Voilà, toisième semaine est passée...
A já už jsem si tak nějak zvykla.
A malý Sacha vlastně taky.
Takže zlobí.
Občas.
Moc.
Samozřejmě, že se mi pořád stýská. A tak pořád telefonuji s maminkou a chatuju s váma celé večery a cítím se díky tomu skoro jak doma. Jen to mám na tu Náplavku fakt trochu z ruky, co si budem povídat.
Inu, ale včerejší den byl trochu náročnější. Ukřičené hysterické scény už díkybohu vymizely (klep klep), vystřídaly je ale takové, kdy se malý snaží ječet po mně, houpe se na stropě (doslova a bez přehánění!), uplatňuje svoje malířské umění na zdech v bytě, krade mi věci ještě víc, než předtím (o tom, že se neustále chce líčit a nechce si nechat vysvětlit, že je to "seulement pour les filles" ani nemluvím). Testuje zkrátka moji trpělivost, a já se musím chodit vydýchávat za roh. Trénuji při tom počítání ve francouzštině, takže mi to už jde "jak když bičem mrská". Máme to spolu jako na houpačce, v jednu chvíli je to andílek, který příjde pro "le baiser" a "tuli tuli", a ve druhé ztělesnění ďábla, který má za goal mě ohlušit a kope kolem sebe.
I tak se ale i po třetím týdnu se mám fajn. Život na francouzském venkově plyne svým pomalým tempem, všichni se stále zdraví a olíbávají, po obědě máme siesty, běhám a jím strašně moc sladkého, víc než kdy jindy (a to jsem si kdysi myslela, že to už ani nelze).
Ale taky momentálně ležím s posteli s horečkou a žiletkami v krku, popíjím jeden šálek čaje s medem a citronem, který mi vlastnoručně až do postele přinesla HM i s malým Sachkou (jsou báječní!), za druhým. A jelikož jsem místo toho dnes měla podnikat "randonnée" ve vršcích Pyrenejí, aspoň se přenesu o týden zpět a shrnu to minulé.
http://lavedette.rajce.idnes.cz/La_randonee_en_Pyrenes_Orientales/
La tour de Goa
První cíl byl poměrně nenáročný, alespoň na nohy. Nicméně autem jsme stoupali do kopce serpentinami několik kilometrů, nic příjemného. A když jsme konečně dorazili na místo, měli jsme naprosto dokonalý výhled, až na vršky hor schované v mracích, a až na L'abbaye Saint Martin du Canigou, když jsem ještě netušila, že je to další cíl naší cesty.
Tour de Goa je zrekonstruovaný pozůstatek věže z 15. století, ve své době údajně sloužila jako útočiště rytířů, ochránců města Villefranche. Nachází se v nadmořské výšce 1268 m (dva a třičtvrtě Košťálovu na sobě :)).
L'abbaye Saint Martin du Canigou
Opravdu impozantní rozsáhlá stavba z roku 1009, která se nachází na neuvěřitelném místě v samém srdci masivu hory Mt. Canigou (v jejích 1100 metrech, samotná Canigou má 2784 m), obklopená skalami, lesy, řekou, zkrátka vším, na co si jen lze pomyslet. Dominuje tak malebnému městečku Casteil.
K samotnému opatství už to byl opravdu náročnější výšlap, přes kameny, pak přes skály i přes řeku Cady - a narazili jsme i na vodopády: Les cascades du Cady.
Fort Libéria (ve městě Villefranche-de-Conflent)
Poslední zastávka cesty byla ve městě Villefrance, které má již na první pohled ryze středověký původ a těží čistě z turistického ruchu. Při procházce ulicemi jsem se cítila, jak když se opravdu nacházím v jiné době, jen mi chyběla dlouhá róba a rytíři v brnění a s meči.
Hrad má svůj původ v 17. století (stavba započala roku 1681), za vlády Ludvíka XIV. A co je na něm naprosto ojedinělé a neuvěřitelné (aspoň pro mě, jež to z ČR nezná), jsou jeho katakomby.
Abych to objasnila, z městečka - kde jsem si původně představovala život poddaných, nakonec jsem se ale dočetla, že tam měl svůj dům i král - to na samotný hrad trvalo další půl hodinu cesty do kopce. Na nádvoří jsme zaplatili vstupné (7 euro) a vydali se na prohlídku samotného hradu, který byl útočištěm zejména pro armádu - byli jsme v kasárnách, skladu/ obchodu zbroje (a dokonce dvakrát, potkalo nás takové dejá vu), vězení pro ženy a prošli se po hradbách.
Zpět do města jsme se vraceli zmíněnými katakombamy, které samotní Francouzi nazývají "souterrain des 1000 marches". Ano, pokoušela jsem se ty schody počítat, nakonec mě to ale omrzelo, jak dlouhé to bylo - ale dle ofociálních stránek Fort Libéria je jich "pouze" 734. Nicméně, shodli jsme se na tom, že opačným směrem bychom po nich jít nechtěli.
Možná bych neměla vynechat zmínku o úplně poslední zastávce před domovem, která byla v "la patisserie", pekařství, kde jsem byla "donucena" jít koupit les religieuses au chocolat - no a ty jsem bohužel vyfotit nestihla. Byly tak výborné, že se mnou vydržely opravdu velmi krátkou chvíli. Co se Francouzům nedá odepřít je právě jejich cit pro deserty.
Aujourd'hui j'ai resté a la maison au lit.
A zase doufám, že bude líp. Aspoň co se zdraví týče :)
Žádné komentáře:
Okomentovat