Každý by měl mít doma v šuplíku minimálně jeden pár teplých, vlněných, doma pletených ponožek. Ideálně v nějaké nestandardní barvě, žluté, oranžovo-šedé, starorůžové se zelenou. Povinná výbava na zimu. Společně s dlouhým vlněným svetrem, který má tak dlouhé rukávy, že jdou přetáhnout přes celé dlaně až k prstům. Víc asi ani není třeba…
Má přesně takové pletené ponožky, jsou tmavě modré s tyrkysovými pruhy, vytažené je má až do půlky lýtek a černé legíny, které nosí jenom na doma, má zastrčené v nich. A ten svetr! Ten miluje! Je obří, vytahaný, rukávy jsou tak dlouhé, že do nich zabalí celé ruce a ani prsty nemusí koukat, a spodní lem jí místy sahá až do půlky stehen. A takhle, s obřím hrnkem mátového čaje, sedí v křesle. Nedívá se do blba, i když by se to tak mohlo jevit. Ohlíží se do minulosti a zároveň se dívá dopředu, vysnívá si svou budoucnost, tak jemně vykreslenou jako je ta vlna, z které je ten svetr, k umačkání. A v tom gramofonu, který stojí na dvou krabicích plných knih, praská, ne ale zas moc, slova Here Comes The Sun jsou pořád rozluštitelná. Zní to jako klišé, ale není. Je to vlastně naprosto jedinečná chvíle, chvíle, na kterou nečekala měsíce, ale celé roky. Ale teď ví, že už bude všechno jenom dobrý, že je svobodná a může být šťastná, svoje štěstí může hltat po kilech, nebo možná spíš po litrech, hektolitrech… mátového čaje s datlovým sirupem. Tak je totiž úplně nejlepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat