Otočit list, převrátit kartu.

Nastal čas zase vytvořit neknižní příspěvek, události uplynulých dní k tomu doslova vybízejí. Kdyby však uplynulé dny nebyly v jakési mlze. V mlhavém alkoholovém oparu. Jo, facku bych si dala. Ne jen jednu... ale tak život to zvládl za mě. 

Mohla bych donekonečna psát o Barceloně I., o Barceloně II., o práci, technu, diskotékách, nespánku, přepadeních, letadlech, autobusech a dokladech. O aquaparku, shledáních a návratech, vítáních a loučeních. O kamarádství, která nezabila ani ta nejdrsnější a nejsprostější možná slova. O tom, jak mám báječné rodiče i kamarády. O Čechách, jak severních, tak jižních. O nezodpovědnosti, naivitě a zklamání, slzách i smíchu. Ale já nechci. 

Nebo bych také mohla psát o prozření. O probrání se a o kopancích do zadku. Jo a mimo jiné o tom, že tentokrát už fakt líp bude, protože jestli ne, tak už nevím...

Věřím na karmu, to už jsem dávala najevo několikrát. Vždy se mi to totiž osvědčilo a potvrdilo. Vím s naprostou samozřejmostí, kdy jsem v minulosti šlápla vedle i v čem jsem konkrétně nejvíc chybovala. Trochu toho lituji do dnes, nicméně měla jsem za to, že už mi to bylo splaceno i s úroky, ale podle všeho, co se přihodilo v posledních dnech asi ne...

A proto slibuji, že už nebudu skuhrat, až mě bude pálit dobré bidlo. Že k nějakému dostatečnému pocitu blaha mi bude fakt stačit stálá práce, škola, ucházející bydlení, možnost vidět rodinu vždy, když se mi zachce, moct jít běhat do Hvězdy a bruslit na Ladronku, dát si oběd v Huse a nakupovat ve zdravé výživě. A třeba jednou přijde i něco víc, než jen chycená svatební kytka. Ale tenhle adrenalin už si prosím nechte, díky nechci. Stačilo. 

Čtenáři z Broken Wheel doporučují

Po přečtení Musíme si promluvit o Kevinovi, Pána Much a Rudišovy Národní třídy jsem se už potřebovala odprostit od těch negativních a depresivních motivů, a tak jsem na doporučení českých knižních blogerek sáhla po nové knize Čtenáři z Broken Wheel doporučují. Prý že se bude líbit všem knihomolům. A tak jsem si řekla, že nejsem asi úplně knihomol. :) 

Teda ne, že by se mi vyloženě nelíbila, jen jsem asi čekala víc. 

Příběh Sari, Švédky, která navštíví zapadlý americký venkov, městečko Broken Wheel, je vlastně docela milý a příjemný. Jinak je ale zápletka celého příběhu tak průhledná, že by snad bylo jedno, kdyby člověk začal číst tu knížku pozpátku. 

"...ale smát se očima, to on umí. Někdy mi přijde, že to o muži řekne zdaleka nejvíc a že to bohužel není nic, co se dá naučit. Být šťastný asi jde i bez toho, ale má rada zní: nikdy si neber muže, co nemá v očích smích. 

Sama jsem se té rady nedržela. Na svou obranu musím říct, že jsem tehdy byla mladší a nevěděla jsem, co vlastně hledám."

V příběhu se sice tváří v tvář setkáváme i se smrtí, nicméně jinak je celé lazení knížky spíš pohádkové, úsměvné a možná až trochu moc naivní. Kromě Sari můžeme za hlavní postavy považovat vlastně asi všechny obyvatele Broken Wheel. Zpočátku to vypadá, že jsou všichni ve skrytu duše smutní a vyhořelí stejně jako jejich městečko, ale při návštěvě z Evropy se události dají do pohybu a jednotlivé charaktery se začnou vykreslovat. A je takřka nemožné si všechny postavy neoblíbit. 

Kromě toho je na knížce sympatické také to, že se děj točí kolem jednoho malého skromného knihkupectví, a téměř na každé stránce narazíme na zmínku či odkaz na jinou literaturu, a to opravdu z hodně širokého spektra. Od Proustova Hledání ztraceného času přes Deník Bridgite Johnsové po Paoliniho trilogii (ehm, teda tetralogii) Odkaz dračích jezdců. 

"Cítíš to? Vůně nových knih. Nepřečtená dobrodružství. Kamarádi, které jsi ještě nepoznala, hodiny čarovného úniku ze skutečnosti, které čekají jen a jen na tebe." 

A navíc autorka o knížkách mluví, jako by samy měly duši. Jinak prý voní nové knihy oproti starým, jinak pevné vazby proti paperbackům, jinak romány a jinak zas učebnice, dokonce mají jinou vůni ty pro střední školy v porovnání s těmi pro univerzity... No, s popisem knih jako takových se autorka doslova mazlí. Ale roztomile. 

Lidi z Broken Wheel tedy určitě splnili účel, odpočinula jsem si, pozitivně se naladila, a navíc jsem se nemusela tolik soustředit a během čtení jsem mohla mít vždy puštěné Tour de France :) 

Musíme si promluvit o Kevinovi: Kniha, jež jsem neměla chuť dočíst

Obsáhlý román americké autorky Lionel Shriver Musíme si promluvit o Kevinovi, nebo spíš místo označní román můžu použít "sbírka dopisů", se zabývá opravdu šíleným tématem. Motiv je zkrátka otřesný, otřesný, a ještě jednou otřesný. V první části jsem myslela, že knihu ani nedočtu, (a to jsem ještě nevěděla, že mě ještě řada věcí nemile překvapí závěrem). I tak je ale hlavní zápletka nastíněna hned na začátku, pak už se čtenář prostřednictvím dopisů, které zraněná a zlomená Eva píše svému manželovi, jen dostává k jádru věci... K tomu, co předcházelo čtvrtku...

"Být mámou je těžké. Ještě nikdo nevydal zákon, že otěhotnět smějí jen ty dokonalé ženy. Určitě jste dělala, co se dalo. A co děláte tady, v téhle noře, když je tak pěkné sobotní odpoledne? Snažíte se dál. Teď na sebe buďte hodná, zlato. Pak už nebudete muset vykládat takové nesmysly."

Loretta Greenleafová mě uchopila za ruku a stiskla ji. 

Nakonec jsem přece jenom dočetla. Ať už to bylo z důvodu, že nemívám ve zvyku odkládat nedočtené knihy, nebo protože jsem vážně byla zvědavá, jak to bude pokračovat, a hlavně, co bude na konci. Celá kniha je vlastně takovou psychologickou sondou a bodnutím do vosího hnízda (stále aktuální a nejen americké) společnosti. Zobrazuje extrémně realisticky a důvěryhodně něco, co je celosvětově pro společnost tabu. Ale i tak se to děje. A mě samotnou při dočítání zaplnil divný hororový pocit a když jsem to měla za sebou, zaplavila mě vlna úlevy. Ne proto, že by kniha byla špatná...

...jen proto, že byla špatná pro mě. 

Naopak, jde o velmi dobře hodnocenou knihu (a i dobře hodnocený film, který podle ni byl po pár letech natočen. Dívat se na něj neplánuji.) Jazykově byl příběh hodně bohatý, motiv byl takový jaký byl, to jsem věděla předem a respektuji to. Dlouho jsem nedokázala identifikovat, v čem teda byl pro mě problém... Byl v postavách. Úplně všichni mi byli hrozně protivní, ale ne tím způsobem, že by mi jen lezli na nervy. Od začátku jsem je neměla ráda a nezměnilo se to ani na konci. Kevin byl sám o sobě odporný už jako dítě, psychopat. Stejně tak mi ale vadila sobecká Eva, která byla naprosto nemožnou mámou, i když občas měla záchvěvy se snažit být lepší. A o falešném, trapném a zaslepeném Franklinovi ani nemluvím, ten mi vadil asi úplně nejvíc. Chápu, ale že i to byl možná účel. 

Kniha je plná paradoxů. Vlastně nebylo nic, co by bylo úplně špatně, ale přitom bylo od začátku špatně úplně všechno. Nemyslím si ale, že je to něco, z čeho je třeba brát si ponaučení. Já naopak budu ráda, když ze sebe tenhle silný příběh brzo setřesu a do jisté míry ho zapomenu. Ale chápu, že pro mnoho čtenářů je kniha dobrá, výborná. Asi fakt je, já jsem si k ní ale cestu nenašla. 

Výletíme. Estany de la Bullosa, etc.

Další výlet přinesl nové zážitky, které stojí za to hodit na papír... teda aspoň na ten elektronický "papír". 

Jen cítím, že dnes nejsem v úplně dobrém naladění na psaní, možná je to tím teplem, možná mým neustálým dumáním nad vším možným i nemožným. Takže si za kvalitu následujících slov rovnou sypu popel na hlavu. Excusez-moi. :)

Výletili jsme s Manu v úterý a cílem nebylo nic jiného, než skoro až vrcholky hor za účelem několikakilometrové túry. 

Manu. Můj první a zatím asi taky jediný francouzský kamarád. Manu je super jméno, jako Manu Chao, a přesně tak rychle a hodně, jak Manu Chao zpívají, tak Manu mluví. Mluví pořád, mluví hodně, mluví o všem. Ale je to většinou srandovní. I když já osobně občas ocením i mlčení. Vlastně je asi super, že neumí česky (umí tři docela základní a velmi užitečná slova: ahoj, svišť a beruška) a tohle si nepřečte, i když věřím, že za použití g. translatoru to dohromady dá. Merde! Nicméně už jsem díky Manu měla možnost navštívit a vidět strašně super místa, a hlavně si mám s kým povídat francouzsky. Obdivuju ho navíc za tu trpělivost, kterou s mou (ne)francouzštinou má a vůbec mu nevadí mi každou větu zopakovat třeba třikrát, i za snahu použít jiná slova, když mu nerozumím. Ale ještě že existuje GOT, nekonečná studnice podnětů k rozhovorům. Že prý Francouzi mají obecně radši Tiriona, ale to my taky, nebo ne?...

Alors la randonnée...

Z Opoulu jsme jeli bez mála 100 kilometrů daleko tak trochu smrtící jízdou extrémními serpentinami, kde byla naplánována první zastávka naší cesty, vesnice a horské středisko Les Angles. A tam hlavně le parc des animax. Na "tradiční" zoologické zahrady mě neužije, už ne, na to jsem si to v hlavě dostatečně srovnala. Nicméně tenhle park zoo moc nepřipomínal. Ani svou rozlohou, počtem zvířat nebo spíš jejich druhů, ani množstvím ohrad a plotů. Za plotem byli vlastně jen medvědi, vlci a svišti (moji oblíbenci, "marmotti"). A i když jejich výběh byl oplocen, těžko bylo možné dohlédnout na druhou stranu ohrady, jak to tam měli obrovské. O tom, že na to, až uvidíme vlka (a to jsem si nemohla nechat ujít, však jsou to Zorky příbuzní <3), jsme čekali několik desítek minut ani nemluvím, trošku jim trvalo, než se uráčeli zpoza stromů vylézt...

Jeden marmotte se mnou nakonec v kufru poletí i domů. Stál celých 11 eur a byl to milý dárek a suvenýr, který se snažím nebrat si příliš osobně, i když tak byl myšlený. Merci Manu. :) 

(Věděli jste, že svišti prý pořád spí? A ještě lépe, věděli jste, že já též? Kdo mě zná, neuvěří.) 

A pokračování výletu bylo ještě mnohem zajímavější. Chvílemi jsem pochybovala, že Hobbit a Pán Prstenů jsou opravdu natáčení na Novém Zélandu. Já bych to tipla na Pyrenées-Orientales, konkrétně na okolí la Lac des Bouillouses (Estany de la Bullosa je to prý katalánsky). Nevím přesně, jak dlouhá celá pěší túra byla a možná to ani vědět nechci, radši. Trvalo to, jen s jednou jedinou přestávkou, kdy jsem si musela omýt odřené a naražené zápěstí a zvážit, jestli by nebylo lepší přivolat helikoptéru, 4,5 hodiny. Kromě zraněné ruky jsem si ale odnesla bolavá lýtka, hromadu hezkých fotek, super pocit ze stoupání v horách i celodenního poslouchání frániny, a v neposlední řadě fajn zážitek.

Nakonec ale Legolas na koni nepřijel, bohužel, a ani Bilbův a Frodův příbytek jsem nenašla. Místo toho se ale na každém kousku téhle cesty pásli buď divocí koně nebo obrovské krávy. V Čechách jsem takhle volně zvířata asi nikdy neviděla. Bylo to skvělé, i když nebudu popírat, že z metrové vzdálenosti od krav, býků a telat jsem neměla respekt. 

Nakonec bych asi mohla psát do nekonečna, do ležaté osmičky. O cyklovýletu do Fitou pro Magnum, o tom hrozném horku, v kterém se už skoro nedá běhat, ale taky o mém plánu už konečně zaběhnout "tu desítku". Taky o tom, jak si člověk snadno zvyká, i o tom všem kolem toho, co se mi honí hlavou. Koho by ale bavilo to číst... :)