...aneb mých prvních více jak 24 hodin mimo Českou republiku, sama, bezmála 1400 km daleko od Prahy i od Jenčic. A plácám se po rameni, nebrečela jsem víc, než bylo nezbytně nutné... vlastně zatím jen jednou, maximálně dvakrát!
Ještě teď tomu nemůžu uvěřit, že jsem se já k něčemu takovému odhodlala. Když mě nejmilejší rodiče včera vezli na letiště, stále jsem tomu nevěřila, že opravdu odevzdám kufr, nasednu do letadla a budu najednou úplně sama na pár měsíců. Vlastně jsem ani nedokázala uvěřit tomu, že do toho letadla sama nastoupit zvládnu...
Bylo to ale lepší, než jsem doufala. Celou neděli a ještě i pondělní ráno jsem strávila vyhazováním méně potřebných částí oblečení z kufru, abych docílila toho, že budu mít "jen" 9 kilo nadváhy a bude mě to stát něco kolem 1500,- Kč. A k tomu jsem ještě šílela, že mi při kontrole zabaví a vyhodí notebook, protože jen ten váží jako samotná kapacita příručního zavazadla. Na maminčiny rady, ať nechám doma ty knihy, jsem prostě odmítala přistoupit! A jak to dopadlo? ... Báječně! Údajně prý zapůsobilo moje osobní kouzlo (:*) a veškerá nadváha mi byla odpuštěna (i ta moje!). :)
Nakonec jsem vzlétla i přistála jak kdybych létala každý měsíc...
Velkým šokem bylo, že jsem ráno byla v Praze, kde bylo 23 stupňů a děsné horko, a když jsem přistála v Barceloně, bylo stupňů tak 13 a strašně pršelo... i když po chvíli jsem došla na to, co znamená strašně pršet. Čím víc jsme se ubíraly od Barcy na sever, do cíle, tím pršelo víc. A tak jsem zatím půvabnou vesničku Opoul-Périllos viděla víceméně jen v mlze a dešti (kromě dnešního rána, kdy na chvíli vysvitlo Sluníčko, ale dlouho to nevydrželo).
Po příjezdu mi už ale konečně začalo mnohé docházet, dala jsem si dohromady souvislosti a uvědomila jsem si, kde jsem, co tu dělám... ještě jsem si ale neuvědomila, že tu opravdu mám být tak dlouhou dobu.
A tak jsem se kromě Evči seznámila s malým i velkým Saschou a Milkou a Zajíčkem. Všichni jsou na mě strašně hodní, Saschka nechce ani opouštět můj pokoj a neustále by si česal vlasy mým hřebenem a nosil můj šátek. Koukáme spolu na Garfielda ve francouzštině, čemuž já vůbec nerozumím, nebo taky na Alfa v češtině. Evča je skvělá a máme za sebou první běh, běhá se tu samo, dáchá se tu o sto procent lépe, než v Praze, i než v Třebenicích - asi to má na svědomí ten přímořský vzduch. A velký Sascha už musí být nešťatsný z toho, že vůbec nerozumím tomu, co mi říká, a když náhodou rozumím, tak ze sebe nedokážu vypravit žádnou odpověď, a když ji náhodou vypravím, nerozumí mé czech-english-french hatmatilce on. I tak mi ale do pokoje donesl kytici šeříků ze zahrádky, a tak mi to tu teď úžasně voní. A Milka je úžasná, i když ve mně probouzí obrovské stýskání pro Rastíčkovi a Zorince a mám neustále tendence na ní šeptat a šišlat česky a i ji tak okřikovat... ještě jsem se nenaučila tu frázi, kterou ji mám říkat, když kouše, ale je to něco s "un baiser"... zkrátka aby radši líbala :).
Moře jsem ještě neviděla, ale zasněžené vrcholky Pyrenejí jsou opravdu na dosah. Vypadá to trochu jak v pohádce, všude roste réva, a tak víno teče proudem, a lidi mají na zahrádkách palmy. Těším se až přestane pršet a já to všechno vyfotím...
A tak díky tomu, že jsou na mě všichni moc hodní, že to tu je hezké, a že mám na blízku (i když jen virtuálně) všechny své nejbližší, vím, že to tu chci zvládnout.
Ale stýská se mi, pořád a hodně a myslím, že to všichni ti, které neustále otravuji svými výlevy, vědí. Vím, že moje noční zprávy ve tři v noci musí být ale hrozně otravné, ale pořád si nějak nemůžu pomoct, a tak doufám, že mi to bude odpuštěno...
Žádné komentáře:
Okomentovat