Další bestsellerový kousek švédského spisovatele Frederika Backmana Tady byla Britt-Marie jsem stejně jako předchozí dva "zhltla" jedním, nebo teda několika málo dechy. Co se Backmanovi nedá odepřít je, že ačkoli jsou hlavní postavy jeho děl často prudérní a naprosto nepochopitelní podivíni, je na nich něco kouzelného. A tak jsem si stejně tak, jako jsem si zamilovala Oveho nebo babičku, neskutečně oblíbila i Britt-Marii.
Tady byla Britt-Marie je knížka tak trochu o životě, o tom jaký by měl být, ale i o fotbale. A vlastně hlavně o tom, že stejně tak, jak lze milovat fotbal, by mělo být možné milovat i vlastní život.
"Jednou jsem slyšel, že lidi milují fotbal, protože je instinktivní. Když se k vám na ulici přikutálí míč, kopnete do něj. Fotbal lidi milují ze stejného důvodu, z jakého se zamilovávají. Protože si nemůžou pomoct."
Britt-Marie je vlastně úplně običejná šedesátnice z města, která je tak trochu unavená životem pod taktovkou svého manžela, který si nakonec stejně našel milenku. A tak žena, která nikdy nepracovala, protože nemusela si najednou hledá práci, protože svého manžela, který ji zradil opouští...
A to přitom neví, že kromě práce najde mnohem víc! Možná odpuštění...
Tak jak už to s postavami Backmanových děl bývá, občas vám lezou na nervy, ale je v nich něco, co si doslova zamilujete. Britt-Marie se může jevit jako "protivná babizna" bez špetky smyslu pro humor, trochu moc puntičkářská a posedlá úklidem, může to vypadat i tak, že nemá nikoho ráda... kromě svého manžela Kenta, na kterého myslí kudy chodí, i když jí velmi ublížil. Ale všechno to vlastně může být tím, že toho v životě zas tolik neprožila, věcem moc nerozumí. Ne všechno se dá totiž zjistit a naučit luštěním křížovek.
Čím víc stránek přečtete, tím víc se však o životě Britt-Marie dozvíte a lecos pochopíte. Proč se tak chová, proč je taková, proč nikdy nepracovala...
""Hodní kluci nelíbají hezké holky", říkávala Britt-Mariina máma. I když to vlastně myslela tak, že hezké holky by neměly líbat hodné kluky, protože u hodných kluků člověk nemůže doufat, že hezkou holku někdy slušně uživí."
Stejně tak jako předchozí dvě Backmanova díla, tak i to třetí přináší úplně jiný pohled na svět a na život, jiný pohled na stárnutí a v podstatě nám zase říká to samé co Ove nebo Babička... a to, abychom si život užívali, nikoli jen přežívali. A taky to, že k tomu, aby si to člověk uvědomil není nikdy pozdě.
"Alf. Kent. Sven. Jeden ji zradil a opustil. Druhý ji zradil a opustila ho ona. A ten třetí možná ztělesňuje spoustu věcí, které nikdy neměla, ale po kterých nikdy netoužila. Pomalu, pomalu, pomalu odmotá obvaz z ruky a pohlédne na bílý kroužek na prsteníčku. Sní o prvních láskách a druhých šancích, zvažuje odpuštění oproti lásce. Počítá údery srdce. Když zavřete oči, vybaví se vám všechna vaše životní rozhodnutí. a dojde vám, že jste se při nich vždycky ohlíželi na někoho jiného."
Mám hrozně ráda příběhy, které přináší nějaká skrytá poselství a obecné pravdy, které by si však lidé měli neustále připomínat, a proč si je nepřipomínat právě tím nejpříjemnějším možným způsobem? Čtením knížek? Mám hrozně ráda i pohádky, příběhy se šťastným koncem. I ty pohádky, které nepatří vyloženě dětem, do této škatulky se bezpochyby Backmanovy knihy řadí.
A tak jsem si přečetla knihu (nejen o fotbale), knihu, která svým čtenářům ukazuje, jak život může být hezký, a že i dějové linky, které mají vyloženě předpoklady k tomu, aby byly smutné můžou vyvrcholit v něco kouzelného a pohádového.
A nikdo mi nevyvrátí, že to tak chodí i v realitě.
