Obsáhlý román americké autorky Lionel Shriver Musíme si promluvit o Kevinovi, nebo spíš místo označní román můžu použít "sbírka dopisů", se zabývá opravdu šíleným tématem. Motiv je zkrátka otřesný, otřesný, a ještě jednou otřesný. V první části jsem myslela, že knihu ani nedočtu, (a to jsem ještě nevěděla, že mě ještě řada věcí nemile překvapí závěrem). I tak je ale hlavní zápletka nastíněna hned na začátku, pak už se čtenář prostřednictvím dopisů, které zraněná a zlomená Eva píše svému manželovi, jen dostává k jádru věci... K tomu, co předcházelo čtvrtku...
"Být mámou je těžké. Ještě nikdo nevydal zákon, že otěhotnět smějí jen ty dokonalé ženy. Určitě jste dělala, co se dalo. A co děláte tady, v téhle noře, když je tak pěkné sobotní odpoledne? Snažíte se dál. Teď na sebe buďte hodná, zlato. Pak už nebudete muset vykládat takové nesmysly."
Loretta Greenleafová mě uchopila za ruku a stiskla ji.
Nakonec jsem přece jenom dočetla. Ať už to bylo z důvodu, že nemívám ve zvyku odkládat nedočtené knihy, nebo protože jsem vážně byla zvědavá, jak to bude pokračovat, a hlavně, co bude na konci. Celá kniha je vlastně takovou psychologickou sondou a bodnutím do vosího hnízda (stále aktuální a nejen americké) společnosti. Zobrazuje extrémně realisticky a důvěryhodně něco, co je celosvětově pro společnost tabu. Ale i tak se to děje. A mě samotnou při dočítání zaplnil divný hororový pocit a když jsem to měla za sebou, zaplavila mě vlna úlevy. Ne proto, že by kniha byla špatná...
...jen proto, že byla špatná pro mě.
Naopak, jde o velmi dobře hodnocenou knihu (a i dobře hodnocený film, který podle ni byl po pár letech natočen. Dívat se na něj neplánuji.) Jazykově byl příběh hodně bohatý, motiv byl takový jaký byl, to jsem věděla předem a respektuji to. Dlouho jsem nedokázala identifikovat, v čem teda byl pro mě problém... Byl v postavách. Úplně všichni mi byli hrozně protivní, ale ne tím způsobem, že by mi jen lezli na nervy. Od začátku jsem je neměla ráda a nezměnilo se to ani na konci. Kevin byl sám o sobě odporný už jako dítě, psychopat. Stejně tak mi ale vadila sobecká Eva, která byla naprosto nemožnou mámou, i když občas měla záchvěvy se snažit být lepší. A o falešném, trapném a zaslepeném Franklinovi ani nemluvím, ten mi vadil asi úplně nejvíc. Chápu, ale že i to byl možná účel.
Kniha je plná paradoxů. Vlastně nebylo nic, co by bylo úplně špatně, ale přitom bylo od začátku špatně úplně všechno. Nemyslím si ale, že je to něco, z čeho je třeba brát si ponaučení. Já naopak budu ráda, když ze sebe tenhle silný příběh brzo setřesu a do jisté míry ho zapomenu. Ale chápu, že pro mnoho čtenářů je kniha dobrá, výborná. Asi fakt je, já jsem si k ní ale cestu nenašla.
Žádné komentáře:
Okomentovat