Za hranice.

"I think I've already lost you

I think you're already gone

I think I'm finally scared now

And you think I'm weak, I think you're wrong"

Vlastně jsem toho dneska měla hrozně moc v hlavě, co napsat, z čeho se vypsat. Pak jsem se místo toho vyspala a už ani nic psát nechci, chci si to najednou nechat pro sebe. Uplynulé dny jsem nadmíru pila, vesele slavila, intenzivně se loučila a dost se smála, hodně vzpomínala a trochu i brečela, a to po dlouhý době... a tak bylo zase co slavit. Nejvíc mě rozbrečel vztek jakej mám na to, jak najednou spolu lidi, kteří si byli někdy tak blízko, jsou schopní (ne)mluvit a (ne)jednat. Bezmoc, smutek, vztek. A tou druhou věcí byl facebookovej profil, kterej existuje a jeden status.

Najedou jsem zase v tom a mám pocit, jak moc se mě to dotýká. Jeden status, starý pět let a týkající se data, dne před deseti lety. Ale i já mám ten den vytesanej v hlavě, jako by to bylo dnes... i když asi ne. Člověk zapomíná detaily a je to škoda. Ale něco v těch vzpomínkách bude forever and ever. Noční výstup na Košťálov, levný víno s levnou colou, Káti boule na hlavě, když se do ní smíchy mlátila o beton, sliby (chyby), puberta a štěstí. Smích a hroznej pank! Pak víc, než dva roky bláznovství, a pak asi několik let bolesti, který nikdo nepřikládal moc velký význam. A pak už jen necelých 8 měsíců po tomhle statusu... bum, všechno jinak. 

A já teď vím, na koho si vzpomenu, až budu za 13 dní sedět v letadle a čekat, jestli se můj život trochu změní a zlepší. Však Tóru v Norským dřevu na Naoko taky myslí při cestě letadlem. A já vím, že M. by to bavilo, že vždycky chtěl Za hranice...