"Balíš kufry, zavazuješ boty..." (Vypsaná Fixa, Schovaná)
Hrozně moc jsem se těšila, až budu moct implementovat Schovanou od Vypsaný Fixy na svojí životní situaci. Už tenkrát, když byly Detaily čerstvě vydané a my jsme tuhle písničku a celou desku sjížděli pořád dokola v jednom dětským pokojíčku v nádherným domě v Třebenicích, jsem věděla, že ta chvíle jednou přijde! A ejhle, je to tu!
Do odletu zbývá zhruba: 10 dní, 11 hodin, 3 minuty.
Napsané to vypadá děsivěji, než když si to jen připomínám v hlavě. Je to vtipné. Vlastně jsem to nechtěla moc ventilovat ven, pořád si říkám, že se může vyskytnout cokoli, kvůli čemu se moje cesta neuskuteční - můžu si den předem zlomit nohu, můžu zbankrotovat, může přijít tornádo nebo se na Letišti Václava Havla udát teroristický útok, to je přece dneska běžné... a už slyším jak všichni doma bědují: "vidíš, my jsme ti to říkali!" Jenže já jsem optimista a vím, že to nejhorší, co se může stát je, že chytím rýmu, bude pršet nebo se mi v letadle zasekne přehrávač a bude mi tím pádem hučet v uších, a to se dá přežít. Hlavně nezapomenout nakoupit a zabalit zásoby čokolády a bonbonů, pak vše půjde samo!
Pointou ale mělo být vysvětlení, proč si tuhle novinu nakonec nenechávám pro sebe, nýbrž ji rovnou vyvěšuji na ty internety! Jednak už to všichni kolem mě moc dobře vědí. Užšímu okruhu lidí, včetně rodičů, sourozenců, švagrových a švagra, nejlepších kamarádek, kolegyň a kolegů, jsem to samozřejmě řekla sama a tomu zbytku, širšímu okruhu to sdělil ten užší okruh, logicky. A za druhé za to tak trochu může můj "berlínský" kamarád (díky moc za podporu i rady!), který mi včera v noci napsal: "Hlavně si piš něco jako deník!" s radou, ať si píšu všechno, že on lituje, že s tím začal pozdě. A nebyla bych to já, kdybych nechtěla všechno sdílet online. Na vině je zejména můj původ v generaci Z, a taky je to trochu pracovní defekt. :-)
Cílem cesty: Opoul-Périllos, malé město se zhruba 1050 obyvateli v jižní části Francie, z jedné strany dominantní Pyreneje, z druhé Středozemní moře a z třetí hranice se Španělskem, Katalánsko. Blízko do Perpignanu, Toulouse i Barcelony.
Otázkou možná zůstává, co tichou, introvertní a trochu asociální osobu jakou já jsem, přimělo udělat takové rozhodnutí a jet dělat au-pair. Důvody jsou asi stejné, jako u kohokoli jiného, kdo se rozhodl na nějakou dobu opustit rodnou hroudu...
- Touha cestovat, vidět nové věci, poznat nové kraje, lidi i kulturu
- Naučit se aspoň trochu francouzsky
- Splnit si konečně svůj dětský sen, kterým Francie bezpochyby je už od základky
- Velké množství úžasných ambiciózních a zceztovalých lidí v okolí, kteří mi dodali odvahu (jako třeba moje drážďanská žena!)
- A v neposlední řadě najít ztracené sebevědomí, dokázat sobě i lidským upírům a pochybovačům, že to zvládnu
"Hrdinové nekecaj a jdou! Tam kam nechce vůbec nikdo na nejvíc a nejhůř studený místo." (Vypsaná Fixa, Detaily)
Samozřejmě, že mám teď i chvíle a pocity, kdy bych to nejradši vzdala. Rozčilují mě byrokratické nesmysly, které musím řešit, od zařizování roamingu po hledání nejvýhodnějšího cestovního připojištění. Bojím se návratu kvůli hledání práce i kvůli obavám, že bydlení by nemuselo klapnout tak, jak si to teď malujeme. Mám strach, že i když mám teď kolem sebe spoustu báječných lidí, tak že se za tu dobu oddálíme nejen geograficky, ale i psychicky. Bude mě mrzet, že prošvihnu hromadu skvělých letních akcí od Mighty po Colours až po třídní sraz po čtyřech letech.
Ale i tak se těším!
Na nové zážitky, i na to, že konečně uskutečním něco podle sebe. Rozhodla jsem se tak jenom já, nikdo mě k tomu nedonutil ani jsem se od toho nenechala odradit, a tím pádem já budu ta jediná osoba, na kterou se budu muset následující měsíce spoléhat!
A následujících 10 a půl dne?
Užiji si je přesně v tom duchu, jak to mám ráda! Čeká nás s Pam a ostatními Pražský Majáles, už zítra. Pak taky ten studentský a ještě hromada dalších hipsta pražských akcí, ze kterých určitě nestihnu ani třetinu. Čeká nás báječná rozlučka s nejlepšími kolegy z úžasné firmy po skvělých 2 letech a 3 měsících mojí kariéry tady. Čeká nás pravá a nefalšovaná jenčická-vesnická grilovačka v kolektivu té nejskvělejší rodiny na celém světě.
A určitě hodně smíchu i slz (už to úplně vidím, ségra!). Hodně vína i vody. Hodně grilovaného masa i vege jídla. Hodně pádů (že, Adél!) i kultivovaných projevů. I ještě pár probdělých/propitých nocí (žejo, Evičky, obě!) i prospaných dopolední.
A pořád hodně superlativů, díky kterým se tenhle článek jistojistě dostal na špici, a tím předehnal všechny deprese, kterých je tenhle blog plný!
