Fuck se to... Jenny vypráví o všem bez ostychu! I o vagínách!

Jenny Lawson a její blog jsou nyní trháky internetu, teď už nejen v americkém, ale i v českém prostředí. Jenny nepíše o módě ani o líčení a už vůbec ne o jídle či zdravém životním stylu... Jenny totiž píše o sobě a svých životních zážitcích. A to absolutně bez zábran! 

Při čtení prvních stránek knihy Fakt se to stalo si patrně budete klepat na čelo a nebudete chápat, jak je možné, že je někdo schopný na sebe prásknout tolik věcí. Je vůbec normální, že někdo mluví (píše) o své vagíně, jako by to bylo jeho druhé já?! Ale Jenny Lawson bortí veškeré konvence a přesně tohle dělá, a nakonec je to vlastně strašně vtipný, i když se to tváří tak zvrhle.

Jennyino vyprávění je chronologické. Seznamujeme se nejdřív s malou Jenny a její sestrou Lisou, tehdy je formovaly zážitky z malého Texaského městečka a ze společné domácnosti s otcem, jehož povolání je také jeho největším koníčkem. A to je vycpávání zvířat! U Jennyných rodičů to tedy nikdy nebylo úplně normální... vypreparovaná zvířata byla na každém rohu, holky musely čelit tomu, že se zvířata porcovala přímo v jejich obýváku, a aby toho nebylo málo, mnoho z těch vypreparovaných zvířat mělo mláďata... a z těch se stali domácí mazlíčci a bylo jedno, zda šlo o kuřata nebo jezevce! Následně pak hltáme i historky ze střední, seznámení s manželem Victorem, ze svatby, porodu nebo stěhování do vlastního baráku.

Vtipné historky sem tam vystřídají i příběhy drsnější, dalo by se říct i smutné. Jenny však zvládne i o smutných nebo děsných věcech vyprávět vtipně... a tak místo toho, aby jsme ji a jejího manžela Victora litovali, protože mají celý dům prolezlý škorpiony, smějeme se jako pomatení, protože Jenny to vypráví takovým způsobem, že to ani jinak nejde.

Pokud však počítáte s neškodným přirozeným humorem, tak to jste na omylu. Fakt (Fuck) se to stalo je kniha od začátku do konce plná černého humoru a sarkasmu. Jenny Lawson při vyprávění o sobě používá ten nejtěžší kalibr sebekritiky, a tak ji vůbec nevadí čtenářům líčit své potraty, následný porod nebo psychické choroby.

Tahle ženská o sobě v celé knize tvrdí, že není schopná povídat si s lidmi, že je zkázou každého společenského setkání nebo večírku, ale já tomuhle prostě nevěřím. Člověk, který dokáže napsat takhle poutavě úsměvnou knihu nemůže být... a nebo vlastně asi jo. Aby napsala takovouhle knihu, musí být doopravdy trochu blázen. Ale jistě v pozitivním slova smyslu.

Ačkoli jsem člověk, který je na první pohled zamlklý a rozhodně nevyhledávám černý humor ani vulgární vyjadřování, Jenny Lawson mě stejně pobavila, a že to občas v plném MHD stálo za to! Takže já rozhodně knihu doporučuji všem a zároveň ji mám připsanou na své!m wishlistu pro Ježíška.

Knihkupectví Neoluxor velmi děkuji za recenzní e-book. 

Vánoční wishlist

Je dvanáctýho prosince, co? Takže 12 dní do Štědrého dne...

Pečete, nakupujete dárky nebo už je balíte, pomalu přemýšlíte, do kterého kouta postavíte vánoční stromeček a jak ho ozdobíte, jistě uklízíte, koukáte na Love Actually... a možná taky přemýšlíte, co byste si přáli "od Ježíška". Tak jako já...

Jasně, na svůj wishlist bych mohla napsat nesčetně věcí, vypadalo by to nějak takhle?

Všichni bychom chtěli něco, co nemáme, je to přirozená lidská vlastnost, ale když se nad tím hlouběji zamyslíme přijdeme na to, že všechno máme. (Myslím tím všechny, co čtou tenhle článek - znamená to totiž, že máte počítač nebo jiný zařízení, na kterým jste připojení k internetu a to už je podle mě dostatečný životní nadstandard). Takže řekněme, že já vlastně taky nic nepotřebuju...

Až na to, aby život byl o něco víc spravedlivej! Hlavně k lidem, který mám ráda. Chtěla bych aby se všem dařilo a aby všechno bylo jednodušší. Takhle mě to prostě nebaví. 

Všude nám vštěpují už od malička do hlavy, že Vánoce jsou čas pohody, lásky, a čas kdy se dějí zázraky, mluví pravda, a tak podobně. Je to v pohádkách, vánočních filmech (jasně, zase ta snová Láska Nebeská), říkají to rodiče svým dětem... a ona to vlastně není tak úplně pravda. Je to spíš jen to období, kdy se všichni jako na povel tváří strašně šťastně, vesele a láskyplně, ale přitom se všechny katastrofy dějí úplně stejně jako po zbytek roku. Ne-li ještě víc. 

Jednou z nich je třeba to, že jsme 1.12. přišli o Šmudlinku. :(

Takže:

Milý Ježíšku,

já bych si strašně přála, aby se všechno zlé v dobré obrátilo. Nastaly lepší zítřky a všem mým blízkým, aby se dařilo. (Jo a jestli si tedy můžu přát něco pro sebe, tak ať na jaře udělám ty státnice.)

Děkuji Ježíšku...

Zamrzlá

"Sundej si to dnešní tričko s nápisem YESTERDAY! Vyrovnej se s realitou..."

Jsem mladá, hodně mladá... vždyť mi bude teprve dvaadvacet! Ale připadám si ještě mladší...!...

Došlo mi to včera, když jsem byla s Niky na koncertě lokální reggae kapely Uraggan Andrew. Je to kapela, na kterou jsme chodily (ale i chodili), když nám bylo šestnáct-sedmnáct. Kapela, která hrála každoročně na Rock co Roku, Barevný planetě a Žafestu a pak se ztratila. Naposled jsme se na "Uraggány" zakývaly opravdu když nám bylo sedmnáct a teď včera teda. A vůbec jsme tam nezapadly. Prim tam hráli lidi, kteří byly v průměru o šest let mladší než my a neuměli se chovat. :( (Ale nejspíš jsme bohužel nebyli jiní... )

Jenže co teď?

To už jako nemůžu obcházet všechny akce a koncerty v nejbližších hospodách a klubech, protože jsem na to prostě stará? Mám uvolnit místo mladším? Všichni lidi kolem mě, kamarádi i "bývalí" kamarádi to udělali... Jedou dál, žijou jiný životy a já jsem se zastavila ve vývoji. Zamrzla jsem. 

Chci dělat všechno to, co jsem dělala dřív, protože mi přijde, že jsem to zatím dělala málo. Nechci tím říct, že jsem si teen-věk neužila, naopak. Ale chci víc! A ten čas utíká... a já nemám s kým dělat věci, který chci, protože všichni lidi kolem mě na rozdíl ode mě dospěli a změnily se jim priority. A teď je tu ten základní problém... Nemám s kým jet do Lucerny na Vypsanou Fixu. :( A to je prostě strašně smutná záležitost. 

A vy všichni co jste dočetli až jsem jistě chápete, že Lucerna není mým hlavním problémem... Já prostě jenom nechci stárnout a hlavně nechci být dospělá! 

Eleanor a Park a jejich trochu jiná láska

Eleanor není typickou kráskou. Je trochu obézní, její dlouhé vlasy jsou sytě rezavé a věčně rozcuchané. Eleanor nemá peníze na pěkné moderní oblečení ani na nic jiného, co by chtěla. Park je poloviční Asiat, protože jeho maminka pochází z Koreje. Je tichý a zamlklý, miluje punk, rock a komiksy. Park si maluje oči tmavou linkou a Eleanor se to líbí.

 Eleanor a Park se potkali v autobuse, ona tu byla nová. S „rodinou“, tedy s matkou, sourozenci a matčiným novým manželem (kreténem!), se přistěhovali do rozpadlého miniaturního domku, nedaleko od domu Parkových rodičů. Eleanor nastoupila do školy. V autobuse se jí všichni smály hned první den… nojó, má pár kilo navíc a její hadry jsou hrozný, starý a většinou pánský, ale i tak… je to důvod někoho ponižovat? „Velká Rézi“, jak Eleanor začali ve škole přezdívat si v autobuse sedla vedle Parka, bylo tam místo a jemu jedinému to nevadilo. I když… nejdřív taky litoval. Co když se mu všichni budou smát, že si ta divná nová holka sedla vedle něj?

Sedala si vedle něj každý den. Nejdřív mu četla přes rameno komiksy, později jí je sám připravoval na volnou sedačku, aby si je mohla půjčit domů. Nahrával jí kazety s muzikou, pak je poslouchali spolu. Bylo to super, bylo to fajn… jen se o nich nesměl dozvědět manžel její matky. Ten by ji snad zabil! …

„Třeba cestou do práce, zahlédne z auta zrzavou holku, stojí na rohu a on by na krátkou zalykavou chvilku přísahal, že je to ona. Pak si všimne, že ta holka je spíš blond než zrzavá. A že drží cigaretu… a má na sobě tričko Sex Pistols. Eleanor nesnášela Sex Pistols.“ (Rainbow Rowellová – Eleanor a Park)

Další knížka, u který jsem byla někdo jinej, ne sebou, a někde jinde, přesně tam, kde Park s Eleanor. Nesnášela jsem Tinu, která se Eleanor smála a pravděpodobně ji při tělocviku hodila oblečení do záchodu. Cítila jsem nenávist k manželovi její matky a byla jsem naštvaná na její mámu, že od něj neodejde. A v neposlední řadě jsem si oblíbila Parka a jeho rodiče, kteří Eleanor respektovali takovou, jaká je.

Eleanor a Park od Rainbow Rowellové je médii svým charakterem přirovnáván k bestselleru Hvězdy nám nepřály. Něčím možná jo, ale… No nevím, já mám Hvězdy nám nepřály „zaškatulkované“ oblasti velmi velmi smutných knih, kdežto s Eleanor a Park je to jiné. Není to vyloženě smutný příběh, i když konec není pohádkový…

Po celou dobu čtení jsem cítila takový úsměvně nahořklý pocit. Věděla jsem, že to nedopadne jako v typickém dívčím románu, kde se hlavní hrdinové většinou vezmou a jsou šťastní až do smrti. Eleanor a Park vlastně konec nemá. Ale kdo holduje otevřeným koncům, ten bude jistě nadšený. Můžete se totiž sami rozhodnout, jak jeho a její osudy budou pokračovat.

To co má kniha Eleanor a Park společné s Hvězdy nám nepřály, jsou jednoznačně ony ostýchavé rozhovory, ale sem tak nějak zapadají. Jak jinak si představíte, že se sbližují dva šestnáctiletí, než trochu upejpavě. Proto, když čteme o tom, jak Eleanor zatahuje břicho, když na ní Park sáhne, aby ho měla menší, tak to není tak trapný. (Vždyť každá s nás, která byla obdařena trochou špeků, to jistě zná. :-D )

Je to kniha plná pocitů. Full of sences. Ne teda, že by nezáleželo na dějové linii, na tom, co se tam děje, ale příběh je vlastně strašně jednoduchý, lineární a prostý. Skoro každodenní, jen my to nevnímáme. Jasně, kdo už není na základce ani na střední, už se s tím asi nesetká… ale když zavzpomínám, Tak v blbém věku se opravdu tlustej = looser. So sad. A my, čtenáři, tedy máme možnost splynout s Eleanor a hltat její pocity (můžeme se vtělit i do Parka, ale předpokládám, že mluvím spíš o holčičí knížce), není to o tom, že ji někdo ubližuje, to jen málo. Víc je to o tom, že ji Park miluje. A ona jeho. A první láska, ta je vždycky významná. Pro každýho. Forever.

Přikládám odkaz na stránky knihkupectví Neoluxor a tím také děkuji za recenzní e-book. 

Před třemi léty.

Publikuju tenhle příspěvek hlavně pro sebe, ale klidně i pro vás, koho se to, co Martin udělal na konci října před třemi roky taky dotklo. Pro všechny, kteří toho kluka měli rádi, pro koho něco znamenal, vím, že vás/ nás je hodně...

Čau Martine, zdravím tě, kamaráde, tam nahoru mezi hvězdy.

… už jsi tam tři roky. A nikdo z nás tady neví, jak se tam vlastně máš. Já vím, asi se to ani nedozvíme… můžeme jen doufat, že se máš dobře, to je totiž nejspíš to, co jsi chtěl.. mít se konečně dobře.

… už je to tři roky, co jsi odešel. Na ten den nikdy nezapomenu, stal se zatím nejsmutnějším dnem, jaký jsem kdy zažila. Byl večer a zazvonil telefon. “Katuška”...? Co chce takhle večer?.. Hlavně už jsme spolu v tu dobu nebyly tak dobrý kámošky, měly jsme slabší období, kdy jsme spolu moc nemluvily. Ale přesto to byla ona, kdo mi zavolal... aby mi řekla tu neuvěřitelnou hnusnou zprávu. A taky to byla ona… byla pro mě v tu dobu nejvíc.

… před třemi roky se mnoha lidem změnil život, převrátil naruby nebo při nejmenším hodně otřásl. Nelze zapomenout ani na den tvého pohřbu, víc bolesti pohromadě jsem nikdy neviděla ani nezažila. Od té doby chápu pojem “když vyhasne mladý život”. Tuším, že ty sis to představoval úplně jinak… Vždycky jsi říkal, že na tobě nikomu nezáleží, ale nebyla to pravda ani trochu. Mám před očima neustále ten pohled na lidi, které jsi svým činem zlomil. A že jich bylo tolik… Martine, my jsme se do té obřadní místnosti ani nevešli! Bylo tam tolik lidí a večer se vypilo spoustu vodky a vypálilo nesčetně svíček, to by se ti líbilo, kdybys tam byl. Ze zastávky se stal takový malý oltář… a teď už tam nestojí, ta zastávka. Bohužel nebo bohudík?!

… ale už jsou to fakt dlouhý tři roky. A já už konečně nemám potřebu brečet, když si vzpomenu... že to trvalo. Ale nevím, jestli to vlastně není smutný. Murakami v Norským dřevu píše něco ve smyslu, že člověk neskutečně zapomíná na lidi, kteří zemřeli. Tedy ne v tom smyslu, že zapomene na toho člověka, to přece ani nejde. Spíš, že zapomíná věci, zážitky, co s osobou prožil, pak už se z nich stává jen matná mlha. Já si ale zatím pamatuji dobře spoustu věcí, ale co když je zapomenu? Nechci je zapomenout a budu se moc snažit, aby se to nestalo.

PS.: Vyřiď tam prosím jeden pozdrav Alešovi, jestli ho potkáváš. Řekni mu, že i na něj strašně myslíme.

Měj se. 

Konečně jsem vyhrála nad časem, vyléčil a zahojil ty nejhlubší rány. Nebrečím. Ale neusmívám se. Spoustu lidí má prostě o něco víc štěstí než já v tom, že na svojí první lásku může vzpomínat s úsměvem. Já, ačkoli máme vzpomínky mnohdy moc pěkný, vzpomínám s bolestí, s nahořklým výrazem a nebo radši vůbec. Ty vzpomínky totiž patří jen mě a není nikde na druhý straně nikdo, kdo by měl stejný. Ale jsou tu...

Brusláky, Lovoše, levný vína s levným džusem, glády s barevnejma tkaničkama, koncerty Houby a jiných dávno vyhaslých kapel, zevlování v krmelci a jeho cigarety v mini místnosti u kotle, strmý žebříkový schody v Kocourově a zlý a vzteklý křečci, co kousali, nejdřív nachozený kilometry v nohách, pak jeho táta ve škodovce, co pro něj skoro každej den jezdil, Altrosy a Žafesty a bolehlavy z toho vína, a spostu věcí, který si třeba ještě pamatuju. A některý fakt už moc ne.

Každopádně kamarádi... vzpomeňte si a zapalte svíčku. A klidně ne jen dnes, ale i jindy. A mějte se fajn, já se taky mám fajn. Už se nechovám jako dítě a vím, že život jde dál a vzpomenout si můžu v klidu a pak se mít zase dobře a žít si svůj život. 

Já Poutník

"Jediný thriller, který si letos musíte přečíst."

Thriller Já Poutník Terryho Hayese je druh literatury, po kterém bych v knihovně nebo v knihkupectví asi jen tak nesáhla. Velmi obsáhlá kniha, story s nábožensko-politicko-kriminální zápletkou, no není to zkrátka můj top žánr (i když do teď nevím, co vlastně jo)… Ale vůbec nelituju, že jsem se do něj pustila a přečetla si ho. Byla jsem napnutá od začátku do konce.

Úplným úvodem se ocitáme v hotelovém pokoji v New Yorku. Byla spáchána téměř dokonalá vražda, po které nezůstaly zřetelné žádné stopy, které by se policii mohly stát vodítkem. Tady se poprvé setkáváme i s Poutníkem – mužem mnoha jmen i rolí. Agentem tajných služeb, momentálně ve výslužbě, za nedlouho pověřeným nejdůležitějším úkolem v dějinách.

Jako čtenáři jsme seznámeni s životním osudem hlavního hrdiny, jeho zkušenostmi od umění po užívání drog, s jeho posláním coby agentem tajných služeb. I proč si toto zaměstnání vybral… a ono si později vybralo jeho. Setkáváme se i se smrtí, opět. Se smrtí, jejímž divákem je malý chlapec a obětí jeho matka...

Na druhé straně v Saúdské Arábii se ocitáme na veřejném prostranství, kde má být sťata hlava místnímu potápěči a přírodovědci, otci tří dětí. A tak jsme seznámeni se Saracénem, taktéž mužem mnoha povolání, tváří i jmen. A synem popraveného Araba, jenž se na celou popravu díval a nese si tuto podívanou životem.

Saracén nenávidí systém v Saúdské Arábii a je si jist, že za smrt jeho otce může kromě toho také Amerika, Spojené Státy, a chystá pomstu. A Poutník je vybrán k tomu, aby Saracénovi činy zastavil. 

....

Musím se bez ostychu přiznat k tomu, že jsem nikdy dřív podobnou literaturu nečetla a filmy s podobnou tématikou jsem nesledovala, ale po přečtení tohoto prvního románu spisovatele Terryho Hayese se to možná změní. Protože... mě to fakt šíleně bavilo!

Setkání s více či méně fantastickými fakty o jedenáctým září v New Yorku, o poslání zpravodajských služeb a jejich agentů a o hrozbě biologických zbraní... navíc vše podané s jistou bravurou a nahořklým způsobem vyprávění. Vypravěčem je sám Poutník, informace však nepodává žádným lineárním a suchým způsobem a i když je to vlastně v určitým smyslu pěkný padouch, vy si ho strašně oblíbíte... to mi věřte. 

Tak kdo si tady troufne?

Tenhle článek je zase jen o tom, že zde chci postnout info o tom, že mi publikovali další recenzi na blogu Neoluxoru. Tentokrát jde o první "papírovku", kterou jsem získala... konkrétně tuhle: 

Jen si troufni od Katie McGarryové je typickým dívčím románem naprosto jasným koncem, a předpokládanými motivy... krasavec z lepší rodiny, který má všechno a "ošklivka", ze které se vyklube kráska, která pochází z blbých poměrů a je tak trochu looser... Ale jak už to tak bývá, nic nemusí být tak, jak se na prvý pohled zdá. :)

Celá recenze tady: http://neoluxor.cz/blog//laska-je-dulezitejsi-nez-dobra-povest

(Jinak předem díky za každý shlédnutí, "laiky", "shary" nebo komenty. :-) )

Jasný, tahle knížka není žádná kvalitka, ale ani úplný odpad. Spíš taková oddychovka. A kdybych měla mladší ségru, určitě bych jí Jen si troufni! darovala. 

Škola volá

...a (pracovní) prázdniny končí.

O tom, jak jsem dneska běhala/jezdila z jedné části Prahy na druhou tu moc psát nebudu. Jistě z toho nejsem unavená sama, jelikož zápis, potvrzení o studiu, vyřizování studentského průkazu, apod. nechalo na posledního září spousty studentů. Takže... fronty, fronty a zase jenom fronty. Kromě toho jsem se stihla stavit i v práci, ve které zítra zase konečně můžu začít pracovat (už se mi dorovnal nadbytek hodin) a v Národní technický knihovně, kam jsem se jela zaregistrovat, abych tam mohla začít v klidu psát bakalářku. Snad to půjde!

Chci ale spíš popsat o tom, jak jsem si užila posledních pár dní prázdnin včetně posledního víkendu. Bylo to akční! 

Ve čtvrtek jsme se jely podívat na Bohdančinu domovinu, sídlo jejího studia i jejích neřestí :-). V našem tradičním (z dětství) triu jsme absolvovaly trip do Drážďan. Vlakem, autobusem, drážďanskou tramvají a bylo to.... no super! Od tradičních památek, jako je náměstí, Zwinger (viz. foto) nebo Großer Garten, jsme pokračovali přes "barovou a kavárnovou část", která mi přišla naprosto úchvatná! A nakonec jsme se přes "studentské městečko", (kde jsme na můj popud musely navštívit SLUB - Saskou zemskou knihovnu - Státní a univerzitní knihovnu Dresden, když už nám o ní na ÚISKu vykládali), vracely zpět na nádraží. To abychom viděly, kde ta naše kočka po zbytek roku, kdy není doma, bydlí a studuje. A abych přiznala barvu... Přišlo mi to báječný a závidím jí to! 

Pátek jsem pro změnu strávila se zlatoušem. A aby toho Německa nebylo málo a taky aby mu to nebylo líto, vyrazili jsme do Altenbergu. No spíš... měl to být plánovaný výlet na hory, na Cínovec, kde ale nesnesitelně pršelo a foukalo a bylo tam asi tak o pět stupňů míň, než kilometr pod kopcem. A tak jsme si jeli nakoupit nějaký dobroty do Netta a pak taky na proklatě dobrý kuře do Teplic. No neber to! :)

A následoval hudební víkend přesně podle mého gusta! 

V sobotu s agentkou Pamelou ( :-D ) na vinobraní v Mělníku. A musím bez jakékoli pochybnosti říct, že to bylo nejlepší vinobraní, jaké jsem kdy viděla (samozřejmě až na masy lidí, šílený fronty jak na toalety, tak na trdelníky a na hrozně uřvanou kolotočovou zónu). Ale my jsme jely hlavně za Matějem a Honzou Homolovými (a zybtku Wohnoutů) a kvůli Jirkovi Macháčkovi! A vyklubal se z toho nejlepší Wohnoutí koncert ever! A tohle video mluví snad za vše...

A neděli už jsme jenom zakončili Václavskou poutí a Xindlem X, kterej nás taky prostě strašně baví! (O svojí premiéře policejní kontroly a dopravním přestupku snad někdy jindy... :) ).

Takže.... Díky moc, díky moc, díky moc, díky moc, díky moc, díky moc, díky moc... a dobrou noc.

... teď už snad jen ta škola. a práce. a angličtina, bakalářka a všeho nad hlavu.

Svět není továrna na splněná přání

Nerada jako titulek ke svému článku používám takové klišé, jako jsem použila, ale ve spojení s touto knížkou, s tímto příběhem, to takové klišé není. Je to pravda. Nic víc, nic míň.

Tento článek není o mě, není smutný, není ani veselý. Je o knížce. O knížce, která byla podle časopisu Time oceněna titulem "Nejlepší kniha roku 2012". Autorem je John Green. Název je Hvězdy nám nepřály. The fault in our stars. Příběh je fiktivní, není skutečný, ale pod kůži se vám zaryje až nebezpečně opravdově!

Normálně nedělám to, že se dívám na film, jehož předlohou je nějaká kniha, a pak si teprve knihu přečtu. Jsem spíš proti tomuto postupu, ale udělala jsem výjimku. Jeden den jsem měla náladu pod psa, měla jsem chuť pustit si film, koukat na něj sama. Jsem masochista - při těžkém dni by si člověk pustil komedii, která ho rozveselí... Já ne. Chtěla jsem přemýšlet. Dívala jsem se do noci na The fault in our stars. V hlavních rolích Shailene Woodley a Ansel Elgort v roli Hazel a Augusta. Dojalo mě to natolik, že jsem na všechny své trable a problémy zapomněla. 

U tohohle filmu žádné oko nezůstane suché. 

Na internetových diskuzích na facebooku a databazeknih.cz jsem se od ostatních dozvěděla, že kniha je ještě lepší a silnější zážitek, tak jsem si ji půjčila... A musím říct... že není. (Teda alespoň já jsem to tak necítila.) V tomhle případě u mě v naprosté převaze zvítězil film nad knihou. Ne, že by se mi vyloženě nelíbila (kdyby tomu tak bylo, nepíšu hned dva dny po tom, co jsem si ji půjčila, tento článek), ale neoslovil mě hlavně vyprávěcí styl. Větné konstrukce často bývají krkolomné a části psané formou dialogu takové.. rozpačité. Ale na zážitku z příběhu to nic nemění...

Hvězdy nám nepřály není vyloženě smutná knížka. Už vůbec ne depresivní. Spíš dojemná. Vypráví smutný příběh s lehkou nadsázkou a občas vytváří úsměv na rtech. Není to knížka o nemoci a bezmoci. Není ani o rakovině... tedy ne úplně. Je o lásce. O neobyčejném vztahu dvou mladých a smrtelně nemocných lidí. A o tom, že kdo nepozná bolest, nepozná lásku. 

Je až neskutečné, jak se situace v tomhle případě mohla zvrtnout. Po celou dobu jsem stála za Hazel, byla jsem ráda, že si ji Augustus všiml, že ji začal tak obletovat. Kromě toho, že přišel kvůli své nemoci o nohu, byl v pořádku, bez příznaků rakoviny. A Hazel měla strach... nechtěla být granát. Nechtěla mu ublížit a zlomit mu srdce, tím, že ho tu nechá samotného, až umře. Ale jedna cesta do Amsterodamu za splněným přáním všechno změní... Jeden rozhovor kartu obrátí...

Příběh je ale nejen o dětech, nebo spíše dospívajících, kteří umírají. Ti se s tím jakž takž srovnali, nebo se tak možná jen navenek tváří. Kdo se dokáže srovnat s vlastním umíráním? Je také o jejich rodičích, kteří se s tím smířit nechtějí, nedokáží. Ale John Green ukazuje naději. Připomíná, že rodič na své dítě nezapomene, ale že se s temnou minulostí dá nějakým způsobem žít. A i jak to může dopadnout, když se s tím nesrovná.

Kniha, nebo spíše příběh (film je s knihou dostatečně totožný) je plná skrytých poselství. Obsahuje nesčetně mouder, ale také nakládá s nezvratnou situací osudu jako se samozřejmostí. S ničím se nepáře a věci nazývá pravými jmény.. někdy na můj vkus až moc drsně. 

Není to smutný příběh. Není o rakovině a bezmoci. Je o tom, že i málo času, ale plného lásky a štěstí, může být nekonečné... Protože některá nekonečna jsou větší, než jiná nekonečna. 

Léto odletělo.

Z dnešního dne mám jeden jedinej, nevyvrátitelnej pocit... podzim je tady.

Na tom ale není nic špatnýho. Jo, vypadá to, jak když všechno okolo začalo brečet, kór dneska, když od včerejška prší. Ale mě se to tak líbí! Můžu celej den jenom ležet v posteli, s čtečkou, notebookem, oprýskaným hrnkem se zeleným čajem a dortíkem, kterej mi včera zlatouš přivezl... Jen tak.

Můžu poslouchat písničky od Lany del Rey a cítit se strašně smutně. A přitom si uvědomit, že vlastně nemám moc důvod být tolik smutná. Ale já stejně budu... jinak bych to tak nějak už nebyla ani já. 

Mám konečně spoustu času na čtení. Protože ani nikam nemusím.

A až přestane pršet... půjdu ven. Konečně můžu nosit barevný šály a teplý ponožky. Jen tu šálu si musím koupit novou, ještě barevnější :) A půjdu sbírat šišky, žaludy a listy. Fotit Košťálov, kterej se začne zbarvovat. Pít víno na Vinobraní a poslouchat Xindla X, kterej k nám přijede. A zpívat si s ním o tom jak mu ujel vlak. A mě ujíždí taky... A zase to tak zatraceně rychle uteče a bude zima. Sníh, sáňkovačky, mráz a zima, zima, zima. Vánoce, Ježíšek, řízek a pak jaro... a zas tak pěkně dokola ještě hodně let.

A ačkoli má článek melancholickej nádech, tak já se mám fakt strašně fajn. Jak jsem řekla, nevylejzám z postele, neuklízím neperu, kampaně taky vytvářím z postele a dostala jsem dortík a to je přece strašně fajn. :)

Vzhůru za dobrodružstvím! O půl tisíciletí vpřed

Občas se stane, že si přečtu i něco, co se ke mě vyloženě nehodí. Román spisovatelky Rachel Harris Příběh dvou staletí je již druhým dílem krátké románové série... románové série pro moderní slečny, teenagerky. Není tedy divu, že mě poblázněnost hlavních hrdinek rebelem ze školy nezaujala tak, jak by měla, ale věřím tomu, že kdyby mi bylo 14... Kdyby mi bylo 14, tak srdíčko zaplesá. Skvělý dívčí román! 

Trochu fantasy, trochu červená knihovna. Ponořte se do příběhu šestnáctileté dívky, která chce změnit svůj život za malé pomoci vyšších sil a magie. Splní si své sny? Zažije vytoužené dobrodružství?

Náhled celé recenze na blogu Neoluxoru: http://neoluxor.cz/blog/recenze/vzhuru-za-dobrodruzstvim-o-pul-tisicileti-vpred--655/

Jedna noc, jedna událost. Jak zahýbe s nerozlučným přátelstvím?

Konečně! Moje první zveřejněná recenze od Neoluxoru. Tak vám ji hned posílám :)


Román britské autorky Adele Parks Stalo se včera v noci patří mezi inteligentní romány pro inteligentní ženy. Takže pokud sháníte dárek pro svou sestru, přítelkyni, manželku, či maminku, určitě nemeškejte. Tohle je dobrý výběr.


Každé velké přátelství musí projít důležitými zkouškami, u kamarádek Pippy a Stephi tomu není jinak. Jsou nejlepšími přítelkyněmi od třetí třídy a ačkoli se toho během třiceti let událo mnoho, tyhle dvě ženy zůstaly neoddělitelnou dvojkou. I když jsou jako jing a jang, léto a zima či černá a bílá. Zkrátka protiklady se přitahují.

Celá recenze je přístupna na blogu Neoluxoru: http://neoluxor.cz/blog/recenze/jedna-noc-jedna-udalost-jak-zahybe-s-nerozlucnym-pratelstvim--648/

Srpnový kolotoč

Prázdniny, škola, zkouška, práce, h1.cz, neoluxor, výlety, dumání, flákání, prokrastinace, angličtina, výlety, smutek, štěstí, sadness, happiness. 

A to všechno pořad dokolečka dokola...

Jsem hrozná! Už na začátku prázdnin jsem si říkala, že se na tu zkoušku začnu učit a teď do ni zbývá pouhých 12. dní. a já začínám bláznit a panikařit. Vím, že nemám šanci a bojím se jít to i zkusit, nemám ráda, když něco nedávám, když nejsem stoprocentní ba ani osmdesátiprocentní. Nechci být podprůměrná, ale co se týče angličtiny, tak jsem. Tak strašně jsem to zanedbala až je mi ze sebe samotný zle. achjo. Nechci slyšet, že bodový ohodnocení nedosáhlo ani poloviny... ponižuje mě, když nejsem dobrá, a když něco nezvládám. Ale kdybych se neflákala, ale učila, mohla jsem dobrá být! ale nikdy není pozdě...

A to mě letos čekají státnice. Bakalářka, zkoušky, přijímačky. Jak tohle všechno moje povaha zvládne, to nevím. Ale jednou snad budu vzpomínat ráda. Jako dneska na maturitu. Přes všechen ten stres to bylo nejkrásnější období v mim životě. Prozatím.

Ale jak to mám stíhat? Na jednu stranu pořád v tahu, napětí a stresu. Práce, vlak, nádobí, špinavý prádlo. A ani tu práci pak nedělám pořádně, a to je to tam tak supr! Jednou třeba budu královnou onlinu, až se mi podaří se do toho zakousnout. Dej mi šanci hájedničko, já se do toho opřu, polepším se... ale ty se polepši taky, jinak mě to neba. Těžký měsíc.

Jo a je tu ještě jedna věc, co nestíhám, ale baví mě neskutečně! Jsem recenzentkou pro Neoluxor. Tzn. Neoluxor mi pošle knihu nebo e-knihu, já ji přeču, něco o ní napíšu a oni to zvěřejněj. Pod mim jménem! No není to skvělý? Je.

Čekám teďko na publikování, ale až to bude, včas se to všichni dovědí. 

Na co ale čas mám vždycky je bloumání s mojí B. Ať už je to víno, snídaně nebo Košťálov, na to si čas najdu. A rozjímání o všem a o ničem, o tom jaký má náš život smysl? To mě baví, i když někdy pěkně ničí.

A s tím smyslem se to má nějak takhle: Život má přesně takový smysl, jaký mu sami dáme. (řekl Seneca)

Btw.: S tou angličtinou to bude ještě legrace. A depka. 

Podivné setkání "v hledišti"

Bláznovství. Láska. Hádky. Arguments. Křik. Brek a pláč. A ještě větší křik. Pro nic a pro všechno.

Když jste na cestách tak často jako já, není k podivu, že potkáte mnoho zvláštních osob, sem tam vás někdo osloví - ať už proto, aby vám řekl, že jede na Moravu hlídat dceři vnoučata nebo proto, aby se vás zeptal, v čem je vlastně ta elektronická čtečka dobrá a nebo taky proto, aby se vás jen zeptal, co to právě čtete... Takže mít v ruce čtečku je celkem dobrá záminka k navázání rozhovoru o všem nebo o ničem. Nebo o životě. (tip pro nezadané)

Pán, který mě včera oslovil, byl zvláštní (nebo spíše zajímavý) od začátku a na konci ještě víc. :) Už když jsem nastoupila do coupé, pokukoval po mém čtivu tak dychtivě, až ze mě nakonec dostal, že čtečka ukrývá momentální knižní hit Švéda Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (navíc jsem to pánovi předala špatně, jelikož jsem v samé rozespalosti zaměnila sloveso "vylezl" za "vyskočil", tímto se omlouvám). 

... a pak mi začal vyprávět o sobě, o své práci, o životě jako takovém a taky se trochu vyptávat. Představil se jako z části režisér, spisovatel a světák. Jevil se jako filozof a bohém. Nad některými názory jsem se občas pousmála.. občas zakabonila. Proč mají lidi tak zatracenou pravdu a říkají vám jí? Vždyť vy přece víte i bez toho, co všechno děláte špatně. Ale proč si to člověk neuvědomí právě v tu chvíli kdy chybuje?Vždy je pozdě. (I když asi nikdy není na nic pozdě... jen pesimista a člověk životem polekaný si to myslí).

Zkrátka mi z vět a slov, která zazněla během tohoto krátkého vlakového setkání, uvízlo v hlavě mnoho. Nechci to tu zveřejňovat, to se nesluší. Vše co bylo řečeno, bylo řečeno objektivně.. avšak dalo se to aplikovat na konkrétní střípky mého chaotického života. Vím, že nedělám, co bych měla. Vždy odvedu všechnu svou péráci, ale neudělám ani o píď víc. Není to špatně pro okolí. Ale pro mou osobnost je to zlé. Neposouvám se dál, nedosahuji svých cílů ani svých snů. Sedím zavřená v kleci, ale nesnažím se z ní dostat a lidem, co to dokáží, jejich klec je celý svět, těm jen tiše závidím. 

Večer jsem si tak říkala, jestli to byla jen náhoda, potkat člověka, který vám v mnohém otevře oči.. nebo jestli to byl nějaký účel. Možná mě měl nakopnout a někdo nebo spíše něco mi tím chtělo říct, ať začnu dělat věci, tak jak chci a ne tak jak si myslím, že je to přijatelné pro lidi kolem mě. Kromě lenosti, pohodlnosti a mé hloupé plachosti a strachu ze všeho možného i nemožného mě svazuje hodně věcí. Ale ten strach a ostych... to je nejhorší. Ale jak to překonat? Jo, rohlík už si v krámě koupit zvládnu, i bez maminky. Ale říct svůj názor aniž bych toho za chvíli litovala, protože jsem tím mohla někoho rozlobit.. pro mě nemožné. Proč? Všichni jsme "jen" lidi. Všichni chybujeme.. někdo víc, někdo míň. A někdo si myslí, že když se bude chovat určitým způsobem, tak chybovat nebude.. ale chybuje ještě mnohem víc. A ubližuje osobě sobě nejbližší. Ubližuje sobě.

Nakonec jsem si ze setkání kromě mnoha myšlenek a otázek odnesla také dvě knížky, jsou napsané pod pseudonymem Harry Telesfor. Krušnohorské proroctví. Za oponou noci. Jelikož jsem slíbila zpětnou vazbu na literární činnost, tak se tu v blízké době objeví dvě recenze. Jinak ale knihy doporučuji už teď. Je zvláštní totiž znát jejich autora. Když jsem večer četla za Oponou noci, představovala jsem si obraz člověka, který jej psal. Toho optimistického a pozitivně naladěného pána, který se ze špatných zkušeností a názorů zkrátka vypsal. Schoval je ve své knížce a svou osobností je navenek nešíří. To když čtete díla, třeba Paula Coelha, nedokážete.

Pan "Harry Telesfor" podle knižní předlohy Za oponou noci momentálně natáčí film. Obsadit by měl Květu Fialovou, Vicu Kerekes, Chantal Poullain a mnoho dalších známých i méně známých osobností filmu. Přeji tomu to člověku při jeho práci jen samé zdary a štěstí. Na viděnou v roce 2015 v kině.

"Chtěla jsem vám to říci už před rokem, ale to pro mou touhu mít strop chrámu úhledný, jsem kámen nechala vyměnit. Všichni z vesnice říkali, že ten velký, těžký a jiný kámen se do klenby nehodí, že je divný. Uvěřila jsem jim. Tak jsem ho vyměnila a dala úhledný. Ten všichni chválili. .... Pak přišel jeden otřes a klenba se zřítila k zemi. Nikdo pak z těch, co všechny mé kroky chválili, nepomohl." 

Nedělejte, to co děláte, kvůli ostatním. Dělejte to kvůli sobě!

Vejška

"Z gymplu na vejšku...."

Dojmy z jakéhokoli filmu nebo knihy se mi nejlépe sdělujou a píšou, když je mám ještě v čerstvé paměti. Včera jsme byli na premiéře Vejšky v litoměřickým Máji, a tak se můžu s veškerou vervou podělit o jistý kulturní zážitek, a o to, co ve mě shlédnutí volného pokračování Gymplu zanechalo. 

Vejška je prostě a jednoduše film pro dnešní teenagery (ještě se mezi ně neprávem řadím! :D). Oproti traileru, který budil spíš dojem jedné velké párty jsem byla sice trošku zklamaná, ve výsledku to až takovej mejdan nebyl.. občas se řešily i vážnější věci! Jinak má ale tenhle novej Vorlův film všechno, co mladá generace chce vidět: pěkný holky, rychlý auta, drogy, hulení, chlast, sex, sex a zase sex, mejdany, hudbu a taky trochu napětí a akce, která mi tam ale oproti předchozímu Gymplu trochu chyběla. 

Stručně a rychle bych to shrnula a porovnala tak, že Gympl byl přece jen o něco víc zaměřenej na hiphopovou subkulturu, graffity a to, co k tomu patří: ty napínavý noční výlety, nelegální writterství a takové větší temno a dekadenčno. 

Vejška se víc zaobírá životem hlavních (ale vlastně i vedlejších) hrdinů, ukazuje nám jak zestárli, možná i trochu dospěli (což u Michala Kolmana moc neplatí), takže už je asi zakázané malování po zdech baví míň. Petr naopak hledá i způsob jak se ve street artu uplatnit legální cestou..Chce studovat na UmPrum, přijímačky však zkouší již po několikáté..Jakub Kohák v roli profesora Slaniny je totiž nekompromisní a hledá jen ty nejlepší...

Oproti tomu Michal (Jiří Mádl) ztratil snad i ty poslední dobré vlastnosti, které v Gymplu měl. Při studiu na VŠE, kam ho samozřejmě dostal jeho vlivný otec, ho zajímají jen holky, rychlý auta, prachy a koks. Do poslední chvíle prochází jen díky podvodům, úplatkům a tátovi. Jirka Mádl ale roli ztvárnil báječně, je vidět, že řídit ve 200 km/h Volvo Cabrio ho fakt baví, přehazovat v rukách desetitisíce taky a bejt za pěknýho hajzla i v chování k holkám si taky užívá ("Víš co? vyliž si prdel... Normálně prostrč hlavu mezi nohama a vyliž si prdel!!").

Mike Trafik & Vladimir 518 - Zdrhej!

Zmínila jsem pěkný holky. Když nepočítám ty, který se motaj právě kolem Michala a každou chvíli je to jiná, tak je nutno podotknout, že v jedný z hlavních rolích se střihla Eva Josefíková, jako Julie. Zlatokopka. Julie je vlastně jednou z klíčovejch postav, ale ve svý podstatě je vlastně docela nijaká a je docela obtížný si na tuhle postavu vytvořit nějaký názor, to se podaří až v závěru filmu. 

Zkrátka je Vejška snímek, který neurazí, ale ani celkově nenadchne (avšak některé věci i nadchnou, jako již zmíněný herecký počin Mádla a přidala bych ještě skvělýho Jana Krause i Ivanu Chýlkovou a její skvěle zahranej záchvat vzteku!). Vypíchla bych ještě úžasně dojemnej konec, ale to se musí vidět a prožít... Na závěr totiž super track (Planeta Praha - Vladimír 518 a Martin Svátek) a pohled na všechny důležité postavy. Někteří zůstali viset někde mezi žitím a bloumáním, někteří stále svůj životní cíl hledali, někteří ho získali zadarmo nebo přes postel a někteří si ho vydřeli... a to je na tom to báječný! 

Vejška nám totiž ukazuje, že život je těžkej jak v mládí (po maturitě, a to někdy je, co si budem povídat!), tak v dospělosti, ale stále záleží jen a jen na nás, jak pevně ho uchopíme, a kdy jeho smysl najdeme a něčeho dosáhneme! Sami! Svými silami!

Vladimír 518 feat. Martin Svátek (Mike T.) - Planeta Praha

40 výkřiků pro lepší 2014

K napsání tohoto příspěvku mě inspirovala autorka skvělého blogu Růžová panda. Její příspěvek na stejné téma mě zaujal a navnadil, že jsem musela nedbale celý nápad komplet "okopírovat" :).

Můj příspěvek bude obsahovat 40 výroků, které budu či nebudu v tomto roce praktikovat, abych byla šťastnější, moje dny smysluplnější a významnější. Nechci se v tomto roce životem jen "plácat" a vím, že na světě existuje mnoho drobností, které když se zkombinují, můžou být i velkými skutky.

1) Budu více přemýšlet nad tím, jaké skutky mají význam a udělají můj život lepším! Nebudu se tedy tolik zabývat zbytečnostmi.
2) Budu více přemýšlet nad tím, co jím a vybírat si jen to nejlepší a nejzdravější.
3) Budu více času věnovat svým psům, které jsem v poslední době dost zanedbávala.

4) O zkouškové se budu učit na zkoušky a nebudu dělat tisíc jiných věcí.

5) Přihlásím se na pilates či jógu.

6) Najdu si brigádu, která mě bude naplňovat ve všech směrech a hlavně mě bude bavit.

7) Budu více chodit do knihovny.

8) A taky více číst.

9) Filmy budu stahovat jen v angličtině.

10) Ve volných chvílích budu místo lelkování oprašovat angličtinu a francouzštinu.

11) Pokusím se alespoň jednou v tomto roce navštívit nějakou cizí zemi.

12) Budu si víc vážit lidí ve svém okolí. Nebudu jim vyčítat jejich drobné neřesti.

13) Pokusím se být lepší přítelkyní, dcerou, sestrou i vnučkou. 

14) Překonám počáteční nechuť při běhání a nakonec si ho ještě oblíbím!

15) Naučím se lépe pěstovat květiny a taky si jich pořídím víc.

16) Stanu se lepší řidičkou!

17) Naučím se vařit.

18) ...a taky péct.

19) Budu se více scházet se svými kamarádkami.

20) Naučím se šetřit peníze a nebudu utrácet za zbytečnosti.

21) Nebudu se vyhýbat alkoholovým dýchánkům, ale vždy dám přednost nealku!

22) Budu více pečovat o své nehty a budu si je lakovat.

23) Častěji si budu obměňovat playlist v telefonu a otevřu se novým věcem.

24) Budu svědomitější vůči svému zdraví! Nemoci nebudu přecházet, ale řešit, abych pak nemarodila celou zimu.

25) Dárky na další Vánoce začnu nakupovat už na podzim!

26) Pokusím se číst v angličtině.

27) Začnu si po letech psát deník, alespoň s cestovatelskými a výletovými zážitky, kulturními zkušenostmi - z koncertů, kin, apod. 

28) Zamyslím se vždy, když mi někdo něco vytkne. Pokusím se svou chybu si uvědomit a co nejlépe a nejdříve ji napravit. 

29) Nebudu k sobě tak kritická. 

30) Doma se budu obklopovat vůněmi, pořádkem a příjemnou atmosférou.

31) Při hádkách zachovám chladnou hlavu a když ne, budu je řešit, až tu chladnou hlavu mít budu.

32) Naučím se rozumět čajům, abych pila jen ty nejkvalitnější.

33) Začnu jezdit na kole.

34) Koupím si nová kolečka na in-liny a v létě budu jezdit ještě víc než dřív.

35) Přestanu se sprchovat horkou vodou, v létě se začnu otužovat.

36) Budu více fotit. Přírodu a okolí, které mě zaujme, přátelé na setkáních, apod.

37) Budu si kupovat oblečení, které mi padne do oka a šperky, jenž mě okouzlí a následně si to nebudu vyčítat.

38) Chci se více scházet se svými sourozenci, aby vztahy neochladly.

39) Budu více chodit na koncerty! 

40) Do všech svých více zmíněných plánů chci samozřejmě zapojit svého přítele a mít s ním ještě hezčí vztah než dřív. Zpestřovat ho zajímavostmi, překvapením a nenechat zhasnout jiskru. :-)