Další výlet přinesl nové zážitky, které stojí za to hodit na papír... teda aspoň na ten elektronický "papír".
Jen cítím, že dnes nejsem v úplně dobrém naladění na psaní, možná je to tím teplem, možná mým neustálým dumáním nad vším možným i nemožným. Takže si za kvalitu následujících slov rovnou sypu popel na hlavu. Excusez-moi. :)
Výletili jsme s Manu v úterý a cílem nebylo nic jiného, než skoro až vrcholky hor za účelem několikakilometrové túry.
Manu. Můj první a zatím asi taky jediný francouzský kamarád. Manu je super jméno, jako Manu Chao, a přesně tak rychle a hodně, jak Manu Chao zpívají, tak Manu mluví. Mluví pořád, mluví hodně, mluví o všem. Ale je to většinou srandovní. I když já osobně občas ocením i mlčení. Vlastně je asi super, že neumí česky (umí tři docela základní a velmi užitečná slova: ahoj, svišť a beruška) a tohle si nepřečte, i když věřím, že za použití g. translatoru to dohromady dá. Merde! Nicméně už jsem díky Manu měla možnost navštívit a vidět strašně super místa, a hlavně si mám s kým povídat francouzsky. Obdivuju ho navíc za tu trpělivost, kterou s mou (ne)francouzštinou má a vůbec mu nevadí mi každou větu zopakovat třeba třikrát, i za snahu použít jiná slova, když mu nerozumím. Ale ještě že existuje GOT, nekonečná studnice podnětů k rozhovorům. Že prý Francouzi mají obecně radši Tiriona, ale to my taky, nebo ne?...
Alors la randonnée...
Z Opoulu jsme jeli bez mála 100 kilometrů daleko tak trochu smrtící jízdou extrémními serpentinami, kde byla naplánována první zastávka naší cesty, vesnice a horské středisko Les Angles. A tam hlavně le parc des animax. Na "tradiční" zoologické zahrady mě neužije, už ne, na to jsem si to v hlavě dostatečně srovnala. Nicméně tenhle park zoo moc nepřipomínal. Ani svou rozlohou, počtem zvířat nebo spíš jejich druhů, ani množstvím ohrad a plotů. Za plotem byli vlastně jen medvědi, vlci a svišti (moji oblíbenci, "marmotti"). A i když jejich výběh byl oplocen, těžko bylo možné dohlédnout na druhou stranu ohrady, jak to tam měli obrovské. O tom, že na to, až uvidíme vlka (a to jsem si nemohla nechat ujít, však jsou to Zorky příbuzní <3), jsme čekali několik desítek minut ani nemluvím, trošku jim trvalo, než se uráčeli zpoza stromů vylézt...
Jeden marmotte se mnou nakonec v kufru poletí i domů. Stál celých 11 eur a byl to milý dárek a suvenýr, který se snažím nebrat si příliš osobně, i když tak byl myšlený. Merci Manu. :)
(Věděli jste, že svišti prý pořád spí? A ještě lépe, věděli jste, že já též? Kdo mě zná, neuvěří.)
A pokračování výletu bylo ještě mnohem zajímavější. Chvílemi jsem pochybovala, že Hobbit a Pán Prstenů jsou opravdu natáčení na Novém Zélandu. Já bych to tipla na Pyrenées-Orientales, konkrétně na okolí la Lac des Bouillouses (Estany de la Bullosa je to prý katalánsky). Nevím přesně, jak dlouhá celá pěší túra byla a možná to ani vědět nechci, radši. Trvalo to, jen s jednou jedinou přestávkou, kdy jsem si musela omýt odřené a naražené zápěstí a zvážit, jestli by nebylo lepší přivolat helikoptéru, 4,5 hodiny. Kromě zraněné ruky jsem si ale odnesla bolavá lýtka, hromadu hezkých fotek, super pocit ze stoupání v horách i celodenního poslouchání frániny, a v neposlední řadě fajn zážitek.
Nakonec ale Legolas na koni nepřijel, bohužel, a ani Bilbův a Frodův příbytek jsem nenašla. Místo toho se ale na každém kousku téhle cesty pásli buď divocí koně nebo obrovské krávy. V Čechách jsem takhle volně zvířata asi nikdy neviděla. Bylo to skvělé, i když nebudu popírat, že z metrové vzdálenosti od krav, býků a telat jsem neměla respekt.
Nakonec bych asi mohla psát do nekonečna, do ležaté osmičky. O cyklovýletu do Fitou pro Magnum, o tom hrozném horku, v kterém se už skoro nedá běhat, ale taky o mém plánu už konečně zaběhnout "tu desítku". Taky o tom, jak si člověk snadno zvyká, i o tom všem kolem toho, co se mi honí hlavou. Koho by ale bavilo to číst... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat