"Přes den nemůžeš město vůbec slyšet. Jediná chvíle, kdy slyšíš, jaký město doopravdy je, přijde nad ránem. Nikdy jindy není úplně potichu jako právě teď."
Město bylo neskutečně tiché. Slyšet byl jen vítr, který od Severního moře přinášel podzim.
(...) Léto skončilo.
A jaké jsou naše dny? Dokážeme ještě vůbec jet tramvají či metrem bez sluchátek v uších? Dokážeme se zastavit a nic nedělat? Pokud tedy zrovna nejsme zabouchnutí v místnosti bez kliky, bez mobilu, bez knih, bez počítače. Dokážeme nechat mobil doma a na celý den poslouchat svět kolem?
To pochmurno mě prostě baví. Baví mě se skrze Rudišovo vyprávění toulat po Praze, po letišti, po Letné. Baví mě i to, že se můžu společně s Petrem, Vandou, Malou, Waynem, a vlastně i Vladimírem cítit děsně. Mít depku, jen tak. Jen proto, že je mi Malá sympatická. Že je jako já, nebo já jsem jako ona. Kdo ví.
"Možná to nikam nevedlo už na začátku, ale to člověk prostě nikdy neví. Milovala ho. Hodně. Klidně by pro něj udělala všechno na světě. Klidně by pro něj v jisté chvíli umřela. Ale ta chvíle je zkrátka pryč."
Baví mě i to prolínání charakterů. Krátké dvoustránkové povídky, kapitoly. Pokaždé z nitra duše jiné postavy. A přitom tak podobné.
"Bude si dělat, co chce. Pronajme si malý byt. Jedna místnost jí bude stačit. A jedna postel. Možná to ani nebude v Praze. A dá výpověď. Je jí jedno, co bude dělat."
.
.
.
O některých knihách a příbězích je snazší být potichu. Stejně tak, jako při některých situacích. Poslouchat a mít otevřené oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat