Otázka, která každého asi provází celý život... nebo to tak mám jenom já?... Kdy se člověk stane dospělým?
V pubertě je to jednoduché, ten pocit když máš dostat občanku, budeš fakt velká holka. Pak ji dostaneš a ono nic... jediný, k čemu je to dobrá je, že smíš do klubu a smíš mít legálně sex, ale když to žádnýho klubu nechodíš a do Jedovky tě rodiče stejně ještě nepustí, je to na nic. A sex z tebe dospělačku prostě neudělá. Takže první občanku klidně zahrabat, zakopat a spálit.
Tak co v šestnácti, jsi dospělá? Už můžeš do tý Jedovky na koncert s povolenkou rodičů a pivo ti všude prodaj. Vypadáš dospěle? Možná vypadáš, ale zdaleka se tak necítíš.
Ale osmnáctiny, to je jiná. Můžeš si udělat řidičák na auto, který stejně nemáš a ani mít nebudeš, pivo, rum i cigára už si můžeš koupit legálně a taky jsi trestně plně odpovědná. To je fakt dospělost! A ono to zase neklaplo... cítíš se jako ještě větší děcko, než kdy dřív. Řidičák máš, ale stejně nemáš co řídit, pivo ani rum už ti nechutnají, protože zakázané ovoce prostě chutná nejlíp, a že si můžeš koupit cigára je ti prostě k ničemu, protože jsi nikdy nekouřila, nekouříš a kouřit nebudeš. A to proč se cítíš ještě hůř si vysvětlíš leda tím, že všichni od tebe tu dospělost očekávají a ty přitom chceš dělat všechno stejně jako vždycky.
Když jdeš k maturitě a podáváš přihlášku na vejšku, cítíš se jako king, máš velkou zodpovědnost. Buď a nebo. A pak když to všechno klapne, je to pěkný. Maturitu zvládneš levou zadní a dostaneš se na Karlovku. Joo, to není špatný. Ale nejlepší je stejně mezi tím vším učením utýct z reality, na všechno zapomenout.. a být dítě.
Je ti devatenáct, skoro dvacet. Už musíš být dospěla a tak vylétneš od maminky z hnízda při první možný příležitosti, teď už musíš být dospělá. Bydlení bez rodičů přináší spoustu zodpovědnosti i starostí. Ty máš však vedle sebe pořád někoho, kdo o tebe pečuje a na koho se můžeš ve spoustě věcech spolehnout. A tak dospělá nejsi ani zdaleka. Starosti, který se na tebe nabalili stěží zvládáš a řešíš je jako dítě. Utíkáš, křičíš a brečíš. A to už si půjdeš ve dvaceti pro novou občanku a zase nic.
A je to čím dál tím horší. Všichni kolem tebe si myslí, že už musíš dělat všechno jako dospělá, teď už se jako dítě chovat nesmíš. Ale ty chceš. Chceš se na den ztratit a trajdat po kopcích, chceš pít vodku s džusem na louce a tančit na Vypsanou Fixu jako utržená ze řetězu. Tvoji nejlepší kamarádi mají čtyři nohy, a těch na dvou chceš mít pořád spoustu a trávit s nima všechen čas. Ale dospělý to není.
Teď tě čekaj státnice a práce. To už by mohlo být hodně dospělý, ale pořád to nepřichází. Bakalářku furt ještě nemáš hotovou, prokrastinace ti jde prostě líp, než cokoli jinýho.
Nezbývá ti nic, než doufat, že to někdy přijde.
