Škola volá

...a (pracovní) prázdniny končí.

O tom, jak jsem dneska běhala/jezdila z jedné části Prahy na druhou tu moc psát nebudu. Jistě z toho nejsem unavená sama, jelikož zápis, potvrzení o studiu, vyřizování studentského průkazu, apod. nechalo na posledního září spousty studentů. Takže... fronty, fronty a zase jenom fronty. Kromě toho jsem se stihla stavit i v práci, ve které zítra zase konečně můžu začít pracovat (už se mi dorovnal nadbytek hodin) a v Národní technický knihovně, kam jsem se jela zaregistrovat, abych tam mohla začít v klidu psát bakalářku. Snad to půjde!

Chci ale spíš popsat o tom, jak jsem si užila posledních pár dní prázdnin včetně posledního víkendu. Bylo to akční! 

Ve čtvrtek jsme se jely podívat na Bohdančinu domovinu, sídlo jejího studia i jejích neřestí :-). V našem tradičním (z dětství) triu jsme absolvovaly trip do Drážďan. Vlakem, autobusem, drážďanskou tramvají a bylo to.... no super! Od tradičních památek, jako je náměstí, Zwinger (viz. foto) nebo Großer Garten, jsme pokračovali přes "barovou a kavárnovou část", která mi přišla naprosto úchvatná! A nakonec jsme se přes "studentské městečko", (kde jsme na můj popud musely navštívit SLUB - Saskou zemskou knihovnu - Státní a univerzitní knihovnu Dresden, když už nám o ní na ÚISKu vykládali), vracely zpět na nádraží. To abychom viděly, kde ta naše kočka po zbytek roku, kdy není doma, bydlí a studuje. A abych přiznala barvu... Přišlo mi to báječný a závidím jí to! 

Pátek jsem pro změnu strávila se zlatoušem. A aby toho Německa nebylo málo a taky aby mu to nebylo líto, vyrazili jsme do Altenbergu. No spíš... měl to být plánovaný výlet na hory, na Cínovec, kde ale nesnesitelně pršelo a foukalo a bylo tam asi tak o pět stupňů míň, než kilometr pod kopcem. A tak jsme si jeli nakoupit nějaký dobroty do Netta a pak taky na proklatě dobrý kuře do Teplic. No neber to! :)

A následoval hudební víkend přesně podle mého gusta! 

V sobotu s agentkou Pamelou ( :-D ) na vinobraní v Mělníku. A musím bez jakékoli pochybnosti říct, že to bylo nejlepší vinobraní, jaké jsem kdy viděla (samozřejmě až na masy lidí, šílený fronty jak na toalety, tak na trdelníky a na hrozně uřvanou kolotočovou zónu). Ale my jsme jely hlavně za Matějem a Honzou Homolovými (a zybtku Wohnoutů) a kvůli Jirkovi Macháčkovi! A vyklubal se z toho nejlepší Wohnoutí koncert ever! A tohle video mluví snad za vše...

A neděli už jsme jenom zakončili Václavskou poutí a Xindlem X, kterej nás taky prostě strašně baví! (O svojí premiéře policejní kontroly a dopravním přestupku snad někdy jindy... :) ).

Takže.... Díky moc, díky moc, díky moc, díky moc, díky moc, díky moc, díky moc... a dobrou noc.

... teď už snad jen ta škola. a práce. a angličtina, bakalářka a všeho nad hlavu.

Svět není továrna na splněná přání

Nerada jako titulek ke svému článku používám takové klišé, jako jsem použila, ale ve spojení s touto knížkou, s tímto příběhem, to takové klišé není. Je to pravda. Nic víc, nic míň.

Tento článek není o mě, není smutný, není ani veselý. Je o knížce. O knížce, která byla podle časopisu Time oceněna titulem "Nejlepší kniha roku 2012". Autorem je John Green. Název je Hvězdy nám nepřály. The fault in our stars. Příběh je fiktivní, není skutečný, ale pod kůži se vám zaryje až nebezpečně opravdově!

Normálně nedělám to, že se dívám na film, jehož předlohou je nějaká kniha, a pak si teprve knihu přečtu. Jsem spíš proti tomuto postupu, ale udělala jsem výjimku. Jeden den jsem měla náladu pod psa, měla jsem chuť pustit si film, koukat na něj sama. Jsem masochista - při těžkém dni by si člověk pustil komedii, která ho rozveselí... Já ne. Chtěla jsem přemýšlet. Dívala jsem se do noci na The fault in our stars. V hlavních rolích Shailene Woodley a Ansel Elgort v roli Hazel a Augusta. Dojalo mě to natolik, že jsem na všechny své trable a problémy zapomněla. 

U tohohle filmu žádné oko nezůstane suché. 

Na internetových diskuzích na facebooku a databazeknih.cz jsem se od ostatních dozvěděla, že kniha je ještě lepší a silnější zážitek, tak jsem si ji půjčila... A musím říct... že není. (Teda alespoň já jsem to tak necítila.) V tomhle případě u mě v naprosté převaze zvítězil film nad knihou. Ne, že by se mi vyloženě nelíbila (kdyby tomu tak bylo, nepíšu hned dva dny po tom, co jsem si ji půjčila, tento článek), ale neoslovil mě hlavně vyprávěcí styl. Větné konstrukce často bývají krkolomné a části psané formou dialogu takové.. rozpačité. Ale na zážitku z příběhu to nic nemění...

Hvězdy nám nepřály není vyloženě smutná knížka. Už vůbec ne depresivní. Spíš dojemná. Vypráví smutný příběh s lehkou nadsázkou a občas vytváří úsměv na rtech. Není to knížka o nemoci a bezmoci. Není ani o rakovině... tedy ne úplně. Je o lásce. O neobyčejném vztahu dvou mladých a smrtelně nemocných lidí. A o tom, že kdo nepozná bolest, nepozná lásku. 

Je až neskutečné, jak se situace v tomhle případě mohla zvrtnout. Po celou dobu jsem stála za Hazel, byla jsem ráda, že si ji Augustus všiml, že ji začal tak obletovat. Kromě toho, že přišel kvůli své nemoci o nohu, byl v pořádku, bez příznaků rakoviny. A Hazel měla strach... nechtěla být granát. Nechtěla mu ublížit a zlomit mu srdce, tím, že ho tu nechá samotného, až umře. Ale jedna cesta do Amsterodamu za splněným přáním všechno změní... Jeden rozhovor kartu obrátí...

Příběh je ale nejen o dětech, nebo spíše dospívajících, kteří umírají. Ti se s tím jakž takž srovnali, nebo se tak možná jen navenek tváří. Kdo se dokáže srovnat s vlastním umíráním? Je také o jejich rodičích, kteří se s tím smířit nechtějí, nedokáží. Ale John Green ukazuje naději. Připomíná, že rodič na své dítě nezapomene, ale že se s temnou minulostí dá nějakým způsobem žít. A i jak to může dopadnout, když se s tím nesrovná.

Kniha, nebo spíše příběh (film je s knihou dostatečně totožný) je plná skrytých poselství. Obsahuje nesčetně mouder, ale také nakládá s nezvratnou situací osudu jako se samozřejmostí. S ničím se nepáře a věci nazývá pravými jmény.. někdy na můj vkus až moc drsně. 

Není to smutný příběh. Není o rakovině a bezmoci. Je o tom, že i málo času, ale plného lásky a štěstí, může být nekonečné... Protože některá nekonečna jsou větší, než jiná nekonečna. 

Léto odletělo.

Z dnešního dne mám jeden jedinej, nevyvrátitelnej pocit... podzim je tady.

Na tom ale není nic špatnýho. Jo, vypadá to, jak když všechno okolo začalo brečet, kór dneska, když od včerejška prší. Ale mě se to tak líbí! Můžu celej den jenom ležet v posteli, s čtečkou, notebookem, oprýskaným hrnkem se zeleným čajem a dortíkem, kterej mi včera zlatouš přivezl... Jen tak.

Můžu poslouchat písničky od Lany del Rey a cítit se strašně smutně. A přitom si uvědomit, že vlastně nemám moc důvod být tolik smutná. Ale já stejně budu... jinak bych to tak nějak už nebyla ani já. 

Mám konečně spoustu času na čtení. Protože ani nikam nemusím.

A až přestane pršet... půjdu ven. Konečně můžu nosit barevný šály a teplý ponožky. Jen tu šálu si musím koupit novou, ještě barevnější :) A půjdu sbírat šišky, žaludy a listy. Fotit Košťálov, kterej se začne zbarvovat. Pít víno na Vinobraní a poslouchat Xindla X, kterej k nám přijede. A zpívat si s ním o tom jak mu ujel vlak. A mě ujíždí taky... A zase to tak zatraceně rychle uteče a bude zima. Sníh, sáňkovačky, mráz a zima, zima, zima. Vánoce, Ježíšek, řízek a pak jaro... a zas tak pěkně dokola ještě hodně let.

A ačkoli má článek melancholickej nádech, tak já se mám fakt strašně fajn. Jak jsem řekla, nevylejzám z postele, neuklízím neperu, kampaně taky vytvářím z postele a dostala jsem dortík a to je přece strašně fajn. :)

Vzhůru za dobrodružstvím! O půl tisíciletí vpřed

Občas se stane, že si přečtu i něco, co se ke mě vyloženě nehodí. Román spisovatelky Rachel Harris Příběh dvou staletí je již druhým dílem krátké románové série... románové série pro moderní slečny, teenagerky. Není tedy divu, že mě poblázněnost hlavních hrdinek rebelem ze školy nezaujala tak, jak by měla, ale věřím tomu, že kdyby mi bylo 14... Kdyby mi bylo 14, tak srdíčko zaplesá. Skvělý dívčí román! 

Trochu fantasy, trochu červená knihovna. Ponořte se do příběhu šestnáctileté dívky, která chce změnit svůj život za malé pomoci vyšších sil a magie. Splní si své sny? Zažije vytoužené dobrodružství?

Náhled celé recenze na blogu Neoluxoru: http://neoluxor.cz/blog/recenze/vzhuru-za-dobrodruzstvim-o-pul-tisicileti-vpred--655/

Jedna noc, jedna událost. Jak zahýbe s nerozlučným přátelstvím?

Konečně! Moje první zveřejněná recenze od Neoluxoru. Tak vám ji hned posílám :)


Román britské autorky Adele Parks Stalo se včera v noci patří mezi inteligentní romány pro inteligentní ženy. Takže pokud sháníte dárek pro svou sestru, přítelkyni, manželku, či maminku, určitě nemeškejte. Tohle je dobrý výběr.


Každé velké přátelství musí projít důležitými zkouškami, u kamarádek Pippy a Stephi tomu není jinak. Jsou nejlepšími přítelkyněmi od třetí třídy a ačkoli se toho během třiceti let událo mnoho, tyhle dvě ženy zůstaly neoddělitelnou dvojkou. I když jsou jako jing a jang, léto a zima či černá a bílá. Zkrátka protiklady se přitahují.

Celá recenze je přístupna na blogu Neoluxoru: http://neoluxor.cz/blog/recenze/jedna-noc-jedna-udalost-jak-zahybe-s-nerozlucnym-pratelstvim--648/