Jsou věci, který si myslíš, že nikdy nepublikuješ.

Jsou věci, který si myslíš, že nikdy nepublikuješ. Jo, opakuješ se.

Jsou věci, který píšeš po tom, co vypiješ litr rumu. S Colou, of course. Jsou songy, o kterých si myslíš, že si už nikdy nepustíš, jako I miss you od Blink 182, Bílou vdovu od Dukly Vozovny nebo Za hranice od Totáčů. Cokoli starýho od Totáčů. Protože i když si myslíš, že už dávno nejsi pankáč, tak tvoje srdce pořád tak nějak bije ve spleti drátů a ty víš, že by všechno mělo bejt oukej. A slzy ti tečou po tváři, i když tohle fakt není běžnej stav emancipovaný holky, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. Ale to samo. Kdyby teď napsal smsku, jakože by ji napsal, kdyby tu byl... bylo by všechno jinak. To víš. 

Jedenáct let. Jedenáct let od první velký pusy, od toho, co ti fakt pořádně srdce tlouklo. I jemu, bezpochyby. Žádná věda. Jasně. Ale ty stejně víš, že to mělo bejt jinak. Ne, neměla jsi být s ním, protože takhle to fakt nefunguje, na to už jsi docela vystřízlivěla (ne z toho rumu, ale celkově). Se mnou se budeš mít jak ve vatě... říkal ti, když tě držel za ruku a ty sis myslela, že tohle je napořád, dávno před tím, než odešel, zatáhl oponu, bez derniéry, bez rozloučení. Blondýnka vyrostla, byť není červenec. A teď je jako všechno jinak? Levný víno jste vyměnili za rum, glády za tenisky a na studenou zem si už nesedáte, protože víte, že maminky měly pravdu, když vás varovaly, že z toho akorát zbytečně onemocníte. 

Nebreč. Už je pozdě brečet, čas už vám zavelel, protancovali jste spolu několikero večerů a ty víš, že to bylo krásný, protože na světě není nic víc, než protancovat pubertu v gládách, v dešti, za Slunce, s rumem nebo bez něj. Mělas něco udělat jinak už tehdy a neudělala. Ty teď zapadáš do korporátních vzorců, kamarádi, kteří ti zůstali, taky. Odpárali jste nášivky a sundali sichrhajsky, mohli jste to udělat nějak společně, rituálně, neudělali, ale bylo to tak, protože ty teď víš, že jsi nebyla jediná. Vyndalas brčka a sichry z uší a ze svý duše jsi vytrhla kus svýho já a hodila ho z toho kopce dolů, ne před jedenácti lety, ale třeba před sedmi, no a před šesti ti srdce puklo. Aspoň jsi takovej měla pocit. Od tý doby už jsi nikdy nepila zelenou z flašky, nechtěla jíst pizzu Havaj, ani si zavazovat zelenou tkaničku na jedný a červenou tkaničku na druhý botě. Nikdy sis už neobarvila ofinu na červeno. Protože to všechno je on. Stejně tak jako Need for Speed: Undercover nebo tvoje první slovíčka z francouzštiny. Nemůžeš tomu uvěřit ještě teď, tomu, že všechno mohlo být jinak a tys to mohla změnit. Protože víš, že jsi mohla. 

Ale teď už ti není patnáct. Nemáš visací zámek na opasku ani pyramidy na batohu. A stejně brečíš. Jednou by ses totiž chtěla vrátit, slyšet zase prognózy o tom, že se budeš mít jako ve vatě, foukat do bublifuku a dělat svět barevnější. Tys ho nechala jít, ale on tebe ne, a tak je to pořád v tobě. A bude. To je ale naprosto v pořádku, protože i po jedenácti letech víš, že šestnáctý listopad je pro tebe nejšťastnějším dnem v roce. Dnem plným nejšťastnějších vzpomínek a hořko-cukrkandlových pocitů, který nikdy nevyprchaj, minimálně jsou v podobě facebookový komunikace založený v Kafce na pobřeží a v Norským dřevu. Navěky. Protože někdo jako M. v tobě zůstane navěky. 

Musí ponožky ladit ke svetru?

Každý by měl mít doma v šuplíku minimálně jeden pár teplých, vlněných, doma pletených ponožek. Ideálně v nějaké nestandardní barvě, žluté, oranžovo-šedé, starorůžové se zelenou. Povinná výbava na zimu. Společně s dlouhým vlněným svetrem, který má tak dlouhé rukávy, že jdou přetáhnout přes celé dlaně až k prstům. Víc asi ani není třeba…

Má přesně takové pletené ponožky, jsou tmavě modré s tyrkysovými pruhy, vytažené je má až do půlky lýtek a černé legíny, které nosí jenom na doma, má zastrčené v nich. A ten svetr! Ten miluje! Je obří, vytahaný, rukávy jsou tak dlouhé, že do nich zabalí celé ruce a ani prsty nemusí koukat, a spodní lem jí místy sahá až do půlky stehen. A takhle, s obřím hrnkem mátového čaje, sedí v křesle. Nedívá se do blba, i když by se to tak mohlo jevit. Ohlíží se do minulosti a zároveň se dívá dopředu, vysnívá si svou budoucnost, tak jemně vykreslenou jako je ta vlna, z které je ten svetr, k umačkání. A v tom gramofonu, který stojí na dvou krabicích plných knih, praská, ne ale zas moc, slova Here Comes The Sun jsou pořád rozluštitelná. Zní to jako klišé, ale není. Je to vlastně naprosto jedinečná chvíle, chvíle, na kterou nečekala měsíce, ale celé roky. Ale teď ví, že už bude všechno jenom dobrý, že je svobodná a může být šťastná, svoje štěstí může hltat po kilech, nebo možná spíš po litrech, hektolitrech… mátového čaje s datlovým sirupem. Tak je totiž úplně nejlepší.