Február v kostce ledu

Únor je divnej měsíc. 

V únoru před deseti lety, asi, jsem se po návratu ze školního lyžáku rozešla se svým prvním opravdickým klukem. Rozešla jsem se s nim já, ale i tak to bolelo. Mně trvalo asi půl roku, než jsem se z toho vzpamatovala, za to on se z toho nevzpamatoval nikdy. Ale často na něj myslím, teď už pár let jen v dobrým. 

V únoru před dvěma lety jsem se rozešla se svým třetím opravdickým klukem. Dva, tři nebo možná čtyři dny po svých státnicích. Po tom, co jsem v únoru před třemi lety ztratila botu a sukni a on klíče od našeho bytu. Po tom, co nám už v únoru minimálně před čtyřmi lety mělo dojít, že my dva spolu být nemůžeme. Ale teď už se taky snažím jen v dobrým. 

V únoru před šesti lety jsem se srovnávala s tím, že jsem byla měsíc po rozchodu se svým druhým opravdickým klukem. A že jsem mu ublížila i když si to nezasloužil. On se z toho vzpamatoval, já vlastně taky. Ale je skvělý, že je, a že jsme teď kamarádi. Fakt to jde. Asi proto, že jsme se nerozešli v únoru. 

V únoru před dvěma lety (jo taky) jsem si myslela, že budu mít svého čtvrtého opravdického kluka, kterej mě bude mít rád. Vykašlal se na mě (ne v únoru). Protože jsme se poznali v únoru.

A ti ostatní kluci nebyli a nejsou opravdický. Protože mě nikdy nedrželi za ruku v únoru, což by měli. Jenže teď už nebudou, protože jim předem rovnou řeknu, že únor se mnou nezvládnou. 

Asi jsem fakt narušená. 

Nepochybuju o tom. Ale v únoru budu radši sama. Což vlastně asi nepíšu kvůli tomu, že bych byla pověrčivá, ale proto, abych obhájila, proč si zase připadám jako ten nejposlednější člověk na světě, kterýmu nic nejde. Tak už aby bylo jaro. Ono se přece něco změní. Jako každý rok na jaře.

Vždyť to znáte. Začnete cvičit, běhat, víc se učit a líp pracovat. Budete krásnější, sebevědomější a šťastnější. Dokud nepříjde únor. 

Pískomilové na cestách, part 2: Jak jsme se nechtěně zúčastnily posledního dne “Cigar Festivalu.”

Na světě existuje pár pravidel, která jsou jasně daná a neměnná. Jedním z nich je třeba to, že jakmile se v únoru vrátíte z tropického podnebného pásma po čtrnácti dnech do mírného, onemocníte. Zaručeně chytíte nějakou nepříjemnou chřipku a budete odkázaní na pití zázvorového čaje a pojídání paralenu u pokusů o soustředění při snaze o aspoň trochu efektivní “bedoffice”. 

Tím dalším pravidlem, o kterém byste možná měli vědět je, že když v Karibiku strávíte jako holka s dlouhými vlasy svých prvních víc než 12 hodin, nic vás na vaší hlavě už nikdy nepřekvapí. Po probuzení připomínaly moje vlasy divnou chemlonovou hmotu, která za žádných okolností nešla rozčesat ani učesat. Jenže ono to vůbec nevadilo (v tu chvíli jsem následky v podobě přírodních dreadů ještě moc neřešila), protože když jsme otevřely dveře, abychom šly na tu boží snídani do botanické zahrady na terase, stejně jsme zjistily, že je obloha ještě šedivější, než šedivá, po modru a Sluníčku ani stopy. A to mělo trvat nejmíň čtyři dny. Protože v lednu, v období sucha, si přece rozhodně nejedete do Karibiku užít léta. 

Na objevování Havany ale nikdy není ani moc ošklivo ani moc hezky. Každý si najde to své, za každého počasí. Po pár metrech od naší “ubikace” jsme navíc konečně zjistily příčinu toho nečasu (neplést s Petrem Nečasem :) ) - a Evropo div se, studenou frontu na Kubu prý poslali Američani. Jistě tam nemají nic lepšího na práci, než vysedávat v laboratořích a vyvíjet déšť, který pošlou do Havany. Alberto, jak se jmenoval náš nový kamarád z ulice, se s námi podělil o mnoho dalších poznatků, než byly ty meteorologické. Společné téma jsme našli nad fotbalem (Jasně, víme, kdo jsou Milan Baroš i Petr Čech, a to že netušíme do jakých patří klubů samozřejmě nikdy nepřiznáme!), nad auty (Těm sice nerozumíme o moc víc, než fotbalu, nicméně to, že ta stará oprýskaná Lada je na Kubě k sehnání cca za 26 000 dolarů, 26 tisíc amerických dolarů (!), to šokovalo i nás. Pro srovnání, v roce 2015 byl průměrný měsíční plat Kubánce pracujícího ve státním sektoru 24 dolarů, 24 dolarů! - Mám normálně chuť to napsat capslockem.), obdivovaly jsme fotky dětí, lamentovali nad bezpečností elektrického vedení, apod. Alberto uměl báječně anglicky, choval se moc mile a kdyby s námi nestrávil přibližně o 50 minut déle, než měl, tak bychom si ho fakt za těch 10 minut dokázaly vážit a přibraly ho na náš společný friendlist (ne, zatím žádný nemáme, ale napadá mě, že bychom klidně mít mohly), takhle nám ale vlastně docela lezl na nervy. Doprovodil nás až na Náměstí revoluce, ukázal nám cestu dál - hlavně k místu s názvem “Coparativa”, o kterém mluvil v průměru tak 20 minut z těch 60 - a rozloučil se. Na Náměstí revoluce, asi jedním z nejbizarnějších míst v Havaně, jsme si střihly nějaké to selfíčko se zmoklými hlavami, a našly si novou kamarádku, která nás mimo jiné taky poslala do “Coparativa” v rámci posledního dne Cigar Festivalu. 

Asi bych měla vysvětlit, proč mi Náměstí revoluce připadalo víc bizarní jak ostatní místa v Havaně, a co to tedy měla být ta Coparativa. Obrovské náměstí uprostřed něhož stojí “sloup” by bylo ještě v pohodě, před obeliskem stojí megalomanská bílá socha José Martího a kolem dokola náměstí jsou ošklivé budovy nejdůležitějších ministerstev na nichž se pyšní vyobrazení Che Guevary a Cienfuegose. Aby toho nebylo pomálu, všude, ale opravdu všude, stojí zájezdní autobusy nebo fancy taxíky, které na Náměstí revoluce dováží turisty z Varadera (jo, tlusťochy, ignoranty a pracháče, kteří absolutně nemůžou mít žádnou představu o tom, jak to na Kubě chodí, a pak volí Trumpa, Zemana nebo Le Pen(ku). Pardon vy všichni, kteří jste zářnými výjimkami.). 

Z Náměstí revoluce jsme pokračovaly směrem, který nám poradil Alberto, do Staré Havany. Na Coparativu - “komunitní centrum”, kde bychom měly, jelikož byl poslední den Cigar festivalu, nakoupit levné a kvalitní doutníky, budeme-li řádně smlouvat, v čemž nás kamarád taky proškolil - jsme si řekly, že se vykašleme. Jenže (!), po pár metrech chůze v ukrutném dešti jsme zaregistrovaly, že na nás někdo volá - byl to Alberto, náhodička. “Jestlipak už jsme byly v Coparativa?”, “No nebyly.” (Sakra, zpětně si uvědomuji, že jsme krávy, protože jsme měly říct, že byly.) Takže jsme zase získaly doprovod. Ta slavná Coparativa byla ve skutečnosti byt v docela normálním Havanským domě (rozuměj starým a oprýskaným), před kterým stál černoch, který nás uvítal podáním ruky (i s tou žloutenkou, kterou jsem mu sama diagnostikovala pohledem na jeho “žluťmo” v očích) a zastrčil nás do bytu, kde už se všechno semlelo tak nějak rychle. Je nutný říct, že Kuba je fakt strašně bezpečná země a nikdo nám nechtěl ublížit! Opravdu nám jenom chtěli prodat cigarety (dost nad cenou). Jenže kromě toho, že se v bytě prodávaly cigára, patrně se tam taky vařily a braly drogy, čemuž nasvědčovala všechna ta špína a bordel a člověk s obvodem lýtek srovnatelným se salátovou okurkou, prostě na smrtelné posteli, doslova. Vypadly jsme tak rychle, že jsme se ani moc nestihly rozloučit. Takže jak rychle naše kamarádství s Albertem vzniklo, tak rychle zase zaniklo. Asi nás to moc nemrzelo, na kubánský heroin bychom si fakt netroufly. 

Pak jsme konečně šly do té Staré Havany, kde to bylo krásný (jen mi ten dojem kazila zase ta kvanta pokrytců z pětihvězdičkových hotelů). Ten den jsme nachodily asi 25 kilometrů, daly jsme si první Mojita a Cuba libre (jestli v Praze bývá v drinku poměr zhruba 1:8 ve prospěch nealka, na Kubě je to stejně, jen ta větší část patří rumu), poslaly jsme pohledy, které evidentně nedorazily (přitom si myslím, že jsme tam nic protirežimního nepsaly, fakt) a skamarádily se s Miquelem. 

Malý Miquelův příběh si na závěr neodpustím. Nejmilejší a zároveň nejsmutnější story. V letech 1980 - 1985 byl tehdy ještě mladý Miquel v Čechách studovat a později pracovat. (Víte co, ona ho ta škola moc nebavila, radši chodil na pivo a běhal za holkama. Zrzavý, ty se mu líbily nejvíc!) Pak se vrátil zpět na Kubu, nyní žije v Havaně, v rozpadlém domě o jedné místnosti a malém kumbálu, v obýváku má jednu starou pohovku, telku (na ní prázdné lahve od Plzně) a v rohu cement, třeba to tam někdy opraví... Češtinu po návratu vytěsnil a zapomněl, když ale po revoluci začali Češi na Kubu jezdit víc a víc, začal se ji díky turistům znovu učit, to všechno proto, aby se pokusil najít rodinu kluka (dnes už chlapa), u které v těch 80. letech těch pět let žil. A víte co? On je našel! Dal si tu práci, že napsal inzerát a i v komplikovaných podmínkách se mu podařilo umístit ho na internet. Kluci se ozvali, dokonce tenkrát přijeli a všichni společně si udělali trip po Kubě. Dnes už jim to neumožní finanční ani rodinné záležitosti, a hlavně ani ty státní. Je to silný. Je to téměř 35 let zpět a pro Miquela je to ta nejlepší životní vzpomínka, a tak moc nedosažitelná. 

Já jen že člověk si velmi často ani neuvědomuje, co má. Dokud to neztratí, nebo ho o to třeba někdo nepřipraví. Pořád mě to nutí uvažovat nad tím, jaký by vedl Miquel život, kdyby v Čechách zůstal, usadil se, vytrval do revoluce, ...  Moc bych mu to přála, a je mi z toho smutno.

Pískomilové na cestách, part 1: Jak nám zatkli taxikáře.

Psát si papírový cestovatelský deník má bezesporu svoje jedinečné kouzlo. Rozhodně je to přínosnější, než se spoléhat na svou paměť. Nicméně, já se chci o (téměř) všechny ty zážitky a zkušenosti dělit. A “zapomenout” deník ve školní lavici je přece jen docela oldschool strategie. 

“Takže mám vízum, pas, eura, platební kartu, potvrzení o pojištění, lítačku a rtěnku. Jen světle růžovou. Je to všechno?” 

“Rtěnku nemám. Ale nezapomeň na letenky.”

No, jasně, letenky jsem měla zabalené taky. A k tomu hromadu dalších věcí, v malé crossbody a 35 litrovém batohu k tomu. Hromadu dalších věcí, které by mi v Praze vystačily tak na tři dny, plán byl ale takový, že mi musí v Karibiku vystačit na 14 dní. A ta rtěnka byla téměř neviditelná, abyste věděli. A taky jediná věc, která ze mě na té punkové cestě mohla vyvolat pocit, že jsem vlastně docela městská holka. Někdy.

Cesta byla nekonečná, co vám budu povídat. V Amstru strašně lilo a jelikož naše jediný teplý oblečení byly mikiny, byly jsme odsouzené k čekání na letišti. Místo těch dobrých holandských hranolek jsme si daly ty hnusné z Mekáče a waffle jsme, k mé nespokojenosti, taky vynechaly. 10 hodin nad oceánem byla taky docela pruda. A nuda. Nějaké vyšší neidentifikovatelné síly totiž vždy dokáží zařídit, že mám vždy něco extra - proto moje “entertainment obrazovka” nefungovala tak, jak by měla. (I když jsem téměř celý let žila v tom domnění, že se filmy zasekávají všem kvůli té výšce, i když nevím, k čemu by tam tedy byly, pak jsem ale zjistila, že vážně jen mně. Takže ten nádherný retrívr Marley z Marley and me - SPOILER - umíral o to pomaleji, a já brečela o to víc). V Mexico City fungovala wifi jen před kavárnou nebo před billboardem s Mazdou a na obou místech byla zima. Homeless lifestyle, I’m back. Při letu do Havany byl alkohol na palubě included, ale ruku na srdce - řekněte mi, kdo sakra může kalit v letadle?! Ještě k tomu po 24 hodinách nespánku a ještě k tomu po tom, co jsme z Dreamlineru přesedly do Boeingu 737 (představte si to třeba tak, že se z trojkovýho Superba přesunete do Feldy). 

V Havaně bylo vedro. Ten den. Rozhodně ne na legíny a dvě trika a mikinu. A kompresní podkolenky. Scanovali nám obličeje, neustále zírali do pasů a nikdo s námi nemluvil… Tak takhle to tedy chodí na Kubě? A navíc to tu smrdí jako plíseň a přepálený olej. Takže jako když by se ve sklepě smažily hranolky. Skvělé! Navíc první střetnutí s nesvobodou bylo hned ve směnárně, proti tomu, co mělo následovat o pár minut později, to byl ale jen slabý odvar…. 

Na Kubě funguje již víc jak 10 let systém dvojí měny. Obojí jsou pessos. CUC, takzvané konvertibilní peso, je určené zejména turistům. Dá se za něj zaplatit taxíky, ubytování, jídlo v restauracích nebo víc fancy věci jako lepší oblečení nebo elektronika (takže pomalu to, co v Čechách koupíte v každým Lidlu). Běžní Kubánci se k CUC moc nedostanou, za svou práci jsou placení v CUP, což je kubánské národní peso. 1 CUC je zhruba 26 CUP. Bankovky vypadají dost podobně a na “černým” trhu se jako turista dostanete k obojímu. Oficiálně jen horko-těžko, zaměstnance směnárny totiž můžou i zavřít, prodají-li vám CUP. Je v tom zmatek a je to trochu psycho. Před “naší” směnárnou stál “pan Ostraha” a tvářil se ještě přísněji než přísně. Nakonec jsme odešly jen s CUC, byť slečna před námi “zvítězila” nad režijními nesmyslnými pravidly a ve chvilce “Ostrahovi” nepozornosti získala i CUP. Byly jsme trochu smutné. Nicméně časem nám došlo, že takhle je to správně.

Měly jsme tedy to nejdůležitější, abychom přežily - peníze, tím pádem tedy čím zaplatit taxíka, který nás odveze do centra. Chtěly jsme být fér, po našem, a podporovat režim co nejméně to půjde, takže jsme odmítaly podporovat státní žluté taxíky, dohodly jsme se tedy s klukem, který obcházel prostor před letištní halou patrně s touhou vytřískat z nějakého turisty nějaké CUCy, ilegálně. Samozřejmě. Domluva nebyla zrovna easy, protože náš potenciální “taxikář” neuměl anglicky ani slovo, my zas nerozuměly španělštině. Nakonec jsme se domluvili rukama-nohama a pomocí “trenslejtru”. Chlapec nás vedl přes celé prostranství před letištěm k nějakému zastrčenému parkovišti. Už jsme se začínaly cítit lehce nejistě, když jsme konečně dorazili k tomu žihadlu - oranžové (zkorodovaná ale nebyla úplně celá) Ladě s nálepkou loga Applu na zadním okně (po krátkém googlení bych autíčko tipla tak na ročník 1972, nejsem ale moto-odborník). Na korozi se na Kubě ale nehraje. Hlavně, že funguje klakson a rádio! Takže v Kuba stylu jsme ujeli asi 150 metrů, pak zas přišel režim.... 

Chtěla bych to popsat, jakoby se to odehrálo v nějakým akčňáku na TV Nova, nicméně to zas až tak zajímavé nebylo. Prostě jsme zajeli ke straně, taxikář vystoupil, policajt přišel, vzal si můj pas, odešel, nikdo nemluvil, byly jsme zmatený a asi jsme se i trochu bály, takže jsme se jenom hystericky smály. Pas nakonec vrátili, ale neřekli mi, jestli z toho budou nějaké komplikace, a zavolali nám taxíka. Toho státního, žlutého. Takže takhle nám zatkli taxikáře. Po hodině, co jsme přiletěly a my jsme se nedozvěděly proč.

Novému taxikáři jsme nebyly schopné pořádně vysvětlit adresu, kam nás má odvézt, samy jsme v tu chvíli totiž netušily, že jsme se na Arbnb nechaly trochu napálit. Měly jsme domluvené ubytování na Calle 11, blízko Malecónu (asi 8 kilometrů dlouhé betonové promenády na okraji Havany, kolem oceánu), a taky prý blízko centra…. Nutno říct, že po tom, co jsme asi dvě hodiny (stále v legínách a kompreskách!) hledaly “náš domek”, jsme pochopily číslování a označování Havanských ulic, a taky to, že Calle “Onze” má asi 10 kilometrů. Nakonec jsme domeček ale našly. To, že “paní Marie” na Arbnb mlžila nejen kolem lokality, ale taky kolem toho, že mluví plynně anglicky, už ani nekomentuji. Bylo to tak krásný a dávali nám nejlepší snídaně na světě (rozuměj na Kubě). Večer jsme šly ještě ven a kromě toho, že se Anež natáhla na Malecónu a vyhrála tak největší kubánskou modřinu (<3), už se nic moc zvláštního nestalo. 

Ale víte co? Všechno tohle byla jen předzvěst toho, že tahle dovolená měla být naprosto skvělá. <3