Nerada jako titulek ke svému článku používám takové klišé, jako jsem použila, ale ve spojení s touto knížkou, s tímto příběhem, to takové klišé není. Je to pravda. Nic víc, nic míň.
Tento článek není o mě, není smutný, není ani veselý. Je o knížce. O knížce, která byla podle časopisu Time oceněna titulem "Nejlepší kniha roku 2012". Autorem je John Green. Název je Hvězdy nám nepřály. The fault in our stars. Příběh je fiktivní, není skutečný, ale pod kůži se vám zaryje až nebezpečně opravdově!
Normálně nedělám to, že se dívám na film, jehož předlohou je nějaká kniha, a pak si teprve knihu přečtu. Jsem spíš proti tomuto postupu, ale udělala jsem výjimku. Jeden den jsem měla náladu pod psa, měla jsem chuť pustit si film, koukat na něj sama. Jsem masochista - při těžkém dni by si člověk pustil komedii, která ho rozveselí... Já ne. Chtěla jsem přemýšlet. Dívala jsem se do noci na The fault in our stars. V hlavních rolích Shailene Woodley a Ansel Elgort v roli Hazel a Augusta. Dojalo mě to natolik, že jsem na všechny své trable a problémy zapomněla.
U tohohle filmu žádné oko nezůstane suché.
Na internetových diskuzích na facebooku a databazeknih.cz jsem se od ostatních dozvěděla, že kniha je ještě lepší a silnější zážitek, tak jsem si ji půjčila... A musím říct... že není. (Teda alespoň já jsem to tak necítila.) V tomhle případě u mě v naprosté převaze zvítězil film nad knihou. Ne, že by se mi vyloženě nelíbila (kdyby tomu tak bylo, nepíšu hned dva dny po tom, co jsem si ji půjčila, tento článek), ale neoslovil mě hlavně vyprávěcí styl. Větné konstrukce často bývají krkolomné a části psané formou dialogu takové.. rozpačité. Ale na zážitku z příběhu to nic nemění...
Hvězdy nám nepřály není vyloženě smutná knížka. Už vůbec ne depresivní. Spíš dojemná. Vypráví smutný příběh s lehkou nadsázkou a občas vytváří úsměv na rtech. Není to knížka o nemoci a bezmoci. Není ani o rakovině... tedy ne úplně. Je o lásce. O neobyčejném vztahu dvou mladých a smrtelně nemocných lidí. A o tom, že kdo nepozná bolest, nepozná lásku.
Je až neskutečné, jak se situace v tomhle případě mohla zvrtnout. Po celou dobu jsem stála za Hazel, byla jsem ráda, že si ji Augustus všiml, že ji začal tak obletovat. Kromě toho, že přišel kvůli své nemoci o nohu, byl v pořádku, bez příznaků rakoviny. A Hazel měla strach... nechtěla být granát. Nechtěla mu ublížit a zlomit mu srdce, tím, že ho tu nechá samotného, až umře. Ale jedna cesta do Amsterodamu za splněným přáním všechno změní... Jeden rozhovor kartu obrátí...
Příběh je ale nejen o dětech, nebo spíše dospívajících, kteří umírají. Ti se s tím jakž takž srovnali, nebo se tak možná jen navenek tváří. Kdo se dokáže srovnat s vlastním umíráním? Je také o jejich rodičích, kteří se s tím smířit nechtějí, nedokáží. Ale John Green ukazuje naději. Připomíná, že rodič na své dítě nezapomene, ale že se s temnou minulostí dá nějakým způsobem žít. A i jak to může dopadnout, když se s tím nesrovná.
Kniha, nebo spíše příběh (film je s knihou dostatečně totožný) je plná skrytých poselství. Obsahuje nesčetně mouder, ale také nakládá s nezvratnou situací osudu jako se samozřejmostí. S ničím se nepáře a věci nazývá pravými jmény.. někdy na můj vkus až moc drsně.
Není to smutný příběh. Není o rakovině a bezmoci. Je o tom, že i málo času, ale plného lásky a štěstí, může být nekonečné... Protože některá nekonečna jsou větší, než jiná nekonečna.
Žádné komentáře:
Okomentovat