Les primeurs d'Opoul. Résumé de randonnée.

Voilà, toisième semaine est passée...

A já už jsem si tak nějak zvykla. 

A malý Sacha vlastně taky. 

Takže zlobí.

Občas.

Moc.

Samozřejmě, že se mi pořád stýská. A tak pořád telefonuji s maminkou a chatuju s váma celé večery a cítím se díky tomu skoro jak doma. Jen to mám na tu Náplavku fakt trochu z ruky, co si budem povídat. 

Inu, ale včerejší den byl trochu náročnější. Ukřičené hysterické scény už díkybohu vymizely (klep klep), vystřídaly je ale takové, kdy se malý snaží ječet po mně, houpe se na stropě (doslova a bez přehánění!), uplatňuje svoje malířské umění na zdech v bytě, krade mi věci ještě víc, než předtím (o tom, že se neustále chce líčit a nechce si nechat vysvětlit, že je to "seulement pour les filles" ani nemluvím). Testuje zkrátka moji trpělivost, a já se musím chodit vydýchávat za roh. Trénuji při tom počítání ve francouzštině, takže mi to už jde "jak když bičem mrská". Máme to spolu jako na houpačce, v jednu chvíli je to andílek, který příjde pro "le baiser" a "tuli tuli", a ve druhé ztělesnění ďábla, který má za goal mě ohlušit a kope kolem sebe.  

I tak se ale i po třetím týdnu se mám fajn. Život na francouzském venkově plyne svým pomalým tempem, všichni se stále zdraví a olíbávají, po obědě máme siesty, běhám a jím strašně moc sladkého, víc než kdy jindy (a to jsem si kdysi myslela, že to už ani nelze). 

Ale taky momentálně ležím s posteli s horečkou a žiletkami v krku, popíjím jeden šálek čaje s medem a citronem, který mi vlastnoručně až do postele přinesla HM i s malým Sachkou (jsou báječní!), za druhým. A jelikož jsem místo toho dnes měla podnikat "randonnée" ve vršcích Pyrenejí, aspoň se přenesu o týden zpět a shrnu to minulé. 

http://lavedette.rajce.idnes.cz/La_randonee_en_Pyrenes_Orientales/

La tour de Goa

První cíl byl poměrně nenáročný, alespoň na nohy. Nicméně autem jsme stoupali do kopce serpentinami několik kilometrů, nic příjemného. A když jsme konečně dorazili na místo, měli jsme naprosto dokonalý výhled, až na vršky hor schované v mracích, a až na L'abbaye Saint Martin du Canigou, když jsem ještě netušila, že je to další cíl naší cesty. 

Tour de Goa je zrekonstruovaný pozůstatek věže z 15. století, ve své době údajně sloužila jako útočiště rytířů, ochránců města Villefranche. Nachází se v nadmořské výšce 1268 m (dva a třičtvrtě Košťálovu na sobě :)).

L'abbaye Saint Martin du Canigou

Opravdu impozantní rozsáhlá stavba z roku 1009, která se nachází na neuvěřitelném místě v samém srdci masivu hory Mt. Canigou (v jejích 1100 metrech, samotná Canigou má 2784 m), obklopená skalami, lesy, řekou, zkrátka vším, na co si jen lze pomyslet. Dominuje tak malebnému městečku Casteil.

K samotnému opatství už to byl opravdu náročnější výšlap, přes kameny, pak přes skály i přes řeku Cady - a narazili jsme i na vodopády: Les cascades du Cady. 

Fort Libéria (ve městě Villefranche-de-Conflent)

Poslední zastávka cesty byla ve městě Villefrance, které má již na první pohled ryze středověký původ a těží čistě z turistického ruchu. Při procházce ulicemi jsem se cítila, jak když se opravdu nacházím v jiné době, jen mi chyběla dlouhá róba a rytíři v brnění a s meči. 

Hrad má svůj původ v 17. století (stavba započala roku 1681), za vlády Ludvíka XIV. A co je na něm naprosto ojedinělé a neuvěřitelné (aspoň pro mě, jež to z ČR nezná), jsou jeho katakomby. 

Abych to objasnila, z městečka - kde jsem si původně představovala život poddaných, nakonec jsem se ale dočetla, že tam měl svůj dům i král - to na samotný hrad trvalo další půl hodinu cesty do kopce. Na nádvoří jsme zaplatili vstupné (7 euro) a vydali se na prohlídku samotného hradu, který byl útočištěm zejména pro armádu - byli jsme v kasárnách, skladu/ obchodu zbroje (a dokonce dvakrát, potkalo nás takové dejá vu), vězení pro ženy a prošli se po hradbách. 

Zpět do města jsme se vraceli zmíněnými katakombamy, které samotní Francouzi nazývají "souterrain des 1000 marches". Ano, pokoušela jsem se ty schody počítat, nakonec mě to ale omrzelo, jak dlouhé to bylo - ale dle ofociálních stránek Fort Libéria je jich "pouze" 734. Nicméně, shodli jsme se na tom, že opačným směrem bychom po nich jít nechtěli.

Možná bych neměla vynechat zmínku o úplně poslední zastávce před domovem, která byla v "la patisserie", pekařství, kde jsem byla "donucena" jít koupit les religieuses au chocolat - no a ty jsem bohužel vyfotit nestihla. Byly tak výborné, že se mnou vydržely opravdu velmi krátkou chvíli. Co se Francouzům nedá odepřít je právě jejich cit pro deserty. 

Aujourd'hui j'ai resté a la maison au lit. 

A zase doufám, že bude líp. Aspoň co se zdraví týče :) 

Joyeux anniversaire Sacha et Eva! aneb co si chci převzít od (jižních) Francouzů

Víkend se nese ve znamení narozeninových oslav, a to dokonce v česko-francouzském duchu. 

Sacha slaví čtvrté narozeniny, takový věk je třeba řádně oslavit, přijmout mnoho dárků, zazpívat si písničku, sfouknout svíčky na dortu, a třeba si i dát řízek s bramborovým salátem, aby ta oslava byla pěkně multi-kulti. 

To, že se oslava vyvedla parádně asi netřeba zmiňovat, objednané letní počasí dorazilo, řízky hostím chutnaly a dort byl naprosto delikatesní. A mě celá tahle sláva, a taky úterní výlet do hor, o kterém příště, přivedly na myšlenku, že bych sama sobě i ostatním ráda obhájila, proč zrovna Francie. Ač jsem tu poprvé, už od gymplu jsem tak nějak "cítila v kostech", že sem musím, chci a potřebuji. 

• Pozdravy, vítání, líbání, úsměvy

Nevím, jestli mám takový dojem a zkušenosti jen já, ale v Čechách, když jdete po ulici, a to i na vesnici, zřídka kdy zdravíte na potkání... A Francouzi nejen, že se zdraví a přidají k tomu sympatický úsměv, ale připojí i svou pověstnou (byť třeba jen řečnickou) otázku: "ca va" a olíbají obě tváře (a to bych ode dneška dokázala definovat, jaký je rozdíl, když se vítáte-líbáte se ženou, a když s mužem. Je v tom rozdíl!). A jste-li cizinec, Francouzům to nevadí, mají trpělivost. Neustále se na něco vyptávají, zajímá je, co vás přivádí do jejich země, jak dlouho zůstanete, jestli se vám tu líbí... Pokud nerozumíte, zopakují vám to i třikrát, případně, pokud to umí, pokusí se i anglicky. Je to od nich moc milé. 

• Stolování

Hodina u stolu sem, hodina u stolu tam... tím jsou přece Francouzi pověstní. Co na tom, že jedí žáby a šneky, tak ať, ale jde o to, jak dlouho, a že společně. Sáhněme si do svědomí, kdy si najdeme čas, abychom si celá rodina sedli na večeři k jednomu stolu (štědrovečerní večeři nepočítám), a během jídla si vyprávěli o uplynulém dni, a tak celkově o všem... I v tomhle by nebylo na škodu se inspirovat, protože je to opravdu hezký zvyk, a to ho nemusíme zcela kopírovat. Stačí, když budeme stolovat jen hodinu, klidně i míň, ale zkrátka "ensemble". (To, že by po každém jídle měl být dezert, a při každém jídle sklenka vína je jen třešnička na dortu, kterou si já určitě domů odvezu!)

• Relax, siesty, bezstarostnost

Pochopitelně tohle neplatí pro všechny Francouze, jistěže v Paříži plyne život taky rychleji a žije se ve spěchu, ale jižní Francouzi to mají zkrátka vychytané, mají poněkud zpomalený biorytmus. Ráno vstanou kolem osmé, v klidu si dají svou dlouhou snídani, jedou do práce, děti do školy, oběd, pokud nemusí pracovat, tak několikahodinová siesta, odpoledne nic moc, relax, večer tři hodiny večeře a spát. (Jistěže se někam vleze vaření, pečení, uklízení, procházka, sport a tak, ale lidi se tu zkrátka nestresují, pokud něco nestíhají tak, jak si naplánovali... proč taky. Aneb další věc, kterou se od nich chci naučit!)

• Croissanty, bagetty, čerstvé květiny a francouzské přikrývky

...jsou to spíš už jen takové detaily, ale detaily, které dokáží jak den, tak život dělat hezčím. Začít ráno sladkým croissantem je občas zkrátka asi lepší než bílým jogurtem s chia semínky. A ukončit ho pravou francouzskou křupavou bagettou z místní "boulangerie" je sen. Kouzelnou atmosféru lze dokreslit tím, že na stole (u kterého se tu navíc tráví nejvíc času) jsou vždycky čerstvé květiny, a ne vždy to musí být puget z květinářství, stejnou službu totiž prokáže čerstvý voňavý šeřík nebo i luční kvítí jako třeba vlčí mák. A pak je to prostě "magnifique". A k francouzské přikrývce asi netřeba nic dodávat... Francouzi asi ví, jak nejlépe trávit čas "ensemble", a já po jejich vzoru jednou chci mít na manželské posteli francouzskou deku, jen jednu. 

A těch věcí by se našlo víc, ale je jasné, že moře, hory, ani širé pláně si do kufru nezabalím... :)

Nicméně bych se mohla třeba naučit upéct religieuses au chocolate, protože nic lepšího asi neexistuje... 

A demain! On y va a restaurant traditionnel belgique. 

Ma première semaine au sud de la France

Je veux de l'amour, de la joie, de la bonne humeur...

Moi je veux crever la main sur le coeur...

Tak jsem tu týden, přesně. Na jednu stranu to utíká rychle, na druhou pomaleji...

Pořád všem moc děkuju za slova povzbuzení a útěchy. Za dlouhé skype hovory z Jenčic mamince a tatínkovi; Míšovi za téměř nonstop facebookovou komunikaci, která má ale trvat už jen pár dní; za noční telefonáty Evičce a ostatním Hájedničkám; za všechny fotky už dvou synovců a jedné neteře; i nejlepším spolubydlícím, Kájovi a Adélce, že na mě myslí u piva. 

Za ten týden jsem si stihla získat srdce jednoho čtyřletého (občas hodně zlobivého) šampiona a čtyřměsíční nejroztomilejší Milky, uběhnout možná i tři desítky kilometrů, vyjet na kole jeden obrovský kopec, vyfotit pár fotek, zkouknout několik filmů, přečíst dvě knížky, upéct buchtu, začít jíst nutelu, zjistit, že umím anglicky líp, než jsem si myslela a učit se francouzštinu v téměř každé volné chvíli.

http://lavedette.rajce.idnes.cz/Opoul_Perillos/ 

Počasí tu zatím za moc nestálo, aspoň podle místních. Podle mě to tak zlé není, dost fouká, ale  rtuť teploměru zřídka kdy klesne pod patnáct stupňů, i tak se tu ale topí po večerech v krbu. Opoul jsem už zvládla projít křížem krážem, jak v dešti, tak za Sluníčka, teď je čas jít dál, jen mi stále chybí ta odvaha...

S francouzštinou je to zkrátka horší, než jsem si myslela. "Le sac de Jacques" mě tu zkrátka nespasí a to, že vím, že "dans ce il y a six cahiers et une stylo" je mi v běžné konverzaci úplně k ničemu. Takže když jsem na primitivní otázku "Tu en veux encore?" na tazatele koukala pět minut jako pako, nedivím se, že se mnou pomalu ale jistě ztratil trpělivost a teď už vedeme politické debaty radši v angličtině. To mě zase hřeje u srdce, že mám aspoň trochu navrch, ne tedy v politickém rozhledu, ale v angličtině. 

Co se ale jihofrancouzskému venkovu nedá popřít je to, že je tu krásná příroda. Očekávání se potvrdilo, z jedné strany opravdu koukám na bílé vršky Pyrenejí a z druhé na nekonečnou plochu Středozemního moře. Je tu všude hodně moc cest, které přímo vybízí k tomu, projet je na kole, a to že opravdu kolo nemusím. Ale už ty Francouze chápu, v těchhle končinách si tenhle sport asi zamiluju i já... 

Kromě Opoul Périllos jsem navštívila město Rivesaltes, je také malé, ale už je tam ta "francouzskost" přece jen znatelnější. Byli jsme tam včera, v neděli, na malém ale krásném náměstí byli stovky lidí, byl tam totiž typický francouzský trh. Francouzům je jedno, co se prodává, hlavně, že něco. Od zeleniny po staré vyřazené cetky. V porovnání s tímto je pražská blešáková komunita opravdu ještě v plenkách. 

Ještě jsem se chtěla rozepsat o typickém francouzském jídle a hlavně o stolování, ale usoudila jsem, že to vystačí na samostatný článek. 

...la prochaine fois. 

Pro dívky, které nepřestávají věřit pohádkám

"Začalo to, když se jednoho krásného dne nemohl rozhodnout, ke které tůni jít. Ptal se úplně každého, kdo šel kolem, jenomže někdo mu řekl, aby šel k téhle tůni, a jiný zase, aby šel k támhleté. Nemohl se rozhodnout..."

"Zeptal se ho někdy někdo, proč si myslí, že ostatní vědí všechno líp než on?"

"Ptali jsme se, proč mu rozhodování dělá tak obrovské potíže. Prý měl vždycky děsnou hrůzu z toho, že by se mohl rozhodnout pro tu nesprávnou věc."

"Co z toho, kdyby se pro ni rozhodl?" opáčila princezna a bylo jí toho muže líto. "Zbořil by se svět, kdyby dal přednost černé tůni místo hnědé? Nebo kdyby se rozhodl chytat na třpytku místo na žížalu a později zjistil, že to nezabírá?"  

Úplně nejlepší na téhle knížce, Dívka, která nepřestala věřit pohádkám, je její původ, to jak se mi dostala do rukou. Díky Evičko, úplně nejlepší je, když si uvědomíš, že tě někdo úplně skvěle zná. :-)

Příběh začíná otřepanou frází "byla jednou jedna princezna", po které všichni chtěli, aby byla dokonalá, vzala si dokonalého prince a žili spolu šťatsně dokud je smrt nerozdělí. To by mohla být celá story, konec. Život přežili, tak co víc ještě chtít... 

Jenže co čert, král, královna ani princ nechtěli, princezna měla sny, cíle, vize a život nechtěla přežít, nýbrž prožít. Ale v takovou chvíli se samozřejmě v jejím okolí objevili tací, kterým se to nehodilo, zejména pan Chlad, v kterého se princ proměnil. 

"Vážně tam musím jít?" špitla princezna.

"Člověk svůj život žije s pohledem obráceným kupředu. Ale dokáže ho pochopit jedině tak, že se podívá zpátky. Dlouho jsi čekala, abys pochopila. Vybrat si musíš sama."

A tak princezna musela projít zemí iluzí a uvědomit si, že život nežije pro krále či královnu, ani pro prince, ale jen a jen sama pro sebe. A že nesmí panu Chladovi dovolit, aby ji kradl iluze a tvrdil ji, že nic nezvládne, a že se naopak musí obklopit těmi, kteří jí dávají podporu.

Každá jsme asi taková princezna, jen některé trvá déle, než si cenu a smysl svého života uvědomí. A tak já jsem teď tam kde jsem a hraju si tu na princeznu v zemi iluzí...  

"Jdi stále kupředu a proživej svou nejzazší pravdu, princezno."
"Slibuju," odpověděla a překrásný kruh světla kolem ní zářil jasněji, než kdy předtím.

Bienvenue à Opoul-Périllos!

...aneb mých prvních více jak 24 hodin mimo Českou republiku, sama, bezmála 1400 km daleko od Prahy i od Jenčic. A plácám se po rameni, nebrečela jsem víc, než bylo nezbytně nutné... vlastně zatím jen jednou, maximálně dvakrát! 

Ještě teď tomu nemůžu uvěřit, že jsem se já k něčemu takovému odhodlala. Když mě nejmilejší rodiče včera vezli na letiště, stále jsem tomu nevěřila, že opravdu odevzdám kufr, nasednu do letadla a budu najednou úplně sama na pár měsíců. Vlastně jsem ani nedokázala uvěřit tomu, že do toho letadla sama nastoupit zvládnu...

Bylo to ale lepší, než jsem doufala. Celou neděli a ještě i pondělní ráno jsem strávila vyhazováním méně potřebných částí oblečení z kufru, abych docílila toho, že budu mít "jen" 9 kilo nadváhy a bude mě to stát něco kolem 1500,- Kč. A k tomu jsem ještě šílela, že mi při kontrole zabaví a vyhodí notebook, protože jen ten váží jako samotná kapacita příručního zavazadla. Na maminčiny rady, ať nechám doma ty knihy, jsem prostě odmítala přistoupit! A jak to dopadlo? ... Báječně! Údajně prý zapůsobilo moje osobní kouzlo (:*) a veškerá nadváha mi byla odpuštěna (i ta moje!). :)

Nakonec jsem vzlétla i přistála jak kdybych létala každý měsíc...

Velkým šokem bylo, že jsem ráno byla v Praze, kde bylo 23 stupňů a děsné horko, a když jsem přistála v Barceloně, bylo stupňů tak 13 a strašně pršelo... i když po chvíli jsem došla na to, co znamená strašně pršet. Čím víc jsme se ubíraly od Barcy na sever, do cíle, tím pršelo víc. A tak jsem zatím půvabnou vesničku Opoul-Périllos viděla víceméně jen v mlze a dešti (kromě dnešního rána, kdy na chvíli vysvitlo Sluníčko, ale dlouho to nevydrželo). 

Po příjezdu mi už ale konečně začalo mnohé docházet, dala jsem si dohromady souvislosti a uvědomila jsem si, kde jsem, co tu dělám... ještě jsem si ale neuvědomila, že tu opravdu mám být tak dlouhou dobu. 

A tak jsem se kromě Evči seznámila s malým i velkým Saschou a Milkou a Zajíčkem. Všichni jsou na mě strašně hodní, Saschka nechce ani opouštět můj pokoj a neustále by si česal vlasy mým hřebenem a nosil můj šátek. Koukáme spolu na Garfielda ve francouzštině, čemuž já vůbec nerozumím, nebo taky na Alfa v češtině. Evča je skvělá a máme za sebou první běh, běhá se tu samo, dáchá se tu o sto procent lépe, než v Praze, i než v Třebenicích - asi to má na svědomí ten přímořský vzduch. A velký Sascha už musí být nešťatsný z toho, že vůbec nerozumím tomu, co mi říká, a když náhodou rozumím, tak ze sebe nedokážu vypravit žádnou odpověď, a když ji náhodou vypravím, nerozumí mé czech-english-french hatmatilce on. I tak mi ale do pokoje donesl kytici šeříků ze zahrádky, a tak mi to tu teď úžasně voní. A Milka je úžasná, i když ve mně probouzí obrovské stýskání pro Rastíčkovi a Zorince a mám neustále tendence na ní šeptat a šišlat česky a i ji tak okřikovat... ještě jsem se nenaučila tu frázi, kterou ji mám říkat, když kouše, ale je to něco s "un baiser"... zkrátka aby radši líbala :). 

Moře jsem ještě neviděla, ale zasněžené vrcholky Pyrenejí jsou opravdu na dosah. Vypadá to trochu jak v pohádce, všude roste réva, a tak víno teče proudem, a lidi mají na zahrádkách palmy. Těším se až přestane pršet a já to všechno vyfotím... 

A tak díky tomu, že jsou na mě všichni moc hodní, že to tu je hezké, a že mám na blízku (i když jen virtuálně) všechny své nejbližší, vím, že to tu chci zvládnout. 

Ale stýská se mi, pořád a hodně a myslím, že to všichni ti, které neustále otravuji svými výlevy, vědí. Vím, že moje noční zprávy ve tři v noci musí být ale hrozně otravné, ale pořád si nějak nemůžu pomoct, a tak doufám, že mi to bude odpuštěno... 

...a bude líp!

Ne, Jan Pelc opravdu nepíše volné optimističtější pokračování knihy ...a bude hůř!, ani jsem se nevrátila k české punkové scéně. Prostě se teď jen cítím mizerně a pevně věřím, že bude líp!

Uplynulý týden lze charakterizovat jedním jediným slovem: emoce!

Byly tu takové, které si chci nechat zavřené ve svém světě. Ty při kterých mi příjemně bušelo srdce, lechtalo v břiše a tuhnul přihlouplý úsměv na rtech. Ať už to bylo mezi Vítězným náměstím a Vítězným obloukem na koncertě Tata Bojs nebo kdekoli jinde. 

C'est si bien que tu sois la mais bientôt ce sera terminé

la musique déplace les montagnes…
Je sais...

Pak tu byly ty plné smíchu, vína a celkově alkoholu. Ať už v úterý, kdy jsem si dala svých posledních pár panáků na půdě nejlepší firmy ever, a pak to s tou mojí nejspřízněnější evičkovskou duší táhla až do rána nebo v pátek, kdy jsme si se ségrou vymluvily díry do hlavy taktéž až do rána. 

Tím bych hlavně chtěla poděkovat všem, co byli součástí úterní rozlučky, protože podle mě byla naprosto legen...

wait for it

...dary. Jen si pořád nějak neumím připustit, že na mém stole už není můj počítač, v šuplíku už není moje snídaně a z mého obřího hnědého hrnku už klidně může pít čaj někdo jiný.

Pak tu byly ty rodinné, které se navíc netýkaly jen těch věcí kolem mě, ale také magického data 7.5., které pro naší rodinu bude vždy znamenat několikanásobné radosti. Jo a tradičně jsme snědli hodně masa, klobás, rohlíků i brambůrků. A přitom to bylo i tak fajn!

A pak ty uslzené, uplakané, ubrečené, dojemné, smutné. A že jich bylo! Od čtvrtka, přes páteční noc a ráno, páteční podvečer, přes sobotu i neděli.. až po teď. 

Jsem ale na druhou stranu opravdu hodně šťastný člověk. Mám kolem sebe spoustu báječných lidí, v kterých mám neuvěřitelnou podporu. Ať už jsou to rodiče, sourozenci nebo kamarádi. Neuvěřitelně moc jsem vděčná všem, kteří se se mnou v uplynulém týdnu sešli, popovídali, popili, zasmáli se, i si pobrečeli. Děkuju i proto, že vydrželi mé nepříjemné stavy, nervy, trému a neustálé žvanění o tom, že nevím, co si sbalím do kufru či že se mi bude děsně stýskat. A děkuju za všechny dárečky, objetí i pusy. Jo a jestli jsem to ještě nezdůraznila dost jasně, jsem opravdu hodně šťastný člověk!

....i když dost ustýskaný, aniž bych zatím fyzicky opustila Jenčice a moje srdce stále plesá v Řepích.