Nemám inspiraci, nemám múzu. Chci psát něco jiného než stočtyřicetiznakové reklamní texty, ale nejlepší věci mě napadají, když jdu do práce nebo z práce, kam jinam nebo odkud odjinud, že jo. Ale to jsem líná si to napsat a nikdy si to nepamatuju. Hlavou mi lítají čísla, neustále, míchaj' se tam s botami a perou se s myšlenkami na školu, cestování a na ten skvělej osobní život, kterej nemám, ale budu mít.
Mám plán, zase. A je naprosto skvělej a uskutečnitelnej. Jo, je. Ale aby byl uskutečnitelnej, tak ho nikomu neprozradím. Pak by z toho zase bylo jenom maximálně "co by kdyby". Ale můžu naznačit, že se v něm nemluví jenom česky, pořád se tam pije kafe, víno a jedí lívance... a nikdy se netloustne. (aha, tak tady už se z plánu začíná stávat spíš sci-fi :)).
A fakt mi připadá hrozně hloupý, že moje psavost (považujme ji za vlastnost) je přímo... (nebo i nepřímo...) úměrná mému psychickému rozpoložení. Čím je mi lépe, tím menší potřebu, náladu, chuť, čas a motivaci k tomu, abych něco napsala, mám. A to je, řekla bych, naprosto skvělej poznatek vzhledem k tomu, že za poslední měsíce jsem nic nepostovala! Sem tam brečím, to jo, ale většinou je to dojetím a štěstím (jako na dernisáži výstavy Milana Caise nebo na vítání nové občanky Staré Huti, Madlenky), pokud je důvod jiný, je to totální vyčerpání a ta čísla, která mi sem tam šrotují hlavou i v noci, konverze, cétéerka, cépécéčka, spendy... a někdy je to moc. Ale není to bolest, zášť, vztek, smutek, podkopaný sebevědomí ani zoufalost. Až z toho pociťuju hrdost. A tohle fakt není emancipace, i když prej jo. Nedobrovolná emancipace přece není emancipací. Kdybych nemusela, tak si ten kalax sama neskládám, fakt ne. Je na mě ale spolehnutí a to je prostě dobrý, i když mě musej' doplňovat ostatní lidi kolem mě, o tom to ale je, zejména když jsou ty lidi dobrý. Když neškoděj', neubližujou, nepodkopávaj nohy a netlučou kladivem na hlavičku (jo, na tu vaší hlavu). Mám totiž kromě občasné psavosti ještě jednu vlastnost, nazvala bych ji super-důvěřivost a díky ní mým životem za poslední (nejen) rok proběhlo, proletělo, profrčelo, a tak podobně, strašně moc lidí, jejichž zastávka byla fakt krátká. Neříkám, že mi nic nepředali, naopak, (!) ale asi to tak úplně nechci, právě to mi asi předali.
Tenhle rok je zatím <3. Prostě je ten čas takovej, jakej si ho uděláš. A mně ty túry po Praze, zmrzliny, koncerty, kafíčka i první kilometry dvasedmnáctky prostě dělají dobře. Díky za to. Za Tatáče, Jasona Mraze, Sto Zvířat, Fixu, Cocomana i za to co přijde. Colours, to nejvíc, a taky Londýn. Protože víš, že to dobře dopadne, nakonec všechno dobře dopadne.
Hrozně bych si chtěla psát všechno, všechno důležité a přitom to hrozně flákám. Hrozně totiž chci, aby to bylo naplno, všechno má pak úplně jinej rozměr... cesta vlakem je pak místo každodenní rutiny spojené s trápením radost, kdy si odpočineš s knihou i bez knihy, upečený muffiny jsou tak nějak sladší, máš-li je komu dát a otevřená lahev se taky pije líp... ony i dvě nebo tři. Probuzení změní všechno. Když prší a zmokneš, tak tě to nesere, protože je to dobrovolný a pršej zážitky, (téměř!) všechno v životě je dobrovolný a to co není, to je na hovno, to je jasný. Papír je pokreslenej zevnitř i zvenčí, je plnej zážitků z jedný i druhý strany. A lepší pocit, že konečně se vyrovnání s minulostí (pokud jde použít slovo minulost i v množném čísle, tak s minulostmi) prostě není.
Hrozně bych si chtěla psát všechno, všechno důležité a přitom to hrozně flákám. Hrozně totiž chci, aby to bylo naplno, všechno má pak úplně jinej rozměr... cesta vlakem je pak místo každodenní rutiny spojené s trápením radost, kdy si odpočineš s knihou i bez knihy, upečený muffiny jsou tak nějak sladší, máš-li je komu dát a otevřená lahev se taky pije líp... ony i dvě nebo tři. Probuzení změní všechno. Když prší a zmokneš, tak tě to nesere, protože je to dobrovolný a pršej zážitky, (téměř!) všechno v životě je dobrovolný a to co není, to je na hovno, to je jasný. Papír je pokreslenej zevnitř i zvenčí, je plnej zážitků z jedný i druhý strany. A lepší pocit, že konečně se vyrovnání s minulostí (pokud jde použít slovo minulost i v množném čísle, tak s minulostmi) prostě není.
