Prázdné místo aneb kniha, která začíná i končí smrtí

První, co mě napadlo, když jsem se dozvěděla o vydání knihy Prázdné místo, bylo, jak asi autorka příběhů pro mládež dokáže uchopit román pro dospělé? J. K. Rowling je bezesporu jednou z nejúspěšnějších, nejbohatších i nejtalentovanějších autorek světa.. ale zásluhu na tom má jen legendární Harry Potter. Příběh zná každý, kdo jej nečetl, viděl alespoň film, mnoho dětí se díky HP sérii „naučilo“ číst a teď, když už je to pár let od té doby, co byl vydán poslední díl, přišla Rowlingová s něčím novým. A já se ptám: Stane se z prázdného místa také legendární bestseller?

Příběh mnoha lidí, kde nikdo není hlavní postavou, hlavním hrdinou ani absolutním záporákem, spojuje je jen to, že jsou obyvatelé malého anglického městečka, Pagfordu. Poznáme několik manželství, rodin i teenagerů, kteří ukrývají svá osobní tajemství. Za zmínku stojí rodina obývající osamělý dům na vršku, kde vládne agresivní cholerický otec Simon, jehož syn Andrew se zamiluje do dívky, která se přistěhovala se svou matkou Kay z Londýna. Kay změnila své bydliště kvůli lásce ke Gavinovi, který ji krátce po tom opustil, jelikož si uvědomil, že chová silné city k Mary Fairbrotherové, čerstvé vdově po Barrym. Ten zemřel v úplném úvodu románu, ale čtenáři mají šanci se o něm dozvědět mnoho. Důležitou roli v příběhu hrají drogy (zejména spojené s městskou částí Pagfordu – Poli a konkrétně s rodinou Weedonových), záškoláctví (v kterém vyniká právě Krystal Weedonová, ale také syn neurotického zástupce ředitele školy a výchovné poradkyně, přezdívaný Tlusťoch), sebepožkozování (nejlepší přítelkyní dcery ambiciózní lékařky je žiletka), manželské problémy, kdy si žena uvědomí, že má svého muže plné zuby (případ Samanty a Milese), nevěra (která navíc vyplyne na povrch až po letech), šikana či homosexuální orientace, která není pochopena (navíc vlastními rodiči). Prázdné místo toho zkrátka nabízí spoustu…hlavně náhled do jakýchsi „prázdných míst“ v duších těchto postav.

V průběhu četby si některé postavy oblíbíte více, jiné méně a k některým chováte doslova odpor. U mě to bylo tak, že jsem si oblíbila Krystal Weedonovou – šestnáctiletou dívku, sportovně nadanou, jejíž matka, narkomanka, jí nepřipravila nejlepší zázemí pro život. Nechuť jsem naopak chovala k Tlusťochovi – z jisté rebelie a frajeřiny považoval své nedodržování pravidel za správné sebevyjádření, ale ponižoval tím své (ač adoptivní) rodiče, šikanoval Sukvinder (dceru lékařky), nechoval úctu ani ke svému nejlepšímu příteli Andrewovi…

Jedním z mnoha výrazných rysů románu, jenž stojí za zmínku je, že „na každého došlo“. Jakoby se pohádkovost, kterou jsme u Rowlingové poznali dříve, musela někde objevit, i když skrytá za kriminální činy, drogy a sexualitu. Tlusťoch s Krystal nepřímo zavinili smrt malého Robbieho, Krystaliina bratra, který utonul v řece, když se oddávali jeden druhému v nedalekém křoví. Zachránit se ho pokusila odmítaná, ponižovaná a utrápená Sukvinder, jejíž matka si vzápětí uvědomila, až když stála na prahu života a smrti, jak dceru trápila… každý přece nemůže být nadaný na vše. Tlusťoch si, dalo by se říci, své činy také uvědomil, trápil se... bylo však pozdě. A ten závěrečný pohřeb, kterým román končil… nepatřil jen malému Robbiemu, ale i jeho sestře. Krystal spáchala sebevraždu, píchla si nadměrnou dávku matčina heroinu. 

V jednom článku nelze vylíčit vše, co je v knize naservírováno. Obdivuhodně jsou vykresleny charaktery jednotlivých postav, jejich příběhy jsou však poddány zdlouhavě a občas až nudně. Závěr má však patřičné vyvrcholení a rychlý spád. Inu, Prázdné místo s Harrym Potterem už srovnávat nebudu, jelikož je nepřípustné srovnávat něco, co spolu souvisí jen velmi zdánlivě… příběhy spojuje pouze autorka, které, abych odpověděla na svou prvotní otázku, se podařilo napsat slušný román pro dospělé!

Merde! Rok v Paříži.

...aneb dlouho jsem se tak nezasmála, jako při cestě vlakem s touhle knihou (a měla jsem co dělat, abych se kolikrát nesmála nahlas a udržela si reputaci seriózní mladé dámy mezi ostatními cestujícími). :)

"Ve Francii najdete v čekárnách ne až tak stará vydání Elle, kde jsou velmi čtivé články o tom, jak si udržet dokonalý tvar zadečku, a nebo jak si automasáží zpevnit ňadra. Dívky, které si na doprovodných fotografiích tvarovaly zadečky a masírovaly ňadra, to vlastně ani moc nepotřebovaly, ale já jim to říkat nebudu, co kdyby toho náhodou nechaly."

"A zase jsem měl kuchyňku, což bude legrace, protože už dlouho nikdo neochutnal moje známé těstoviny s překvapením (kde překvapení spočívalo v tom, že jsem zapomněl při vaření těstovin osolit vodu.)." 

(Citování je z knihy Merde! Prok v Paříži od Stephena Clarka. Uvést stránku nemůžu, jelikož jsem četla jen e-knihu.)

Jak jsem již zmínila, knihu Merde" Rok v Paříži napsal Stephen Clark. Jedná se o prosté vyprávění jistého Paula Westa, angličana každým coulem, který se vydal na stáž do Paříže. Jeho posláním bylo otevřít spolu se svým nadřízeným několik čajoven, kde se Francouzům bude podávat typický britský čaj. 

Kniha je celá proložená britským humorem a při jejím čtení se občas vážně nemůžete udržet a koutky vám cukají a snaží se roztáhnout pusu do širokého úsměvu. Autor vtipnou formou kritizuje francouzskou gastronomii, byrokracii, pracovní morálku i mnoho dalších věcí... (Nic však není podáno výraznou a násilnou kritikou, jelikož se nakonec adaptuje a ve Francii zůstane). 

Avšak to, že stávky jsou ve Francii na denním pořádku, ví každý laik. Stephem Clark tuto skutečnost v knize interpretuje tím způsobem, že vypráví, jak to vypadá, když stávkují číšníci (podle všeho jedni z nejdůležitějších obyvatel Paříže) či co se děje, když stávkují dopravci nebo třeba lékárníci. Paul West se vždy s problémy způsobenými stávkou setkat na vlastní kůži, často se dostal do absurdních situací. :-)
Kniha vypráví také o ženách. Typických Francouzkách i černoškách, které v Paříži pouze bydlí. 

A mimo jiné.... deník Reflex o Stephenovi Clarkovi napsal, že je spisovatelem, který o psích výkalech napsal více, než jakýkoli jiný světový spisovatel. Ale to už se musíte přesvědčit sami.

Nejzajímavější na tom asi bude autentičnost celého příběhu. Ačkoli se hlavní hrdina jmenuje Paul West, můžeme toto jméno nazvat jistým "pseudonymem" pro samotného autora knihy. Sám prohlásil, že do Paula, anglického stážisty v Paříži, nasměroval všechny své problémy, které sám v Paříži zažíval, např. při hledání pronájmu bytu, boji s byrokracií, či problémy s jazykem - Francouzi nechtějí mluvit anglicky, a když už, vznikne z toho taková hatmatilka, že jim údajně stejně nemáte šanci rozumět ani když jste rodilý angličan. :-)

Stephen Clark o Merde psal několikrát. Celkem vydal 8 knih a já se těším, až se vrhnu na další. (O hovnech se prostě čte dobře!)