Publikuju tenhle příspěvek hlavně pro sebe, ale klidně i pro vás, koho se to, co Martin udělal na konci října před třemi roky taky dotklo. Pro všechny, kteří toho kluka měli rádi, pro koho něco znamenal, vím, že vás/ nás je hodně...
Čau Martine, zdravím tě, kamaráde, tam nahoru mezi hvězdy.
… už jsi tam tři roky. A nikdo z nás tady neví, jak se tam vlastně máš. Já vím, asi se to ani nedozvíme… můžeme jen doufat, že se máš dobře, to je totiž nejspíš to, co jsi chtěl.. mít se konečně dobře.
… už je to tři roky, co jsi odešel. Na ten den nikdy nezapomenu, stal se zatím nejsmutnějším dnem, jaký jsem kdy zažila. Byl večer a zazvonil telefon. “Katuška”...? Co chce takhle večer?.. Hlavně už jsme spolu v tu dobu nebyly tak dobrý kámošky, měly jsme slabší období, kdy jsme spolu moc nemluvily. Ale přesto to byla ona, kdo mi zavolal... aby mi řekla tu neuvěřitelnou hnusnou zprávu. A taky to byla ona… byla pro mě v tu dobu nejvíc.
… před třemi roky se mnoha lidem změnil život, převrátil naruby nebo při nejmenším hodně otřásl. Nelze zapomenout ani na den tvého pohřbu, víc bolesti pohromadě jsem nikdy neviděla ani nezažila. Od té doby chápu pojem “když vyhasne mladý život”. Tuším, že ty sis to představoval úplně jinak… Vždycky jsi říkal, že na tobě nikomu nezáleží, ale nebyla to pravda ani trochu. Mám před očima neustále ten pohled na lidi, které jsi svým činem zlomil. A že jich bylo tolik… Martine, my jsme se do té obřadní místnosti ani nevešli! Bylo tam tolik lidí a večer se vypilo spoustu vodky a vypálilo nesčetně svíček, to by se ti líbilo, kdybys tam byl. Ze zastávky se stal takový malý oltář… a teď už tam nestojí, ta zastávka. Bohužel nebo bohudík?!
… ale už jsou to fakt dlouhý tři roky. A já už konečně nemám potřebu brečet, když si vzpomenu... že to trvalo. Ale nevím, jestli to vlastně není smutný. Murakami v Norským dřevu píše něco ve smyslu, že člověk neskutečně zapomíná na lidi, kteří zemřeli. Tedy ne v tom smyslu, že zapomene na toho člověka, to přece ani nejde. Spíš, že zapomíná věci, zážitky, co s osobou prožil, pak už se z nich stává jen matná mlha. Já si ale zatím pamatuji dobře spoustu věcí, ale co když je zapomenu? Nechci je zapomenout a budu se moc snažit, aby se to nestalo.
PS.: Vyřiď tam prosím jeden pozdrav Alešovi, jestli ho potkáváš. Řekni mu, že i na něj strašně myslíme.
Měj se.
Konečně jsem vyhrála nad časem, vyléčil a zahojil ty nejhlubší rány. Nebrečím. Ale neusmívám se. Spoustu lidí má prostě o něco víc štěstí než já v tom, že na svojí první lásku může vzpomínat s úsměvem. Já, ačkoli máme vzpomínky mnohdy moc pěkný, vzpomínám s bolestí, s nahořklým výrazem a nebo radši vůbec. Ty vzpomínky totiž patří jen mě a není nikde na druhý straně nikdo, kdo by měl stejný. Ale jsou tu...
Brusláky, Lovoše, levný vína s levným džusem, glády s barevnejma tkaničkama, koncerty Houby a jiných dávno vyhaslých kapel, zevlování v krmelci a jeho cigarety v mini místnosti u kotle, strmý žebříkový schody v Kocourově a zlý a vzteklý křečci, co kousali, nejdřív nachozený kilometry v nohách, pak jeho táta ve škodovce, co pro něj skoro každej den jezdil, Altrosy a Žafesty a bolehlavy z toho vína, a spostu věcí, který si třeba ještě pamatuju. A některý fakt už moc ne.
Každopádně kamarádi... vzpomeňte si a zapalte svíčku. A klidně ne jen dnes, ale i jindy. A mějte se fajn, já se taky mám fajn. Už se nechovám jako dítě a vím, že život jde dál a vzpomenout si můžu v klidu a pak se mít zase dobře a žít si svůj život.
Žádné komentáře:
Okomentovat