Zima. Při každým doušku svařáku, a že těch doušků zase během tohohle období je, přemýšlím nad tímhle rokem. A vím, že všichni moji známí a kamarádi taky. Vánoce a konec roku je vlastně hrozně emocionálním obdobím. Bilancujte taky, klidně se mnou.
Došla jsem k závěru, že jsem ve svým životě asi ještě nikdy neprožila šťastnější, veselejší, upřímnější a svobodnější chvíle jak ve dvasedmnáctce. Vděčím za to všem těm, kteří tuhle neuvěřitelnou jízdu jeli se mnou. Díky moc.
Všechno to odstartovalo už prvního ledna, kdy to začalo vypadat, že dvasedmnáctka bude rokem plným ztrát. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Prvního ledna jsem totiž ztratila nejen bundu, šálu, čepici a rukavice, ale taky svou čest a důstojnost. No jo. Nicméně všechno tohle šlo ruku v ruce s procitnutím při procházce po Šárce. A bylo najednou jasný, že bude líp… A tím ta jízda začala. Přihlášky na magistra zaplacené a odeslané, i když moje ego bylo zabalený v malý krabičce od sirek a zakopaný pod zem. Ale ambice najednou rostly. Na jaře to byl hell, po přijímačkách ve Zlíně jsem začala propadat panice, výlet, kterej mě stál jak poslední peníze na živobytí, tak zase kus sebevědomí, ve skutečnosti nastartoval mojí lásku k novým médiím. A po čtyřdenním intenzivním drilu jsem se dostala na #Stunome, a je to nejvíc boží a cool obor ever, i když tam nemám s plným úvazkem tak úplně čas chodit.
Ale zase trochu zpátky. Po tom lednovým procitnutí mě zase čekal posváteční návrat na Kavčí hory do Adexpresu, kde jsme tou dobou byli s Inbornem vcelku čerstvě (i když kancly a okolí jsme si díky parties na Děkance docela osvojili, to jo). Byl to stress. V tu dobu se mi to nepovedlo, ukočírovat rozpočty, zvládnout vánoční agenturní tempo, leadeovat tým. Nešlo mi vůbec nic, a tak jsem tím sama sebe psychicky docela týrala až to začalo odnášet i fyzický zdraví. Ale zase jsem si to včas uvědomila. Byznys není život. Omlouvám se všem kolegům a minulým, současným i budoucím nadřízeným. Tenhle jeden velkej průser byl tím zlomem, kdy jsem si uvědomila, že tak jako tak je to pořád “jenom” práce a na hodnotovým žebříčku ji nesmím mít tak moc vysoko… I když pak trvalo ještě půl roku, než jsem to přiznala sama sobě i ostatním a odhodlala jsem se ke změně (o tom, že to teď zase není takový rozdíl a já se v tom stresu zase utápím, se nebudeme bavit, ano?). Nabídka s velkým N přišla na konci března a v červnu už jsem, i když po pár patáliích, usedala na svoje nové místo v ZOOTu. A to všechno jenom díky nejlepšímu Kubovi. Byl a je to lovebrand, a já jsem hrozně šťastná a vděčná za tuhle příležitost. Je to nářez, ale mě to furt strašně baví.
Mezitím byla ale i zábava. Vypíchnu Dublin. Jeden večer s Anež a hodně velkým množstvím alkoholu se proměnil v nejlepší květnovej výlet na světě, podobně jsme na podzim předtím kupovaly lístky na Bastille do Karlína, tentokrát to ale byly letenky do Dublinu. A jsem za to nejvíc ráda, protože to bylo dokonalý. Což mě taky přivádí na vzpomínku, jak jsem čtrnáctýho února, jo, na svatýho Valentýna, ráno vstala a šla do koupelny. Když jsem se z ní vrátila do pokoje, Moni s Anež tam stály, pousmívaly se a já na posteli měla balíček s dopisem z Bradavic. Proto už si letos nemůžu jako fotku na timeline nastavit tu, co každý rok, že All I want for Christmas is my Hogward letter, protože už jsem ho dostala. A v říjnu jsem byla s Terez v Bradavicích. Do teď je mi fakt upřímně líto, že Manu nejel se mnou, ale my jsme si to užily.
A pak tu taky byly legendární Colours. Nejdřív ale Rockový Slunovrat v lesním divadle v Řevnicích a domalovaný tetování od Milana Caise. Pak taky Rock for Churchill s bolavým kotníkem. Ale ty Colours. Byl to týden po tom, co jsem nastoupila do ZOOTu, když jsem požadala o třídenní dovolenou, během který se mi podařilo těsně po Moderatech prošlápnout na prázdno na schodech, v Dolních Vítkovicích, na konci světa. Vzniklo z toho čtyřiačtyřicet kotníků, a taky nejlepší čtyřhodinová párty na zemi před technostejdží a nejsofistikovanější teorie o životě pískomilů, ale hlavně kamarádství na celej život nebo nejmíň do osmdesáti. V tu chvíli (a vlastně ani v celým životě) pro mě nikdo nemohl udělat nic, co by bylo víc, než tahání mě na krosně po Hlaváku a vození na kolečkovým křesle po Motoli. Díky, Anež.
Ale ani ten kotník mě nezastavil, respektive ne na dlouho. Koncert Robbieho s ortézou byl docela hardcore, ale dalo se to a vznikl z toho zážitek na celý život a ještě dál. Když si vzpomenu na Party like a Russian, mám husinu! Ortézové turné pokračovalo do Vroutku na Rock for Churchill, můj první Bla bla car a Irie Revoltés potřetí (a naposledy?), zase s Niky a zase v první řadě. Jak na Irie nemáš zábradlí vytlačený do žeber, jako bys jejich koncertě nebyl. A naposledy to nebylo. Zdolaly jsme i tu rozlučkovou Lucernu. Tentokrát bez ortézy, jinak ale beze změny, takže štěstí plno. Chtěla bych k tomu všemu spočítat, na kolika koncertech Tata Bojs jsme letos byly, ono by to ale mohlo být jednak trapný, druhak bych se možná ani nedopočítala. Vypíchnu ale první openair akci ve dvasedmnáct vůbec, což byl právě koncert Tata Bojs ve Vile Pellé a pak taky jarní koncert pro Šestý smysl v divadle v Celetné. Už podruhé a pořád nádhera. Kromě toho mojí slabost pro českou rockovou scénu doplnila láska k Zrní, která vyvrcholila “jiskřícím” koncertem s 613 papírovými vlaštovkami v Karlíně.
Aby to ale nevypadlo tak, že se celý rok chodilo jen po koncertech a festivalech, i když přiznávám, že se to docela nakupilo, ale nelituju jediný vydaný koruny za tyhle zážitky. Byla tu taky zimní návštěva u ségry s výletem na krkonošskou sáňkařskou dráhu, Pepeho jarňáky v Praze a můj první výstup na Petřínskou věž v životě, random výlet do Jindřichova Hradce (resp. dvěstěpadesát kilometrů za město), sedmnáctý listopad s agentkama (už podruhé), tentokrát v nádherném pohádkovém Adršpachu, Šumava s mojí milovanou Táňou. Taky jsem byla podruhý v životě na Karlštejně a poprvé jsem objevila Ameriku (těším se až ji v novém roce objevím podruhé…). Taky se mi vdala Evička a byla to krásná svatba a skvělá dvoudenní párty i s posvatební cestou na Bezděz. Bylo toho moc a bylo to naprosto skvělý. Mezitím jsem se samozřejmě snažila jezdit domů, míň, než bych chtěla, ale rodiče, sourozenci a jejich rodiny a Zora s Rastafariánem měli i v tomhle roce samozřejmě na mém štěstí ty největší zasluhy.
Jo a včera jsme byli na Vánoční Fixe. Byla to krasojízda, na kterou budu ráda vzpomínat. Protože život se má žít a ne přežívat. A já jsem ráda, že je to věc, na kterou jsem přišla. A sama.
Jak už jsem napsala výš. Dvasedmnáctka byla jízda a bylo to naprosto dokonalý, i když to mělo svoje mouchy. Byli kolem mě lidi, kteří tu byli pro mě. A já se snažila být tu pro ně. A na tom to celý stojí, nebo snad ne? Teď se těším, co přinese rok dvatisíceosmnáct. Nějaký ty letenky už by byly, tak se uvidíme třeba na ostrově nebo vysoko v nebesích… :)
