Nastal čas zase vytvořit neknižní příspěvek, události uplynulých dní k tomu doslova vybízejí. Kdyby však uplynulé dny nebyly v jakési mlze. V mlhavém alkoholovém oparu. Jo, facku bych si dala. Ne jen jednu... ale tak život to zvládl za mě.
Mohla bych donekonečna psát o Barceloně I., o Barceloně II., o práci, technu, diskotékách, nespánku, přepadeních, letadlech, autobusech a dokladech. O aquaparku, shledáních a návratech, vítáních a loučeních. O kamarádství, která nezabila ani ta nejdrsnější a nejsprostější možná slova. O tom, jak mám báječné rodiče i kamarády. O Čechách, jak severních, tak jižních. O nezodpovědnosti, naivitě a zklamání, slzách i smíchu. Ale já nechci.
Nebo bych také mohla psát o prozření. O probrání se a o kopancích do zadku. Jo a mimo jiné o tom, že tentokrát už fakt líp bude, protože jestli ne, tak už nevím...
Věřím na karmu, to už jsem dávala najevo několikrát. Vždy se mi to totiž osvědčilo a potvrdilo. Vím s naprostou samozřejmostí, kdy jsem v minulosti šlápla vedle i v čem jsem konkrétně nejvíc chybovala. Trochu toho lituji do dnes, nicméně měla jsem za to, že už mi to bylo splaceno i s úroky, ale podle všeho, co se přihodilo v posledních dnech asi ne...
A proto slibuji, že už nebudu skuhrat, až mě bude pálit dobré bidlo. Že k nějakému dostatečnému pocitu blaha mi bude fakt stačit stálá práce, škola, ucházející bydlení, možnost vidět rodinu vždy, když se mi zachce, moct jít běhat do Hvězdy a bruslit na Ladronku, dát si oběd v Huse a nakupovat ve zdravé výživě. A třeba jednou přijde i něco víc, než jen chycená svatební kytka. Ale tenhle adrenalin už si prosím nechte, díky nechci. Stačilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat