"Osud je jako písečná bouře, co bez ustání mění směr." (Murakami, Kafka na pobřeží)
Únor 2016 je měsícem bláznů. To, co jsem nestihla za celý 2015, jsem stihla v jednom měsíci ve 2016.
Dvakrát jsem se přestěhovala, koupila jsem letenku, ukončila školu, skoro i práci a můj momentální výhled z okna je na tramvaje. Co víc dodat. Přišel třesk.
Je to paradox, že člověk může neurčitě dlouhou dobu žít, aniž by si uvědomoval smysl žití či cenu svého života, a pak jednou příjde chvíle, kdy už si musí říct, jestli je lepší sebeobětování pro ostatní nebo obětování něčeho jiného pro sebe. A v tu dobu se asi pozná síla osobnosti a psychiky... Zkusila jsem být co nejsilnější.
"Nezáleží na tom, nakolik si s někým rozumíš, ani na tom, jak hluboce miluješ. Dohlédnout až na dno cizí duše nedokážeš. Můžeš se o to snažit, ale skončíš jen tím, že se budeš trápit. My dokážeme vidět jen do své vlastní duše, a i to pouze za předpokladu, že se hodně snažíme. Musíme udělat jediné, najít kompromis a upřímně se smířit sami se sebou. Pokud skutečně toužíš vidět do někoho jiného, pak se musíš podívat přímo a hluboko sám do sebe."(Muži, kteří nemají ženy)
A tak si tak jedu maraton již dávno přečtených i nových knih Murakamiho a snažím se v nich najít něco pro sebe, i když je mi z toho smutno. A do toho taky recenzuju Šťastné lidi, kteří čtou a pijí kávu a pošetile se usmívám u Brooklynu a běhám a plánuju léto. Prostě dělám to co mě baví.
A snažím se být zase sama sebou. A otvírám Norské dřevo, to mám nejradši.
