplu razil filozofii, že ženské jsou mimozemské bytosti. Vlastně říkal, že po každém vztahu si připadal, jak když žil s mimozemšťanem. Ač si toho z filozofie, etiky nebo psychologie nepamatuju moc, tohle v hlavě uvízlo. Ale opravdu je tohle břímě jen na ženách?

Jo. Máme své mouchy, ale nejsme přece jediné. Já osobně jsem teda dost přecitlivělá, ukňouraná, vztahovačná, někdy i hysterická, snadno se nechám vyprovokovat a řeknu něco, co bych normálně neřekla, pak kvůli tomu brečím, a když zchladnu, mám na sebe vztek, proč nezachovám střízlivou mysl. Taky často před problémy utíkám, proto jsem přes tři měsíce byla zašitá ve Francii a bála se, až přijde ta chvíle, kdy se budu muset vrátit. Jo, to jsem já. A když se pak v opozici najde někdo, kdo o mně tohle přesně ví, může toho hodně snadno využít. A to bolí.

Pravděpodobně je mnohem snazší člověka ranit a ubližovat mu, ať už vědomě nebo nevědomě, když se dva navzájem dobře znají. Když se znají lépe, než je zná kdokoli jiný, jde to úplně samo. Každé slovo, každý čin je jak ostře bodavý trn. Au. A vím, nebo aspoň tuším, že by to mohlo být vzájemné. Jen každý má jinou zbraň, někdo šípy hází po hrstech, někdo je zas pomalu zabodává pěkně hluboko… Au podruhé.

Já se ale ptám, sebe sama, všech ostatních, kde se v lidech bere ta síla (a ta špína), chtít si ubližovat záměrně? Proč dlouhé průtahy, dny, týdny, měsíce bolestí, podlomená důvěra, slzy lítosti i vzteku, křik i ironie? Vím, nebo aspoň tuším, že je to maska. Jsem důvěřivec, neponaučitelnej důvěřivec, a pak bývám bita. Ale tak zkusme ty masky na chvíli odhodit… chovat se přirozeně, neschovávat se za bolest, ublížení ani vztek. Být sami sebou. Nebylo by to pak hned všechno lepší, a na tom světě jednodušší? Všechny ty rozchody, rozvody, neshody, a třeba nakonec i shody, by byly řešitelnější.

Přestaňme si neustále lhát. Za poslední období těch lží, které kolem sebe vnímám, na které jsem narazila, a hlavně, které jsem na vlastní kůži pocejtila, bylo tolik, že už to není ani k pláči, ale doslova na zvracení. Jednejme spolu narovinu. Jednou se nám to vrátí… stejně tak, jako se vrátí to, když se na rovinu nejedná. Zákon karmy existuje, věřím tomu.

Jo a už jsem říkala, že jsem neponaučitelnej důvěřivec?...

Au revoir Opoul!

Inimaginable! Neuvěřitelný!

Moje tříměsíční životní etapa je u konce. Už to není: "Sachicku, poletíme letadlem. Za měsíc.", už je to: "Sachicku, poletíme letadlem v pátek. Za tři dny." A co je na tom nejhorší? Necítím se o moc lépe, než když jsem před těmi třemi měsící opouštěla Řepy, Hájedničku a Jenčice. Přirostlo mi to tu k srdci. Francie, malebné horské vesnice, moře, pláže, prázdniny a dovolená téměř kdy chceš, báječní lidé i zvířata... ale ne, že bych se netěšila na ten náš špinavý sever Čech nebo na ruch Prahy. Hlavně jsem sama zvědavá a napjatá, kam mě vítr zavane... :)

Vlastně prožívám takové déjà vu, sentiment jak na přelomu dubna a května. Zase všechno nechat za sebou, zase začínat znova. Pořád a pořád dokola. A v čem jsem si pomohla, žejo.

O tom to ale být nemá, sentiment a slzy musí jít v tomhle případě zcela stranou. Spíš bych ráda shrnula, co mi ty tři měsíce daly! 

Trochu sebevědomí, odvahy a zkušeností, hodně zážitků a vzpomínek, ale co hlavně - kamarády, s kterými se těžko loučí. 

Mám toho hodně na srdci i na jazyku, předešlý týden byl totiž doslova naplněný skvělými událostmi. Ať už pondělním letem a následnou procházkou po milované Barceloně po několika "bezespánkových" dnech a nocích, úterním agualandem v Sain Cyprien nebo nedělním rozlučkovým odpolednem a večerem na minigolfu, který byl završený diskotékou na pláži. Me gusta!

"Hlavně se s ním nevyspi."
"No to voni chtěj sex furt. A když ne, tak chtěj zaplatit kýblem." 
Od neděle se směju furt, ten pocit, že si můžeš mluvit o čem chceš a nikdo ti nerozumí, je docela legrační. Pokud tedy zrovna nejde o to, jak se řekne vagína v jiných jazycích... třeba španělsky, ehm.

A o tom kbelíku ani nemluvím, byť napsané to nezní tak, jak vyslovené. Chudáci dělníci, vlastně chtěli jen prachy (=la somme) a místo toho skoro odešli jen s kbelíkem (=le seau).

A teď už si jen v posledních pár dnech, hodinách půjdu zaběhat na svoje neoblíbenější místo, kde si sednu a budu sedět... koukat na vinice a budu smutná sama pro sebe, pojedu na poslední vyjížďku na kole, a budu si hlavně užívat posledních chvíl se mým vzteklým a zlobivým, ale i tak naprosto úžasným čtyřletým Francouzem. A budu se těšit domů... na nejlepší rodiče a sourozence na světě, na děti a na zvířátka a prostě na všechny a všechno... na zbytek léta a nové začátky. 

Ale snad zas brzo.

à bientôt France adorable

Otočit list, převrátit kartu.

Nastal čas zase vytvořit neknižní příspěvek, události uplynulých dní k tomu doslova vybízejí. Kdyby však uplynulé dny nebyly v jakési mlze. V mlhavém alkoholovém oparu. Jo, facku bych si dala. Ne jen jednu... ale tak život to zvládl za mě. 

Mohla bych donekonečna psát o Barceloně I., o Barceloně II., o práci, technu, diskotékách, nespánku, přepadeních, letadlech, autobusech a dokladech. O aquaparku, shledáních a návratech, vítáních a loučeních. O kamarádství, která nezabila ani ta nejdrsnější a nejsprostější možná slova. O tom, jak mám báječné rodiče i kamarády. O Čechách, jak severních, tak jižních. O nezodpovědnosti, naivitě a zklamání, slzách i smíchu. Ale já nechci. 

Nebo bych také mohla psát o prozření. O probrání se a o kopancích do zadku. Jo a mimo jiné o tom, že tentokrát už fakt líp bude, protože jestli ne, tak už nevím...

Věřím na karmu, to už jsem dávala najevo několikrát. Vždy se mi to totiž osvědčilo a potvrdilo. Vím s naprostou samozřejmostí, kdy jsem v minulosti šlápla vedle i v čem jsem konkrétně nejvíc chybovala. Trochu toho lituji do dnes, nicméně měla jsem za to, že už mi to bylo splaceno i s úroky, ale podle všeho, co se přihodilo v posledních dnech asi ne...

A proto slibuji, že už nebudu skuhrat, až mě bude pálit dobré bidlo. Že k nějakému dostatečnému pocitu blaha mi bude fakt stačit stálá práce, škola, ucházející bydlení, možnost vidět rodinu vždy, když se mi zachce, moct jít běhat do Hvězdy a bruslit na Ladronku, dát si oběd v Huse a nakupovat ve zdravé výživě. A třeba jednou přijde i něco víc, než jen chycená svatební kytka. Ale tenhle adrenalin už si prosím nechte, díky nechci. Stačilo. 

Čtenáři z Broken Wheel doporučují

Po přečtení Musíme si promluvit o Kevinovi, Pána Much a Rudišovy Národní třídy jsem se už potřebovala odprostit od těch negativních a depresivních motivů, a tak jsem na doporučení českých knižních blogerek sáhla po nové knize Čtenáři z Broken Wheel doporučují. Prý že se bude líbit všem knihomolům. A tak jsem si řekla, že nejsem asi úplně knihomol. :) 

Teda ne, že by se mi vyloženě nelíbila, jen jsem asi čekala víc. 

Příběh Sari, Švédky, která navštíví zapadlý americký venkov, městečko Broken Wheel, je vlastně docela milý a příjemný. Jinak je ale zápletka celého příběhu tak průhledná, že by snad bylo jedno, kdyby člověk začal číst tu knížku pozpátku. 

"...ale smát se očima, to on umí. Někdy mi přijde, že to o muži řekne zdaleka nejvíc a že to bohužel není nic, co se dá naučit. Být šťastný asi jde i bez toho, ale má rada zní: nikdy si neber muže, co nemá v očích smích. 

Sama jsem se té rady nedržela. Na svou obranu musím říct, že jsem tehdy byla mladší a nevěděla jsem, co vlastně hledám."

V příběhu se sice tváří v tvář setkáváme i se smrtí, nicméně jinak je celé lazení knížky spíš pohádkové, úsměvné a možná až trochu moc naivní. Kromě Sari můžeme za hlavní postavy považovat vlastně asi všechny obyvatele Broken Wheel. Zpočátku to vypadá, že jsou všichni ve skrytu duše smutní a vyhořelí stejně jako jejich městečko, ale při návštěvě z Evropy se události dají do pohybu a jednotlivé charaktery se začnou vykreslovat. A je takřka nemožné si všechny postavy neoblíbit. 

Kromě toho je na knížce sympatické také to, že se děj točí kolem jednoho malého skromného knihkupectví, a téměř na každé stránce narazíme na zmínku či odkaz na jinou literaturu, a to opravdu z hodně širokého spektra. Od Proustova Hledání ztraceného času přes Deník Bridgite Johnsové po Paoliniho trilogii (ehm, teda tetralogii) Odkaz dračích jezdců. 

"Cítíš to? Vůně nových knih. Nepřečtená dobrodružství. Kamarádi, které jsi ještě nepoznala, hodiny čarovného úniku ze skutečnosti, které čekají jen a jen na tebe." 

A navíc autorka o knížkách mluví, jako by samy měly duši. Jinak prý voní nové knihy oproti starým, jinak pevné vazby proti paperbackům, jinak romány a jinak zas učebnice, dokonce mají jinou vůni ty pro střední školy v porovnání s těmi pro univerzity... No, s popisem knih jako takových se autorka doslova mazlí. Ale roztomile. 

Lidi z Broken Wheel tedy určitě splnili účel, odpočinula jsem si, pozitivně se naladila, a navíc jsem se nemusela tolik soustředit a během čtení jsem mohla mít vždy puštěné Tour de France :) 

Musíme si promluvit o Kevinovi: Kniha, jež jsem neměla chuť dočíst

Obsáhlý román americké autorky Lionel Shriver Musíme si promluvit o Kevinovi, nebo spíš místo označní román můžu použít "sbírka dopisů", se zabývá opravdu šíleným tématem. Motiv je zkrátka otřesný, otřesný, a ještě jednou otřesný. V první části jsem myslela, že knihu ani nedočtu, (a to jsem ještě nevěděla, že mě ještě řada věcí nemile překvapí závěrem). I tak je ale hlavní zápletka nastíněna hned na začátku, pak už se čtenář prostřednictvím dopisů, které zraněná a zlomená Eva píše svému manželovi, jen dostává k jádru věci... K tomu, co předcházelo čtvrtku...

"Být mámou je těžké. Ještě nikdo nevydal zákon, že otěhotnět smějí jen ty dokonalé ženy. Určitě jste dělala, co se dalo. A co děláte tady, v téhle noře, když je tak pěkné sobotní odpoledne? Snažíte se dál. Teď na sebe buďte hodná, zlato. Pak už nebudete muset vykládat takové nesmysly."

Loretta Greenleafová mě uchopila za ruku a stiskla ji. 

Nakonec jsem přece jenom dočetla. Ať už to bylo z důvodu, že nemívám ve zvyku odkládat nedočtené knihy, nebo protože jsem vážně byla zvědavá, jak to bude pokračovat, a hlavně, co bude na konci. Celá kniha je vlastně takovou psychologickou sondou a bodnutím do vosího hnízda (stále aktuální a nejen americké) společnosti. Zobrazuje extrémně realisticky a důvěryhodně něco, co je celosvětově pro společnost tabu. Ale i tak se to děje. A mě samotnou při dočítání zaplnil divný hororový pocit a když jsem to měla za sebou, zaplavila mě vlna úlevy. Ne proto, že by kniha byla špatná...

...jen proto, že byla špatná pro mě. 

Naopak, jde o velmi dobře hodnocenou knihu (a i dobře hodnocený film, který podle ni byl po pár letech natočen. Dívat se na něj neplánuji.) Jazykově byl příběh hodně bohatý, motiv byl takový jaký byl, to jsem věděla předem a respektuji to. Dlouho jsem nedokázala identifikovat, v čem teda byl pro mě problém... Byl v postavách. Úplně všichni mi byli hrozně protivní, ale ne tím způsobem, že by mi jen lezli na nervy. Od začátku jsem je neměla ráda a nezměnilo se to ani na konci. Kevin byl sám o sobě odporný už jako dítě, psychopat. Stejně tak mi ale vadila sobecká Eva, která byla naprosto nemožnou mámou, i když občas měla záchvěvy se snažit být lepší. A o falešném, trapném a zaslepeném Franklinovi ani nemluvím, ten mi vadil asi úplně nejvíc. Chápu, ale že i to byl možná účel. 

Kniha je plná paradoxů. Vlastně nebylo nic, co by bylo úplně špatně, ale přitom bylo od začátku špatně úplně všechno. Nemyslím si ale, že je to něco, z čeho je třeba brát si ponaučení. Já naopak budu ráda, když ze sebe tenhle silný příběh brzo setřesu a do jisté míry ho zapomenu. Ale chápu, že pro mnoho čtenářů je kniha dobrá, výborná. Asi fakt je, já jsem si k ní ale cestu nenašla. 

Výletíme. Estany de la Bullosa, etc.

Další výlet přinesl nové zážitky, které stojí za to hodit na papír... teda aspoň na ten elektronický "papír". 

Jen cítím, že dnes nejsem v úplně dobrém naladění na psaní, možná je to tím teplem, možná mým neustálým dumáním nad vším možným i nemožným. Takže si za kvalitu následujících slov rovnou sypu popel na hlavu. Excusez-moi. :)

Výletili jsme s Manu v úterý a cílem nebylo nic jiného, než skoro až vrcholky hor za účelem několikakilometrové túry. 

Manu. Můj první a zatím asi taky jediný francouzský kamarád. Manu je super jméno, jako Manu Chao, a přesně tak rychle a hodně, jak Manu Chao zpívají, tak Manu mluví. Mluví pořád, mluví hodně, mluví o všem. Ale je to většinou srandovní. I když já osobně občas ocením i mlčení. Vlastně je asi super, že neumí česky (umí tři docela základní a velmi užitečná slova: ahoj, svišť a beruška) a tohle si nepřečte, i když věřím, že za použití g. translatoru to dohromady dá. Merde! Nicméně už jsem díky Manu měla možnost navštívit a vidět strašně super místa, a hlavně si mám s kým povídat francouzsky. Obdivuju ho navíc za tu trpělivost, kterou s mou (ne)francouzštinou má a vůbec mu nevadí mi každou větu zopakovat třeba třikrát, i za snahu použít jiná slova, když mu nerozumím. Ale ještě že existuje GOT, nekonečná studnice podnětů k rozhovorům. Že prý Francouzi mají obecně radši Tiriona, ale to my taky, nebo ne?...

Alors la randonnée...

Z Opoulu jsme jeli bez mála 100 kilometrů daleko tak trochu smrtící jízdou extrémními serpentinami, kde byla naplánována první zastávka naší cesty, vesnice a horské středisko Les Angles. A tam hlavně le parc des animax. Na "tradiční" zoologické zahrady mě neužije, už ne, na to jsem si to v hlavě dostatečně srovnala. Nicméně tenhle park zoo moc nepřipomínal. Ani svou rozlohou, počtem zvířat nebo spíš jejich druhů, ani množstvím ohrad a plotů. Za plotem byli vlastně jen medvědi, vlci a svišti (moji oblíbenci, "marmotti"). A i když jejich výběh byl oplocen, těžko bylo možné dohlédnout na druhou stranu ohrady, jak to tam měli obrovské. O tom, že na to, až uvidíme vlka (a to jsem si nemohla nechat ujít, však jsou to Zorky příbuzní <3), jsme čekali několik desítek minut ani nemluvím, trošku jim trvalo, než se uráčeli zpoza stromů vylézt...

Jeden marmotte se mnou nakonec v kufru poletí i domů. Stál celých 11 eur a byl to milý dárek a suvenýr, který se snažím nebrat si příliš osobně, i když tak byl myšlený. Merci Manu. :) 

(Věděli jste, že svišti prý pořád spí? A ještě lépe, věděli jste, že já též? Kdo mě zná, neuvěří.) 

A pokračování výletu bylo ještě mnohem zajímavější. Chvílemi jsem pochybovala, že Hobbit a Pán Prstenů jsou opravdu natáčení na Novém Zélandu. Já bych to tipla na Pyrenées-Orientales, konkrétně na okolí la Lac des Bouillouses (Estany de la Bullosa je to prý katalánsky). Nevím přesně, jak dlouhá celá pěší túra byla a možná to ani vědět nechci, radši. Trvalo to, jen s jednou jedinou přestávkou, kdy jsem si musela omýt odřené a naražené zápěstí a zvážit, jestli by nebylo lepší přivolat helikoptéru, 4,5 hodiny. Kromě zraněné ruky jsem si ale odnesla bolavá lýtka, hromadu hezkých fotek, super pocit ze stoupání v horách i celodenního poslouchání frániny, a v neposlední řadě fajn zážitek.

Nakonec ale Legolas na koni nepřijel, bohužel, a ani Bilbův a Frodův příbytek jsem nenašla. Místo toho se ale na každém kousku téhle cesty pásli buď divocí koně nebo obrovské krávy. V Čechách jsem takhle volně zvířata asi nikdy neviděla. Bylo to skvělé, i když nebudu popírat, že z metrové vzdálenosti od krav, býků a telat jsem neměla respekt. 

Nakonec bych asi mohla psát do nekonečna, do ležaté osmičky. O cyklovýletu do Fitou pro Magnum, o tom hrozném horku, v kterém se už skoro nedá běhat, ale taky o mém plánu už konečně zaběhnout "tu desítku". Taky o tom, jak si člověk snadno zvyká, i o tom všem kolem toho, co se mi honí hlavou. Koho by ale bavilo to číst... :) 

Tady byla Britt-Marie

Další bestsellerový kousek švédského spisovatele Frederika Backmana Tady byla Britt-Marie jsem stejně jako předchozí dva "zhltla" jedním, nebo teda několika málo dechy. Co se Backmanovi nedá odepřít je, že ačkoli jsou hlavní postavy jeho děl často prudérní a naprosto nepochopitelní podivíni, je na nich něco kouzelného. A tak jsem si stejně tak, jako jsem si zamilovala Oveho nebo babičku, neskutečně oblíbila i Britt-Marii.

Tady byla Britt-Marie je knížka tak trochu o životě, o tom jaký by měl být, ale i o fotbale. A vlastně  hlavně o tom, že stejně tak, jak lze milovat fotbal, by mělo být možné milovat i vlastní život. 

"Jednou jsem slyšel, že lidi milují fotbal, protože je instinktivní. Když se k vám na ulici přikutálí míč, kopnete do něj. Fotbal lidi milují ze stejného důvodu, z jakého se zamilovávají. Protože si nemůžou pomoct." 

Britt-Marie je vlastně úplně običejná šedesátnice z města, která je tak trochu unavená životem pod taktovkou svého manžela, který si nakonec stejně našel milenku. A tak žena, která nikdy nepracovala, protože nemusela si najednou hledá práci, protože svého manžela, který ji zradil opouští... 

A to přitom neví, že kromě práce najde mnohem víc! Možná odpuštění...

Tak jak už to s postavami Backmanových děl bývá, občas vám lezou na nervy, ale je v nich něco, co si doslova zamilujete. Britt-Marie se může jevit jako "protivná babizna" bez špetky smyslu pro humor, trochu moc puntičkářská a posedlá úklidem, může to vypadat i tak, že nemá nikoho ráda... kromě svého manžela Kenta, na kterého myslí kudy chodí, i když jí velmi ublížil. Ale všechno to vlastně může být tím, že toho v životě zas tolik neprožila, věcem moc nerozumí. Ne všechno se dá  totiž zjistit a naučit luštěním křížovek. 

Čím víc stránek přečtete, tím víc se však o životě Britt-Marie dozvíte a lecos pochopíte. Proč se tak chová, proč je taková, proč nikdy nepracovala...

""Hodní kluci nelíbají hezké holky", říkávala Britt-Mariina máma. I když to vlastně myslela tak, že hezké holky by neměly líbat hodné kluky, protože u hodných kluků člověk nemůže doufat, že hezkou holku někdy slušně uživí." 

Stejně tak jako předchozí dvě Backmanova díla, tak i to třetí přináší úplně jiný pohled na svět a na život, jiný pohled na stárnutí a v podstatě nám zase říká to samé co Ove nebo Babička... a to, abychom si život užívali, nikoli jen přežívali. A taky to, že k tomu, aby si to člověk uvědomil není nikdy pozdě. 

"Alf. Kent. Sven. Jeden ji zradil a opustil. Druhý ji zradil a opustila ho ona. A ten třetí možná ztělesňuje spoustu věcí, které nikdy neměla, ale po kterých nikdy netoužila. Pomalu, pomalu, pomalu odmotá obvaz z ruky a pohlédne na bílý kroužek na prsteníčku. Sní o prvních láskách a druhých šancích, zvažuje odpuštění oproti lásce. Počítá údery srdce. Když zavřete oči, vybaví se vám všechna vaše životní rozhodnutí. a dojde vám, že jste se při nich vždycky ohlíželi na někoho jiného."

Mám hrozně ráda příběhy, které přináší nějaká skrytá poselství a obecné pravdy, které by si však lidé měli neustále připomínat, a proč si je nepřipomínat právě tím nejpříjemnějším možným způsobem? Čtením knížek? Mám hrozně ráda i pohádky, příběhy se šťastným koncem. I ty pohádky, které nepatří vyloženě dětem, do této škatulky se bezpochyby Backmanovy knihy řadí. 

A tak jsem si přečetla knihu (nejen o fotbale), knihu, která svým čtenářům ukazuje, jak život může být hezký, a že i dějové linky, které mají vyloženě předpoklady k tomu, aby byly smutné můžou vyvrcholit v něco kouzelného a pohádového. 

A nikdo mi nevyvrátí, že to tak chodí i v realitě. 

Bábovky

Bezpochyby nejvíce recenzovanou a diskutovanou knihou za posledních pár dní nebo možná i týdnů jsou  Bábovky české autorky Radky Třeštíkové. Dokonce si nejednou vysloužily tituly: kniha letoštního léta, must have na letošní dovolenou, apod. A vlastně, proč ne, dámy?  

Vstup Bábovek na (knižní) trh provázela, nebo spíš ještě stále provází, docela rozsáhlá marketingová kampaň. A jelikož nejednou mou oblíbenou blogerkou byly Bábovky vychváleny téměř do nebes, do marketingových sítí jsem se úspěšně chytla a ebook objednala. Ale já se vždy příjemnou reklamou nechám zlákat. Asi je to deformace z povolání. 

Ale všechny recenze mají v podstatě pravdu, zejména v pasážích, ve kterých se protínají. Kniha je neobvykle čtivá (svědčí o tom i to, že já měla 328 stran přečtených ze dne na den), rychle čtení odsýpá, je návyková, a je dost obtížné se od ní odtrhnout, místy se nad absurditou příběhu pousmějete, jindy máte doslova vztek, a jediné, co si přejete je, nikdy se postavám, ženám, jejichž životní osudy Radka Třeštíková líčí, nepodobat. 

@KnihyAcademia, via Twitter

Rebeka, Karolína, Miluška, Johana, Saša, Květa, Nikola, Alena, Magda, Renata, Linda, Lenka

12 žen, 12 kapitol a 12 příběhů, 12 životních osudů

Pravděpodobně taky 12 můžů, nebo o něco víc či míň

Stejně tak kolem 12 dětí, 12 matek, 12 rodičů, míň nebo víc

Všech jmenovaných 12 žen něco spojuje navzájem, některé o poutu, které je pojí navzájem vědí, některé ne. Některá pouta jsou silnější, než jiná. Někdy jde pouze o to, že žijí ve stejném domě, že se potkaly v nemocnici nebo jsou kamarádky. Často jde ale o propojení mnohem hlubší...

Radka Třeštíková v Bábovkách nejednou otevírá téma nevěry, lži, partnerských vztahů a jejich problémů, a také (a hlavně) rodičovství a problémů a úskalí s ním spojených. Autorce se podařilo pokrýt snad všechny varianty úskalí společného soužití dvou lidí, a zároveň také všechny "problémy" trápící dnešní společnost. Od homosexuality po nechtěná početí přes nemožnost početí, až po úmrtí. Sama jsem se při čtení občas ztrácela v tom, kdo je vlastně kdo, a co má s touhle společného. Nechápu tedy, že Radka zvládla celou tuto smyčku ukočírovat. 

Neříkám, že by si Bábovky nemohl přečíst nějaký můž, ale já jsem si knížku zaškatulkovala do pomyslné kolonky "knihy pro ženy". Nicméně jistě pro ženy každé generace. Však každá v ní můžeme najít něco, a aspoň s jednou z dvanácti se v něčem (nejspíš bohužel) ztotožnit. 

Ono se totiž na jednu stranu může zdát, že Bábovky jsou tou pravou odpočinkovou knížkou na dovolenou. Knížkou, u které netřeba přemýšlet. Tohle zdání ale klame. V Bábovkách je tolik hořkosti a vážnosti zároveň, že já nad tím ještě několik hodin po přečtení musím přemýšlet. 

Doufám, že v reálném životě jde jen o hodně dobře promyšlenou fikci. Já prostě ráda věřím na pohádky a tohle všechno podvádění na mě působí trochu smutně. 

Každopádně ale klidně Bábovky na seznam "must read" též zařadím. Mě to prostě bavilo a jsem ráda, že se na našem českém políčku takové skvosty rodí! 

Le monde est très petit

Na úplný úvod bych se hrozně ráda podělila s veselou historkou, která jen potvrzuje, že svět je vesnice. 

Francie žije fotbalem, asi celá Evropa žije fotbalem. Ale Francie zejména. 

Minulý týden přijela návštěva z Čech, z Českého Těšína. Dnes se vydali na výlet do Toulouse na match Španělsko-Česká republika. Za necelé tři hodiny to vypukne, tak fanděte!

Cesta z Jenčic do Českého Těšína je daleká 460 km. Z Jenčic do Opoul-Périllos 1593 km. A z Českého Těšína do Opoul-Périllos 1919 km. Nikdy jsem v Českém Těšíně nebyla. 

No a v Opoul-Périllos, patrně jedné z nejmenších a nejzapadlejších vesnic v regionu Pyrénées Orientales nebo možná dokonce i v celé Francii, jsem se seznámila se skvělou rodinou z Českého Těšína a se spolužákem ze střední školy mého vlastního strejdy, Tondy. A aby toho nebylo málo, u dcery tohoto pána žiju :) 

Souriant! 

Randonnée en Tautavel

V pátek jsem zase šplhala po horách, skoro jsem si zvrtla či zlomila kotník, mohla jsem se proletět vrtulníkem, ale nakonec to dopadlo dobře a došla jsem po svých. Díkybohu, i když bezpochyby by to byl zážitek, který by mi jen tak někdo neuvěřil. 

Z vesnice Tautavel jsme vyšli a pokračovali na zříceninu hradu ze 13. století, takže spíše jen zbytky zříceniny. Odtamtud pak dál do hor a po skalách na Tour del Far v Tautavel, odkud byl opravdu krásný výhled na Pyreneje i Středozemní moře i na hranice se Španělskem. V horách zrovna "zuřila" bouřka, takže jsme viděli i blesky, slyšeli hromy a pozorovali provazce deště a doufali, že se nepřiblíží až k nám. Nakonec jen párkrát lehce sprchlo. 

Po sestupu dolů jsme ještě navštívili údolí řeky Le Verdouble s průzračně modrou vodou, jak někde v laguně. A mimo to také archeologickou stanici přímo nad řekou. S čímž se pojí veselá histrorka spojená s mou francouzštinou, myslela jsem si, že jdeme jen na nějaké místo, kde byly nalezené nějaké vykopávky... Když jsme tedy vystoupali do fungující archeologické stanice a pohybovali se přímo mezi archeology, byla jsem překvapaná a v rozpacích. A nebyl by to pravý jihofrancouzský výlet, kdyby nebyl zakončený vynikající zmrzkou... :) 

Collioure

Po klidném výšlapu do hor jsme se v něděli vydali do přesného opaku, do rušného a turisty obklopovaného města Collioure. Malebné městečko sloužící jako přístav, rozkládá se tedy na břehu Středozemního moře, a také jen několik málo kilometrů od Španělských hranic, může (hodně) vzdáleně připomínat proslulé Saint-Tropez (aspoň místní to porovnávají).

Collioure je báječným místem k nasátí té pravé letní dovolenkové atmosféry. Pozná se to podle mě tím, že procházíte úzkými uličkami plnými obchodů se suvenýry, restaurací a barů, vedoucích až k plážím. Po prohlídce města jsme tedy patřičný čas strávili na pláži, nejdřív jedné, oblázkové, později druhé, písečné. Navštívili jsme starý větrný mlýn, odkud byl krásný výhled na celé město a téměř jsme ztratili dítě. Jinak byl ale den, byť chvílemi lehce stresující a unavený, moc milý a ještě milejší tečkou na závěr byla čistě česká a dámská jízda v Léon de Bruxelles. 

Jako bonus jsem si během příjemného víkendu stihla koupit nové běžecké tenisky, takže konečně běhám jak profík a je to ještě víc boží, než v těch starých. 

Jo a dneska prší...

Up&Up

Pořád chci něco napsat, ale pořád jsem tolik fati...gu...é...e, že ještě před tím, než něco publikuji, tak většinou usnu. Když to pak po sobě druhý den čtu, připadá mi to jako blbost, kterou už publikovat nechci. A tak se teď Blogger stal mimo jiné i mým offline deníčkem s několika rozepsanými články, které se pravděpodobně nikdy online slávy nedočkají.

A tak prostě jenom postnu resumé uplynulých dní za poslechu Up&Up od Coldplay, jež mě neustále nabíjí pozitivní energií. Real positive vibes.

Už v Opoulu bydlím téměř měsíc a týden a pořád se mám moc fajn, nebo spíš čím dál tím lépe, hlavně tím že si zvykám nebo už jsem si zvykla. Moje host family je opravdu skvělá a berou mě jako člena rodiny, jsem jim za to vděčná. A stejně tak, nebo spíš ještě víc, jsem vděčná své opravdické české rodině za veškerou podporu, a vlastně za všechno!


V posledních několika dnech, týdnech jsem: uběhla několik desítek kilometrů, ještě víc nachodila s Milkou, jako slepý k houslím přišla ke kolečkovým bruslím, na kterých jsem už taktéž ujela dobrých pětadvacet kilometrů, byla na kole v krásné přímořské vinařské vesnici Fitou, plavala v moři, byla v kině na Monster Money v angličtině s francouzskými titulky, ochutnala typický katalánský Tapas a prošla se po Perpignanu, naučila se pár prvních jógových pozic, a taky pracovala. Kromě toho jsem taky byla nadšená zejména z konverzace s mojí Adélkou a z našich plánů, a taky příjemně potěšená a dojatá z dnešního příchozího dopisu od Evičky, až z daleké Prahy.

S Milkou se z nás staly docela dobré kámarádky, máme nepsanou dohodu, že když ji nechám spát v mé posteli, nebude mě kousat a bude se mnou chodit klidně i na tříhodinové procházky, i když na to doposud nebyla zvyklá. Zatím nám náš vztah la fille - la chienne docela klape, a já jsem se díky němu naučila dokonale přibližně pět francouzských frází (jako třeba "à ta place"), které mi jsou v běžné lidské konverzaci úplně k ničemu. 

Se Sachickem jsme na tom také čím dál tím lépe, pokud tedy pominu to, že ve chvíli, kdy se na něj nedívám, dělá přesně to, co mu pár sekund předtím zakážu, že nechce chodit večer spát (jako třeba teď, kdy je v půl 12 v noci plný energie), a nebo že se se se mnou někdy odmítá bavit, pokud ho neuplatím jahodami se šlehačkou nebo zmrzlinou. Pak jsou ale chvíle, kdy pookřeju, jako třeba ty, kdy mi jako pravý francouzský gentelman a casanova odmítá dát bisou pouze na tvář, nebo kdy je totálně nadšený z úplných maličkostí, třeba že se naučí první dvě věty z první sloky Skákal pes přes oves. 

Moje sportovní já jásá, minuty běhu i kilomery pomalu přibývají a já se cítím fajn. Navíc jsem opravdu vděčná, že tu mám kolem sebe tak skvělé lidi (a nebo, že jsou Francouzi zkrátka tak milí a štědří), a já mám na dobu neurčitou půjčené kolečkové brusle mojí velikosti, které jsou navíc super pohodlné. A tak můžu konečně dělat to, co mě nejvíc baví, navíc na stezce mezi palmami a po ujetých patnáctikilometrech se osvěžit v moři. A za odměnu si pak dát třeba tu zmíněnou čokoládovou zmrzlinu v půl dvanácté večer na pláži v Canet. 

Perpignan není zrovna nejhezčí z měst, ale asi jsem ještě neviděla všechna jeho zákoutí, tak se třeba můj názor ještě změní. Takže o tom až příště a samostatně... Co mě na tom městě ale baví je linoucí se španělská živá hudba z klubu za horkého večera a spoustu lidí chillujících kolem. Letní prázdninová a dovolenková atmosféra tu dýchá všude a ze všeho, i když ještě není astronomické léto a já nejsem ani na dovolené ani na prázdninách. 

Tak už jen ta jóga a můj vlastní soukromý chill. O tom jsem též chtěla napsat samostatně, ale patrně půjde zrovna o případ, který jsem nastínila na začátku, tedy o článek, který navždy zůstane offline... Ale tak v kostce: snažím se soustředit se sama na sebe a hrozně mě to baví, protože jsem to nebyla schopná dělat za posledních několik let. Není to ale vždycky jen růžové. Už teď přemýšlím, co vlastně bude dál, co budu dělat, až se celý ten můj jihofrancouzský sen bude chýlit ke konci... a bude tu zase další nový začátek a budování čehosi od nuly...

A ono se to řekne: užívej toho, co je teď... Když mám před sebou nejistotu a jednu velkou neznámou.:)

Les primeurs d'Opoul. Résumé de randonnée.

Voilà, toisième semaine est passée...

A já už jsem si tak nějak zvykla. 

A malý Sacha vlastně taky. 

Takže zlobí.

Občas.

Moc.

Samozřejmě, že se mi pořád stýská. A tak pořád telefonuji s maminkou a chatuju s váma celé večery a cítím se díky tomu skoro jak doma. Jen to mám na tu Náplavku fakt trochu z ruky, co si budem povídat. 

Inu, ale včerejší den byl trochu náročnější. Ukřičené hysterické scény už díkybohu vymizely (klep klep), vystřídaly je ale takové, kdy se malý snaží ječet po mně, houpe se na stropě (doslova a bez přehánění!), uplatňuje svoje malířské umění na zdech v bytě, krade mi věci ještě víc, než předtím (o tom, že se neustále chce líčit a nechce si nechat vysvětlit, že je to "seulement pour les filles" ani nemluvím). Testuje zkrátka moji trpělivost, a já se musím chodit vydýchávat za roh. Trénuji při tom počítání ve francouzštině, takže mi to už jde "jak když bičem mrská". Máme to spolu jako na houpačce, v jednu chvíli je to andílek, který příjde pro "le baiser" a "tuli tuli", a ve druhé ztělesnění ďábla, který má za goal mě ohlušit a kope kolem sebe.  

I tak se ale i po třetím týdnu se mám fajn. Život na francouzském venkově plyne svým pomalým tempem, všichni se stále zdraví a olíbávají, po obědě máme siesty, běhám a jím strašně moc sladkého, víc než kdy jindy (a to jsem si kdysi myslela, že to už ani nelze). 

Ale taky momentálně ležím s posteli s horečkou a žiletkami v krku, popíjím jeden šálek čaje s medem a citronem, který mi vlastnoručně až do postele přinesla HM i s malým Sachkou (jsou báječní!), za druhým. A jelikož jsem místo toho dnes měla podnikat "randonnée" ve vršcích Pyrenejí, aspoň se přenesu o týden zpět a shrnu to minulé. 

http://lavedette.rajce.idnes.cz/La_randonee_en_Pyrenes_Orientales/

La tour de Goa

První cíl byl poměrně nenáročný, alespoň na nohy. Nicméně autem jsme stoupali do kopce serpentinami několik kilometrů, nic příjemného. A když jsme konečně dorazili na místo, měli jsme naprosto dokonalý výhled, až na vršky hor schované v mracích, a až na L'abbaye Saint Martin du Canigou, když jsem ještě netušila, že je to další cíl naší cesty. 

Tour de Goa je zrekonstruovaný pozůstatek věže z 15. století, ve své době údajně sloužila jako útočiště rytířů, ochránců města Villefranche. Nachází se v nadmořské výšce 1268 m (dva a třičtvrtě Košťálovu na sobě :)).

L'abbaye Saint Martin du Canigou

Opravdu impozantní rozsáhlá stavba z roku 1009, která se nachází na neuvěřitelném místě v samém srdci masivu hory Mt. Canigou (v jejích 1100 metrech, samotná Canigou má 2784 m), obklopená skalami, lesy, řekou, zkrátka vším, na co si jen lze pomyslet. Dominuje tak malebnému městečku Casteil.

K samotnému opatství už to byl opravdu náročnější výšlap, přes kameny, pak přes skály i přes řeku Cady - a narazili jsme i na vodopády: Les cascades du Cady. 

Fort Libéria (ve městě Villefranche-de-Conflent)

Poslední zastávka cesty byla ve městě Villefrance, které má již na první pohled ryze středověký původ a těží čistě z turistického ruchu. Při procházce ulicemi jsem se cítila, jak když se opravdu nacházím v jiné době, jen mi chyběla dlouhá róba a rytíři v brnění a s meči. 

Hrad má svůj původ v 17. století (stavba započala roku 1681), za vlády Ludvíka XIV. A co je na něm naprosto ojedinělé a neuvěřitelné (aspoň pro mě, jež to z ČR nezná), jsou jeho katakomby. 

Abych to objasnila, z městečka - kde jsem si původně představovala život poddaných, nakonec jsem se ale dočetla, že tam měl svůj dům i král - to na samotný hrad trvalo další půl hodinu cesty do kopce. Na nádvoří jsme zaplatili vstupné (7 euro) a vydali se na prohlídku samotného hradu, který byl útočištěm zejména pro armádu - byli jsme v kasárnách, skladu/ obchodu zbroje (a dokonce dvakrát, potkalo nás takové dejá vu), vězení pro ženy a prošli se po hradbách. 

Zpět do města jsme se vraceli zmíněnými katakombamy, které samotní Francouzi nazývají "souterrain des 1000 marches". Ano, pokoušela jsem se ty schody počítat, nakonec mě to ale omrzelo, jak dlouhé to bylo - ale dle ofociálních stránek Fort Libéria je jich "pouze" 734. Nicméně, shodli jsme se na tom, že opačným směrem bychom po nich jít nechtěli.

Možná bych neměla vynechat zmínku o úplně poslední zastávce před domovem, která byla v "la patisserie", pekařství, kde jsem byla "donucena" jít koupit les religieuses au chocolat - no a ty jsem bohužel vyfotit nestihla. Byly tak výborné, že se mnou vydržely opravdu velmi krátkou chvíli. Co se Francouzům nedá odepřít je právě jejich cit pro deserty. 

Aujourd'hui j'ai resté a la maison au lit. 

A zase doufám, že bude líp. Aspoň co se zdraví týče :) 

Joyeux anniversaire Sacha et Eva! aneb co si chci převzít od (jižních) Francouzů

Víkend se nese ve znamení narozeninových oslav, a to dokonce v česko-francouzském duchu. 

Sacha slaví čtvrté narozeniny, takový věk je třeba řádně oslavit, přijmout mnoho dárků, zazpívat si písničku, sfouknout svíčky na dortu, a třeba si i dát řízek s bramborovým salátem, aby ta oslava byla pěkně multi-kulti. 

To, že se oslava vyvedla parádně asi netřeba zmiňovat, objednané letní počasí dorazilo, řízky hostím chutnaly a dort byl naprosto delikatesní. A mě celá tahle sláva, a taky úterní výlet do hor, o kterém příště, přivedly na myšlenku, že bych sama sobě i ostatním ráda obhájila, proč zrovna Francie. Ač jsem tu poprvé, už od gymplu jsem tak nějak "cítila v kostech", že sem musím, chci a potřebuji. 

• Pozdravy, vítání, líbání, úsměvy

Nevím, jestli mám takový dojem a zkušenosti jen já, ale v Čechách, když jdete po ulici, a to i na vesnici, zřídka kdy zdravíte na potkání... A Francouzi nejen, že se zdraví a přidají k tomu sympatický úsměv, ale připojí i svou pověstnou (byť třeba jen řečnickou) otázku: "ca va" a olíbají obě tváře (a to bych ode dneška dokázala definovat, jaký je rozdíl, když se vítáte-líbáte se ženou, a když s mužem. Je v tom rozdíl!). A jste-li cizinec, Francouzům to nevadí, mají trpělivost. Neustále se na něco vyptávají, zajímá je, co vás přivádí do jejich země, jak dlouho zůstanete, jestli se vám tu líbí... Pokud nerozumíte, zopakují vám to i třikrát, případně, pokud to umí, pokusí se i anglicky. Je to od nich moc milé. 

• Stolování

Hodina u stolu sem, hodina u stolu tam... tím jsou přece Francouzi pověstní. Co na tom, že jedí žáby a šneky, tak ať, ale jde o to, jak dlouho, a že společně. Sáhněme si do svědomí, kdy si najdeme čas, abychom si celá rodina sedli na večeři k jednomu stolu (štědrovečerní večeři nepočítám), a během jídla si vyprávěli o uplynulém dni, a tak celkově o všem... I v tomhle by nebylo na škodu se inspirovat, protože je to opravdu hezký zvyk, a to ho nemusíme zcela kopírovat. Stačí, když budeme stolovat jen hodinu, klidně i míň, ale zkrátka "ensemble". (To, že by po každém jídle měl být dezert, a při každém jídle sklenka vína je jen třešnička na dortu, kterou si já určitě domů odvezu!)

• Relax, siesty, bezstarostnost

Pochopitelně tohle neplatí pro všechny Francouze, jistěže v Paříži plyne život taky rychleji a žije se ve spěchu, ale jižní Francouzi to mají zkrátka vychytané, mají poněkud zpomalený biorytmus. Ráno vstanou kolem osmé, v klidu si dají svou dlouhou snídani, jedou do práce, děti do školy, oběd, pokud nemusí pracovat, tak několikahodinová siesta, odpoledne nic moc, relax, večer tři hodiny večeře a spát. (Jistěže se někam vleze vaření, pečení, uklízení, procházka, sport a tak, ale lidi se tu zkrátka nestresují, pokud něco nestíhají tak, jak si naplánovali... proč taky. Aneb další věc, kterou se od nich chci naučit!)

• Croissanty, bagetty, čerstvé květiny a francouzské přikrývky

...jsou to spíš už jen takové detaily, ale detaily, které dokáží jak den, tak život dělat hezčím. Začít ráno sladkým croissantem je občas zkrátka asi lepší než bílým jogurtem s chia semínky. A ukončit ho pravou francouzskou křupavou bagettou z místní "boulangerie" je sen. Kouzelnou atmosféru lze dokreslit tím, že na stole (u kterého se tu navíc tráví nejvíc času) jsou vždycky čerstvé květiny, a ne vždy to musí být puget z květinářství, stejnou službu totiž prokáže čerstvý voňavý šeřík nebo i luční kvítí jako třeba vlčí mák. A pak je to prostě "magnifique". A k francouzské přikrývce asi netřeba nic dodávat... Francouzi asi ví, jak nejlépe trávit čas "ensemble", a já po jejich vzoru jednou chci mít na manželské posteli francouzskou deku, jen jednu. 

A těch věcí by se našlo víc, ale je jasné, že moře, hory, ani širé pláně si do kufru nezabalím... :)

Nicméně bych se mohla třeba naučit upéct religieuses au chocolate, protože nic lepšího asi neexistuje... 

A demain! On y va a restaurant traditionnel belgique. 

Ma première semaine au sud de la France

Je veux de l'amour, de la joie, de la bonne humeur...

Moi je veux crever la main sur le coeur...

Tak jsem tu týden, přesně. Na jednu stranu to utíká rychle, na druhou pomaleji...

Pořád všem moc děkuju za slova povzbuzení a útěchy. Za dlouhé skype hovory z Jenčic mamince a tatínkovi; Míšovi za téměř nonstop facebookovou komunikaci, která má ale trvat už jen pár dní; za noční telefonáty Evičce a ostatním Hájedničkám; za všechny fotky už dvou synovců a jedné neteře; i nejlepším spolubydlícím, Kájovi a Adélce, že na mě myslí u piva. 

Za ten týden jsem si stihla získat srdce jednoho čtyřletého (občas hodně zlobivého) šampiona a čtyřměsíční nejroztomilejší Milky, uběhnout možná i tři desítky kilometrů, vyjet na kole jeden obrovský kopec, vyfotit pár fotek, zkouknout několik filmů, přečíst dvě knížky, upéct buchtu, začít jíst nutelu, zjistit, že umím anglicky líp, než jsem si myslela a učit se francouzštinu v téměř každé volné chvíli.

http://lavedette.rajce.idnes.cz/Opoul_Perillos/ 

Počasí tu zatím za moc nestálo, aspoň podle místních. Podle mě to tak zlé není, dost fouká, ale  rtuť teploměru zřídka kdy klesne pod patnáct stupňů, i tak se tu ale topí po večerech v krbu. Opoul jsem už zvládla projít křížem krážem, jak v dešti, tak za Sluníčka, teď je čas jít dál, jen mi stále chybí ta odvaha...

S francouzštinou je to zkrátka horší, než jsem si myslela. "Le sac de Jacques" mě tu zkrátka nespasí a to, že vím, že "dans ce il y a six cahiers et une stylo" je mi v běžné konverzaci úplně k ničemu. Takže když jsem na primitivní otázku "Tu en veux encore?" na tazatele koukala pět minut jako pako, nedivím se, že se mnou pomalu ale jistě ztratil trpělivost a teď už vedeme politické debaty radši v angličtině. To mě zase hřeje u srdce, že mám aspoň trochu navrch, ne tedy v politickém rozhledu, ale v angličtině. 

Co se ale jihofrancouzskému venkovu nedá popřít je to, že je tu krásná příroda. Očekávání se potvrdilo, z jedné strany opravdu koukám na bílé vršky Pyrenejí a z druhé na nekonečnou plochu Středozemního moře. Je tu všude hodně moc cest, které přímo vybízí k tomu, projet je na kole, a to že opravdu kolo nemusím. Ale už ty Francouze chápu, v těchhle končinách si tenhle sport asi zamiluju i já... 

Kromě Opoul Périllos jsem navštívila město Rivesaltes, je také malé, ale už je tam ta "francouzskost" přece jen znatelnější. Byli jsme tam včera, v neděli, na malém ale krásném náměstí byli stovky lidí, byl tam totiž typický francouzský trh. Francouzům je jedno, co se prodává, hlavně, že něco. Od zeleniny po staré vyřazené cetky. V porovnání s tímto je pražská blešáková komunita opravdu ještě v plenkách. 

Ještě jsem se chtěla rozepsat o typickém francouzském jídle a hlavně o stolování, ale usoudila jsem, že to vystačí na samostatný článek. 

...la prochaine fois.