Nejlepší kakao je z plnotučnýho mlíka!

Zima. Při každým doušku svařáku, a že těch doušků zase během tohohle období je, přemýšlím nad tímhle rokem. A vím, že všichni moji známí a kamarádi taky. Vánoce a konec roku je vlastně hrozně emocionálním obdobím. Bilancujte taky, klidně se mnou. 

Došla jsem k závěru, že jsem ve svým životě asi ještě nikdy neprožila šťastnější, veselejší, upřímnější a svobodnější chvíle jak ve dvasedmnáctce. Vděčím za to všem těm, kteří tuhle neuvěřitelnou jízdu jeli se mnou. Díky moc. 

Všechno to odstartovalo už prvního ledna, kdy to začalo vypadat, že dvasedmnáctka bude rokem plným ztrát. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Prvního ledna jsem totiž ztratila nejen bundu, šálu, čepici a rukavice, ale taky svou čest a důstojnost. No jo. Nicméně všechno tohle šlo ruku v ruce s procitnutím při procházce po Šárce. A bylo najednou jasný, že bude líp… A tím ta jízda začala. Přihlášky na magistra zaplacené a odeslané, i když moje ego bylo zabalený v malý krabičce od sirek a zakopaný pod zem. Ale ambice najednou rostly. Na jaře to byl hell, po přijímačkách ve Zlíně jsem začala propadat panice, výlet, kterej mě stál jak poslední peníze na živobytí, tak zase kus sebevědomí, ve skutečnosti nastartoval mojí lásku k novým médiím. A po čtyřdenním intenzivním drilu jsem se dostala na #Stunome, a je to nejvíc boží a cool obor ever, i když tam nemám s plným úvazkem tak úplně čas chodit. 

Ale zase trochu zpátky. Po tom lednovým procitnutí mě zase čekal posváteční návrat na Kavčí hory do Adexpresu, kde jsme tou dobou byli s Inbornem vcelku čerstvě (i když kancly a okolí jsme si díky parties na Děkance docela osvojili, to jo). Byl to stress. V tu dobu se mi to nepovedlo, ukočírovat rozpočty, zvládnout vánoční agenturní tempo, leadeovat tým. Nešlo mi vůbec nic, a tak jsem tím sama sebe psychicky docela týrala až to začalo odnášet i fyzický zdraví. Ale zase jsem si to včas uvědomila. Byznys není život. Omlouvám se všem kolegům a minulým, současným i budoucím nadřízeným. Tenhle jeden velkej průser byl tím zlomem, kdy jsem si uvědomila, že tak jako tak je to pořád “jenom” práce a na hodnotovým žebříčku ji nesmím mít tak moc vysoko… I když pak trvalo ještě půl roku, než jsem to přiznala sama sobě i ostatním a odhodlala jsem se ke změně (o tom, že to teď zase není takový rozdíl a já se v tom stresu zase utápím, se nebudeme bavit, ano?). Nabídka s velkým N přišla na konci března a v červnu už jsem, i když po pár patáliích, usedala na svoje nové místo v ZOOTu. A to všechno jenom díky nejlepšímu Kubovi. Byl a je to lovebrand, a já jsem hrozně šťastná a vděčná za tuhle příležitost. Je to nářez, ale mě to furt strašně baví. 

Mezitím byla ale i zábava. Vypíchnu Dublin. Jeden večer s Anež a hodně velkým množstvím alkoholu se proměnil v nejlepší květnovej výlet na světě, podobně jsme na podzim předtím kupovaly lístky na Bastille do Karlína, tentokrát to ale byly letenky do Dublinu. A jsem za to nejvíc ráda, protože to bylo dokonalý. Což mě taky přivádí na vzpomínku, jak jsem čtrnáctýho února, jo, na svatýho Valentýna, ráno vstala a šla do koupelny. Když jsem se z ní vrátila do pokoje, Moni s Anež tam stály, pousmívaly se a já na posteli měla balíček s dopisem z Bradavic. Proto už si letos nemůžu jako fotku na timeline nastavit tu, co každý rok, že All I want for Christmas is my Hogward letter, protože už jsem ho dostala. A v říjnu jsem byla s Terez v Bradavicích. Do teď je mi fakt upřímně líto, že Manu nejel se mnou, ale my jsme si to užily. 

A pak tu taky byly legendární Colours. Nejdřív ale Rockový Slunovrat v lesním divadle v Řevnicích a domalovaný tetování od Milana Caise. Pak taky Rock for Churchill s bolavým kotníkem. Ale ty Colours. Byl to týden po tom, co jsem nastoupila do ZOOTu, když jsem požadala o třídenní dovolenou, během který se mi podařilo těsně po Moderatech prošlápnout na prázdno na schodech, v Dolních Vítkovicích, na konci světa. Vzniklo z toho čtyřiačtyřicet kotníků, a taky nejlepší čtyřhodinová párty na zemi před technostejdží a nejsofistikovanější teorie o životě pískomilů,  ale hlavně kamarádství na celej život nebo nejmíň do osmdesáti. V tu chvíli (a vlastně ani v celým životě) pro mě nikdo nemohl udělat nic, co by bylo víc, než tahání mě na krosně po Hlaváku a vození na kolečkovým křesle po Motoli. Díky, Anež. 

Ale ani ten kotník mě nezastavil, respektive ne na dlouho. Koncert Robbieho s ortézou byl docela hardcore, ale dalo se to a vznikl z toho zážitek na celý život a ještě dál. Když si vzpomenu na Party like a Russian, mám husinu! Ortézové turné pokračovalo do Vroutku na Rock for Churchill, můj první Bla bla car a Irie Revoltés potřetí (a naposledy?), zase s Niky a zase v první řadě. Jak na Irie nemáš zábradlí vytlačený do žeber, jako bys jejich koncertě nebyl. A naposledy to nebylo. Zdolaly jsme i tu rozlučkovou Lucernu. Tentokrát bez ortézy, jinak ale beze změny, takže štěstí plno. Chtěla bych k tomu všemu spočítat, na kolika koncertech Tata Bojs jsme letos byly, ono by to ale mohlo být jednak trapný, druhak bych se možná ani nedopočítala. Vypíchnu ale první openair akci ve dvasedmnáct vůbec, což byl právě koncert Tata Bojs ve Vile Pellé a pak taky jarní koncert pro Šestý smysl v divadle v Celetné. Už podruhé a pořád nádhera. Kromě toho mojí slabost pro českou rockovou scénu doplnila láska k Zrní, která vyvrcholila “jiskřícím” koncertem s 613 papírovými vlaštovkami v Karlíně. 

Aby to ale nevypadlo tak, že se celý rok chodilo jen po koncertech a festivalech, i když přiznávám, že se to docela nakupilo, ale nelituju jediný vydaný koruny za tyhle zážitky. Byla tu taky zimní návštěva u ségry s výletem na krkonošskou sáňkařskou dráhu, Pepeho jarňáky v Praze a můj první výstup na Petřínskou věž v životě, random výlet do Jindřichova Hradce (resp. dvěstěpadesát kilometrů za město), sedmnáctý listopad s agentkama (už podruhé), tentokrát v nádherném pohádkovém Adršpachu, Šumava s mojí milovanou Táňou. Taky jsem byla podruhý v životě na Karlštejně a poprvé jsem objevila Ameriku (těším se až ji v novém roce objevím podruhé…). Taky se mi vdala Evička a byla to krásná svatba a skvělá dvoudenní párty i s posvatební cestou na Bezděz. Bylo toho moc a bylo to naprosto skvělý. Mezitím jsem se samozřejmě snažila jezdit domů, míň, než bych chtěla, ale rodiče, sourozenci a jejich rodiny a Zora s Rastafariánem měli i v tomhle roce samozřejmě na mém štěstí ty největší zasluhy.

Jo a včera jsme byli na Vánoční Fixe. Byla to krasojízda, na kterou budu ráda vzpomínat. Protože život se má žít a ne přežívat. A já jsem ráda, že je to věc, na kterou jsem přišla. A sama. 

Jak už jsem napsala výš. Dvasedmnáctka byla jízda a bylo to naprosto dokonalý, i když to mělo svoje mouchy. Byli kolem mě lidi, kteří tu byli pro mě. A já se snažila být tu pro ně. A na tom to celý stojí, nebo snad ne?  Teď se těším, co přinese rok dvatisíceosmnáct. Nějaký ty letenky už by byly, tak se uvidíme třeba na ostrově nebo vysoko v nebesích… :) 

Jsou věci, který si myslíš, že nikdy nepublikuješ.

Jsou věci, který si myslíš, že nikdy nepublikuješ. Jo, opakuješ se.

Jsou věci, který píšeš po tom, co vypiješ litr rumu. S Colou, of course. Jsou songy, o kterých si myslíš, že si už nikdy nepustíš, jako I miss you od Blink 182, Bílou vdovu od Dukly Vozovny nebo Za hranice od Totáčů. Cokoli starýho od Totáčů. Protože i když si myslíš, že už dávno nejsi pankáč, tak tvoje srdce pořád tak nějak bije ve spleti drátů a ty víš, že by všechno mělo bejt oukej. A slzy ti tečou po tváři, i když tohle fakt není běžnej stav emancipovaný holky, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. Ale to samo. Kdyby teď napsal smsku, jakože by ji napsal, kdyby tu byl... bylo by všechno jinak. To víš. 

Jedenáct let. Jedenáct let od první velký pusy, od toho, co ti fakt pořádně srdce tlouklo. I jemu, bezpochyby. Žádná věda. Jasně. Ale ty stejně víš, že to mělo bejt jinak. Ne, neměla jsi být s ním, protože takhle to fakt nefunguje, na to už jsi docela vystřízlivěla (ne z toho rumu, ale celkově). Se mnou se budeš mít jak ve vatě... říkal ti, když tě držel za ruku a ty sis myslela, že tohle je napořád, dávno před tím, než odešel, zatáhl oponu, bez derniéry, bez rozloučení. Blondýnka vyrostla, byť není červenec. A teď je jako všechno jinak? Levný víno jste vyměnili za rum, glády za tenisky a na studenou zem si už nesedáte, protože víte, že maminky měly pravdu, když vás varovaly, že z toho akorát zbytečně onemocníte. 

Nebreč. Už je pozdě brečet, čas už vám zavelel, protancovali jste spolu několikero večerů a ty víš, že to bylo krásný, protože na světě není nic víc, než protancovat pubertu v gládách, v dešti, za Slunce, s rumem nebo bez něj. Mělas něco udělat jinak už tehdy a neudělala. Ty teď zapadáš do korporátních vzorců, kamarádi, kteří ti zůstali, taky. Odpárali jste nášivky a sundali sichrhajsky, mohli jste to udělat nějak společně, rituálně, neudělali, ale bylo to tak, protože ty teď víš, že jsi nebyla jediná. Vyndalas brčka a sichry z uší a ze svý duše jsi vytrhla kus svýho já a hodila ho z toho kopce dolů, ne před jedenácti lety, ale třeba před sedmi, no a před šesti ti srdce puklo. Aspoň jsi takovej měla pocit. Od tý doby už jsi nikdy nepila zelenou z flašky, nechtěla jíst pizzu Havaj, ani si zavazovat zelenou tkaničku na jedný a červenou tkaničku na druhý botě. Nikdy sis už neobarvila ofinu na červeno. Protože to všechno je on. Stejně tak jako Need for Speed: Undercover nebo tvoje první slovíčka z francouzštiny. Nemůžeš tomu uvěřit ještě teď, tomu, že všechno mohlo být jinak a tys to mohla změnit. Protože víš, že jsi mohla. 

Ale teď už ti není patnáct. Nemáš visací zámek na opasku ani pyramidy na batohu. A stejně brečíš. Jednou by ses totiž chtěla vrátit, slyšet zase prognózy o tom, že se budeš mít jako ve vatě, foukat do bublifuku a dělat svět barevnější. Tys ho nechala jít, ale on tebe ne, a tak je to pořád v tobě. A bude. To je ale naprosto v pořádku, protože i po jedenácti letech víš, že šestnáctý listopad je pro tebe nejšťastnějším dnem v roce. Dnem plným nejšťastnějších vzpomínek a hořko-cukrkandlových pocitů, který nikdy nevyprchaj, minimálně jsou v podobě facebookový komunikace založený v Kafce na pobřeží a v Norským dřevu. Navěky. Protože někdo jako M. v tobě zůstane navěky. 

Musí ponožky ladit ke svetru?

Každý by měl mít doma v šuplíku minimálně jeden pár teplých, vlněných, doma pletených ponožek. Ideálně v nějaké nestandardní barvě, žluté, oranžovo-šedé, starorůžové se zelenou. Povinná výbava na zimu. Společně s dlouhým vlněným svetrem, který má tak dlouhé rukávy, že jdou přetáhnout přes celé dlaně až k prstům. Víc asi ani není třeba…

Má přesně takové pletené ponožky, jsou tmavě modré s tyrkysovými pruhy, vytažené je má až do půlky lýtek a černé legíny, které nosí jenom na doma, má zastrčené v nich. A ten svetr! Ten miluje! Je obří, vytahaný, rukávy jsou tak dlouhé, že do nich zabalí celé ruce a ani prsty nemusí koukat, a spodní lem jí místy sahá až do půlky stehen. A takhle, s obřím hrnkem mátového čaje, sedí v křesle. Nedívá se do blba, i když by se to tak mohlo jevit. Ohlíží se do minulosti a zároveň se dívá dopředu, vysnívá si svou budoucnost, tak jemně vykreslenou jako je ta vlna, z které je ten svetr, k umačkání. A v tom gramofonu, který stojí na dvou krabicích plných knih, praská, ne ale zas moc, slova Here Comes The Sun jsou pořád rozluštitelná. Zní to jako klišé, ale není. Je to vlastně naprosto jedinečná chvíle, chvíle, na kterou nečekala měsíce, ale celé roky. Ale teď ví, že už bude všechno jenom dobrý, že je svobodná a může být šťastná, svoje štěstí může hltat po kilech, nebo možná spíš po litrech, hektolitrech… mátového čaje s datlovým sirupem. Tak je totiž úplně nejlepší. 

Bananas panckes theory

Celej život se točí jen kolem bananas pancakes. Celej svět je tak křehkej, možná ještě křehčí jak palačinky s banánem. Občas právě i tak sladkej jako když ten banán podložíš Nutelou. Jakmile ale na tu Nutelu zapomeneš, je to nic moc. Cukrem to nedoženeš.

A tak to je.

A můj vlastní život je jako banana pancake bez Nutely. Výbornej, skvělej, báječnej, vynikající,... Něco tomu ale chybí! Něco, co je strašně nezdravý, co se podílí na světový ekologický katastrofě, a ještě k tomu je to drahý, že si to vlastně dopřeješ jen někdy, za odměnu nebo svátečně. Ale stejně to musíš mít k tomu, aby všechno bylo dokonalý. Protože banánový palačinky bez Nutely stojej ve výsledku za starou belu. Máš dojem, že máš všechno, nemáš ale vlastně nic moc.

Pravda na dně plastový lahve od vína

Nejsem ožralá holka. A nejsem holka, co ráno umývá 25 skleniček od vína. Hned po tom, co sesbírá 12 lahví, aby to všechno zrecyklovala. Plast i sklo. V úterý. Rozhodně ne ve svojí hlavě, kde se odehrává pohádka. Princové na bílých koních závoděj’ v dostizích. A nejsou to žádný sázky, protože život není sázka, ale ani pohádka. Aha. Takže se zase z tý diskotéky rychle prober, fejková princezno. Celovečerní pohádky stejně nejsou žádná nuda.

To, co je v jeden okamžik sranda se promění v půllitrovou láhev coly, která je v 11:13 prázdná, bez coly. V úterý. A to nechceš. Protože tvůj předešlej život je najednou zahalenej cigeretovým dýmem v jedný hnusný jihočeský vesnici, kde jsou u silnice patníky místo dopravních značek. A možná už tam ani nejsou. Ani ty patníky, ani ty značky, ani ta vesnice, ani ten život. Všechno je nenávratně pryč. Ubalený s tím tabákem, kterej ti trhá plíce na cucky, když si dáváš svoje poslední cígo, který zajíš šunkou z Lidlu, pod domněnkou, že tohle nikdo neviděl a nikdo se ti nebude smát, že jsi jen další ztroskotanej pseudovegetarián.

Ve výsledku bys svůj život taky mohla zrecyklovat, ale na to ti sere pes. O tom to neni, takže si klidně dej ten ibalgin a svoje poslední prachy utrať třeba za víno. Stáčený do plastu. Protože vyměnit prachy za život je teprve ten pravej život. Jednou tě to semele, ale to by se stalo i tak. Takže v čem vidíš doprdele pořád problém?

Trip do města deště, větru, dobrýho piva a krásných chlapů

Titulek jsem vymýšlela opravdu dlouho (ne, kecám), měla jsem ale v plánu použít pro něj hlášku, kterou Anež utrousila, když jsme šly od St Patrick's Cathedral, ale zapomněla jsem ji, takže jsem po paměti musela využít toho, co si myslím, že obsahovala a případně dosadit něco svého. Výrok je ale každopádně založen na pravdě. 

Podle instastories se možná mohlo zdát, že jsme do Dublinu jely jenom chlastat a žrát (jo a tahle hanlivě zabarvená slova jsou na místě!), ale kromě piva, whiskey, donnutů, plain sconnes, sendvičů a čokošky jsme toho taky stihly spoustu vidět, navštívit, vyfotit a pokoupit (jo low cost není náš úplně oblíbený přívlastek).

Dublin má naprosto neuvěřitelnou atmosféru - je to město, které je krásné když svítí Slunko a je hezky, ještě krásnější ale je, když prší. Fakt. To šedivo a pošmourno k tomu prostě nějak patří a díky všem těm pestrobarevným dveřím s úžasnými klepadly to vlastně vůbec šedivý není. Dublin je krásný ráno, odpoledne i večer, úplně nejhezčí ale je v noci, a to nejenom kvůli tomu pivu v nejlibovějších barech! No a tak... největší thumps up patří hlavně tomu, že je tam tak nějak čisto a klid, že Irové mají super hudební vkus a vlastně vkus a cit pro krásno celkově. A taky jsou hrozně milí... no a to Španělé vlastně taky nebo ti spíš ... ale to už je jinej příběh. :) 

Takže wake up Petruno, zítra se jde do práce ať chceš nebo ne a už se z té cestovatelské kocoviny zase prober. 

La pluie plein de la chance!

Nemám inspiraci, nemám múzu. Chci psát něco jiného než stočtyřicetiznakové reklamní texty, ale nejlepší věci mě napadají, když jdu do práce nebo z práce, kam jinam nebo odkud odjinud, že jo. Ale to jsem líná si to napsat a nikdy si to nepamatuju. Hlavou mi lítají čísla, neustále, míchaj' se tam s botami a perou se s myšlenkami na školu, cestování a na ten skvělej osobní život, kterej nemám, ale budu mít.  

Mám plán, zase. A je naprosto skvělej a uskutečnitelnej. Jo, je. Ale aby byl uskutečnitelnej, tak ho nikomu neprozradím. Pak by z toho zase bylo jenom maximálně "co by kdyby". Ale můžu naznačit, že se v něm nemluví jenom česky, pořád se tam pije kafe, víno a jedí lívance... a nikdy se netloustne. (aha, tak tady už se z plánu začíná stávat spíš sci-fi :)).  

A fakt mi připadá hrozně hloupý, že moje psavost (považujme ji za vlastnost) je přímo... (nebo i nepřímo...) úměrná mému psychickému rozpoložení. Čím je mi lépe, tím menší potřebu, náladu, chuť, čas a motivaci k tomu, abych něco napsala, mám. A to je, řekla bych, naprosto skvělej poznatek vzhledem k tomu, že za poslední měsíce jsem nic nepostovala! Sem tam brečím, to jo, ale většinou je to dojetím a štěstím (jako na dernisáži výstavy Milana Caise nebo na vítání nové občanky Staré Huti, Madlenky), pokud je důvod jiný, je to totální vyčerpání a ta čísla, která mi sem tam šrotují hlavou i v noci, konverze, cétéerka, cépécéčka, spendy... a někdy je to moc. Ale není to bolest, zášť, vztek, smutek, podkopaný sebevědomí ani zoufalost. Až z toho pociťuju hrdost. A tohle fakt není emancipace, i když prej jo. Nedobrovolná emancipace přece není emancipací. Kdybych nemusela, tak si ten kalax sama neskládám, fakt ne. Je na mě ale spolehnutí a to je prostě dobrý, i když mě musej' doplňovat ostatní lidi kolem mě, o tom to ale je, zejména když jsou ty lidi dobrý. Když neškoděj', neubližujou, nepodkopávaj nohy a netlučou kladivem na hlavičku (jo, na tu vaší hlavu). Mám totiž kromě občasné psavosti ještě jednu vlastnost, nazvala bych ji super-důvěřivost a díky ní mým životem za poslední (nejen) rok proběhlo, proletělo, profrčelo, a tak podobně, strašně moc lidí, jejichž zastávka byla fakt krátká. Neříkám, že mi nic nepředali, naopak, (!) ale asi to tak úplně nechci, právě to mi asi předali.

Tenhle rok je zatím <3. Prostě je ten čas takovej, jakej si ho uděláš. A mně ty túry po Praze, zmrzliny, koncerty, kafíčka i první kilometry dvasedmnáctky prostě dělají dobře. Díky za to. Za Tatáče, Jasona Mraze, Sto Zvířat, Fixu, Cocomana i za to co přijde. Colours, to nejvíc, a taky Londýn. Protože víš, že to dobře dopadne, nakonec všechno dobře dopadne.

Hrozně bych si chtěla psát všechno, všechno důležité a přitom to hrozně flákám. Hrozně totiž chci, aby to bylo naplno, všechno má pak úplně jinej rozměr... cesta vlakem je pak místo každodenní rutiny spojené s trápením radost, kdy si odpočineš s knihou i bez knihy, upečený muffiny jsou tak nějak sladší, máš-li je komu dát a otevřená lahev se taky pije líp... ony i dvě nebo tři. Probuzení změní všechno. Když prší a zmokneš, tak tě to nesere, protože je to dobrovolný a pršej zážitky, (téměř!) všechno v životě je dobrovolný a to co není, to je na hovno, to je jasný. Papír je pokreslenej zevnitř i zvenčí, je plnej zážitků z jedný i druhý strany. A lepší pocit, že konečně se vyrovnání s minulostí (pokud jde použít slovo minulost i v množném čísle, tak s minulostmi) prostě není.