Je veux de l'amour, de la joie, de la bonne humeur...
Moi je veux crever la main sur le coeur...
Tak jsem tu týden, přesně. Na jednu stranu to utíká rychle, na druhou pomaleji...
Pořád všem moc děkuju za slova povzbuzení a útěchy. Za dlouhé skype hovory z Jenčic mamince a tatínkovi; Míšovi za téměř nonstop facebookovou komunikaci, která má ale trvat už jen pár dní; za noční telefonáty Evičce a ostatním Hájedničkám; za všechny fotky už dvou synovců a jedné neteře; i nejlepším spolubydlícím, Kájovi a Adélce, že na mě myslí u piva.
Za ten týden jsem si stihla získat srdce jednoho čtyřletého (občas hodně zlobivého) šampiona a čtyřměsíční nejroztomilejší Milky, uběhnout možná i tři desítky kilometrů, vyjet na kole jeden obrovský kopec, vyfotit pár fotek, zkouknout několik filmů, přečíst dvě knížky, upéct buchtu, začít jíst nutelu, zjistit, že umím anglicky líp, než jsem si myslela a učit se francouzštinu v téměř každé volné chvíli.
Počasí tu zatím za moc nestálo, aspoň podle místních. Podle mě to tak zlé není, dost fouká, ale rtuť teploměru zřídka kdy klesne pod patnáct stupňů, i tak se tu ale topí po večerech v krbu. Opoul jsem už zvládla projít křížem krážem, jak v dešti, tak za Sluníčka, teď je čas jít dál, jen mi stále chybí ta odvaha...
S francouzštinou je to zkrátka horší, než jsem si myslela. "Le sac de Jacques" mě tu zkrátka nespasí a to, že vím, že "dans ce il y a six cahiers et une stylo" je mi v běžné konverzaci úplně k ničemu. Takže když jsem na primitivní otázku "Tu en veux encore?" na tazatele koukala pět minut jako pako, nedivím se, že se mnou pomalu ale jistě ztratil trpělivost a teď už vedeme politické debaty radši v angličtině. To mě zase hřeje u srdce, že mám aspoň trochu navrch, ne tedy v politickém rozhledu, ale v angličtině.
Co se ale jihofrancouzskému venkovu nedá popřít je to, že je tu krásná příroda. Očekávání se potvrdilo, z jedné strany opravdu koukám na bílé vršky Pyrenejí a z druhé na nekonečnou plochu Středozemního moře. Je tu všude hodně moc cest, které přímo vybízí k tomu, projet je na kole, a to že opravdu kolo nemusím. Ale už ty Francouze chápu, v těchhle končinách si tenhle sport asi zamiluju i já...
Kromě Opoul Périllos jsem navštívila město Rivesaltes, je také malé, ale už je tam ta "francouzskost" přece jen znatelnější. Byli jsme tam včera, v neděli, na malém ale krásném náměstí byli stovky lidí, byl tam totiž typický francouzský trh. Francouzům je jedno, co se prodává, hlavně, že něco. Od zeleniny po staré vyřazené cetky. V porovnání s tímto je pražská blešáková komunita opravdu ještě v plenkách.
Ještě jsem se chtěla rozepsat o typickém francouzském jídle a hlavně o stolování, ale usoudila jsem, že to vystačí na samostatný článek.
...la prochaine fois.
Žádné komentáře:
Okomentovat