 |
| 27. 7. 2013 ČERNUC (2. závod)
Konečně jsem se odhodlala k napsání článku, který je z trošku jiného soudku, který je ze života...
Měla bych začít tím, že ač nejsem žádný lenoch, tak jsem nikdy nebyla ani žádný sportovec, vlastně jsem se o to se jím stát ani nesnažila, a tak to přišlo samo neobyčejně, až ve dvaceti letech života. Možná je to tím, že pocházím z vesnice, kde jsem strávila celé dětství a mládí tím, že jsem někde pobíhala s ostatními. Hrálo se na schovávanou, na babu, chodilo se na výlety, loupit ovoce, jezdilo se na kole apod., takže pohyb nám v žádném případě nikdy nechyběl. K tomu, abychom se seznámili se "základními" sporty byl gympl, jakž takž teda zvládám volejbal, nějaké techniky basketbalu, baseballu, frisbee, vodácký, lyžařský (ten dokonce dvakrát!) i cyklistický kurz jsem absolvovala bez úhony, takže si fakt nemám na co stěžovat, nikdy jsem nebyla o nic ochuzená. Možná jednou, když jsem jako dítě chtěla vstoupit do skauta, do junáka, ale doma mi to nedovolili... ale to už je na jiný příběh. Zkrátka, i s tím jsem se vyrovnala. Když jsme vyrostli, tak se sice rozutekli kamarádi z vesnice, ale objevila jsem nový "koníček", snažila jsem se o to sportovat se svým psem, ale ani to nebylo tak snadné, protože k jednomu psovi přibyl naráz druhý a cvičit dva hafany najednou je nereálné. Ale i tak jsem s těma osmi nohama trávila veškerý čas všude možně... Měla jsem prostě super dětství i mládí i bez aktivního sportování.
Ale i tak, když jsem letos v létě dostala nabídku zachránit družstvo žen z SDH Hrobce a poprvé v životě si zkusit požární sport. Několikrát před tím jsem závody viděla, to jo, ale nikdy mě ani nezajímalo, co to obnáší, ale i tak jsem kývla, protože zkusit se má všechno. A tak jsem měla svůj historicky první trénink požárního sportu v životě, byl mi určeno post - béčka, který je asi fakt nejjednodušší ze všech, protože to obnáší "jen" rozbalit a roztáhnout hadice po dráze, tedy žádný stříkání, málo spojů, atd. A hned za týden po prvním tréninku jsem běžela svůj první závod, bylo to v Lukavci a já jsem to úplně totálně zkazila. Voda byla fakt všude jenom ne v hadicích, kde být měla. Ostuda prvního stupně a naprostá nechuť s čímkoli pokračovat mě úplně pohltila, jenže tohle družstvo není jenom sportovní, ale v první řadě kamarádské a přátelské a vůbec jim nevadilo, že mezi sebe přibraly takové jelito, a že jsem to strašně zkazila. Holky byly strašně super, takže jsme si zaběhly druhý pokus a to už nebylo tak hrozné. Od té doby už jsem takovou botu neudělala, a i když jsem si ke konci sezóny v Nových Dvorech spálila ruku, tak jsem zbytek závodů zvládla s dobrým pocitem zaběhnout. A jak že to dopadlo? Na PHL jsme si šly pro ocenění za druhé místo! A už teď se strašně těšíme na další sezónu, protože chceme být lepší a hlavně spolu chceme trávit čas. Nejdůležitější pro mě bylo, že jsem v Hrobcích poznala hromadu skvělých lidí a tak všem strašně děkuju, že s nimi můžu být v jednom týmu :-) . |
