„…a nebyl by to náš film, aby se nepřetrhla páska.“
Pokud se páska, i když už delší dobu, byť pomalu poškozuje,
krabatí, začíná být pěkně poškrábaná, a pak se nakonec začne trhat, tak že za
nějaký čas už drží jen na vlásku, jsou jen dvě možné varianty, jak to může
dopadnout… A to, že ji buď začneme uhlazovat, přežehlovat, sešívat a slepovat,
ale musíme ji fakt v podstatě nonstop a s největší péčí hýčkat, anebo
se prostě přetrhne úplně a nenávratně. Pokud jde ale o pásku, která už jednou
jen na vlásku držela, možná se i na chvíli přetrhla, pak se zase trošku slepila
a často dostávala dost zabrat, byla fakt hodně poničená, když se podruhé
dostane taková páska do stejného stavu, zřídkakdy jde znovu zrenovovat… No a
tak se naše páska přetrhla. A asi na ní nebyl nahraný romantický film ani
pohádka. V posledních dnech to vypadá na dost peprné drama a zapeklitý
thriller.
Vlastně mě dost překvapuje, jak se k sobě dokáží lidi,
kteří k sobě měli v životě tak blízko, kráčeli stejnou cestou,
chovat. Jeden náš učitel na gymplu razil filozofii, že ženské jsou mimozemské
bytosti. Vlastně říkal, že po každém vztahu si připadal, jak když žil
s mimozemšťanem. Ač si toho z filozofie, etiky nebo psychologie
nepamatuju moc, tohle v hlavě uvízlo. Ale opravdu je tohle břímě jen na
ženách?
Jo. Máme své mouchy, ale nejsme přece jediné. Já osobně jsem
teda dost přecitlivělá, ukňouraná, vztahovačná, někdy i hysterická, snadno se
nechám vyprovokovat a řeknu něco, co bych normálně neřekla, pak kvůli tomu
brečím, a když zchladnu, mám na sebe vztek, proč nezachovám střízlivou mysl.
Taky často před problémy utíkám, proto jsem přes tři měsíce byla zašitá ve
Francii a bála se, až přijde ta chvíle, kdy se budu muset vrátit. Jo, to jsem
já. A když se pak v opozici najde někdo, kdo o mně tohle přesně ví, může
toho hodně snadno využít. A to bolí.
Pravděpodobně je mnohem snazší člověka ranit a ubližovat mu,
ať už vědomě nebo nevědomě, když se dva navzájem dobře znají. Když se znají
lépe, než je zná kdokoli jiný, jde to úplně samo. Každé slovo, každý čin je jak
ostře bodavý trn. Au. A vím, nebo aspoň tuším, že by to mohlo být vzájemné. Jen
každý má jinou zbraň, někdo šípy hází po hrstech, někdo je zas pomalu zabodává
pěkně hluboko… Au podruhé.
Já se ale ptám, sebe sama, všech ostatních, kde se
v lidech bere ta síla (a ta špína), chtít si ubližovat záměrně? Proč
dlouhé průtahy, dny, týdny, měsíce bolestí, podlomená důvěra, slzy lítosti i
vzteku, křik i ironie? Vím, nebo aspoň tuším, že je to maska. Jsem důvěřivec,
neponaučitelnej důvěřivec, a pak bývám bita. Ale tak zkusme ty masky na chvíli
odhodit… chovat se přirozeně, neschovávat se za bolest, ublížení ani vztek. Být
sami sebou. Nebylo by to pak hned všechno lepší, a na tom světě jednodušší?
Všechny ty rozchody, rozvody, neshody, a třeba nakonec i shody, by byly
řešitelnější.
Přestaňme si neustále lhát. Za poslední období těch lží,
které kolem sebe vnímám, na které jsem narazila, a hlavně, které jsem na
vlastní kůži pocejtila, bylo tolik, že už to není ani k pláči, ale doslova
na zvracení. Jednejme spolu narovinu. Jednou se nám to vrátí… stejně tak, jako
se vrátí to, když se na rovinu nejedná. Zákon karmy existuje, věřím tomu.
Jo a už jsem říkala, že jsem neponaučitelnej důvěřivec?...
