Na světě existuje pár pravidel, která jsou jasně daná a neměnná. Jedním z nich je třeba to, že jakmile se v únoru vrátíte z tropického podnebného pásma po čtrnácti dnech do mírného, onemocníte. Zaručeně chytíte nějakou nepříjemnou chřipku a budete odkázaní na pití zázvorového čaje a pojídání paralenu u pokusů o soustředění při snaze o aspoň trochu efektivní “bedoffice”.
Tím dalším pravidlem, o kterém byste možná měli vědět je, že když v Karibiku strávíte jako holka s dlouhými vlasy svých prvních víc než 12 hodin, nic vás na vaší hlavě už nikdy nepřekvapí. Po probuzení připomínaly moje vlasy divnou chemlonovou hmotu, která za žádných okolností nešla rozčesat ani učesat. Jenže ono to vůbec nevadilo (v tu chvíli jsem následky v podobě přírodních dreadů ještě moc neřešila), protože když jsme otevřely dveře, abychom šly na tu boží snídani do botanické zahrady na terase, stejně jsme zjistily, že je obloha ještě šedivější, než šedivá, po modru a Sluníčku ani stopy. A to mělo trvat nejmíň čtyři dny. Protože v lednu, v období sucha, si přece rozhodně nejedete do Karibiku užít léta.
Na objevování Havany ale nikdy není ani moc ošklivo ani moc hezky. Každý si najde to své, za každého počasí. Po pár metrech od naší “ubikace” jsme navíc konečně zjistily příčinu toho nečasu (neplést s Petrem Nečasem :) ) - a Evropo div se, studenou frontu na Kubu prý poslali Američani. Jistě tam nemají nic lepšího na práci, než vysedávat v laboratořích a vyvíjet déšť, který pošlou do Havany. Alberto, jak se jmenoval náš nový kamarád z ulice, se s námi podělil o mnoho dalších poznatků, než byly ty meteorologické. Společné téma jsme našli nad fotbalem (Jasně, víme, kdo jsou Milan Baroš i Petr Čech, a to že netušíme do jakých patří klubů samozřejmě nikdy nepřiznáme!), nad auty (Těm sice nerozumíme o moc víc, než fotbalu, nicméně to, že ta stará oprýskaná Lada je na Kubě k sehnání cca za 26 000 dolarů, 26 tisíc amerických dolarů (!), to šokovalo i nás. Pro srovnání, v roce 2015 byl průměrný měsíční plat Kubánce pracujícího ve státním sektoru 24 dolarů, 24 dolarů! - Mám normálně chuť to napsat capslockem.), obdivovaly jsme fotky dětí, lamentovali nad bezpečností elektrického vedení, apod. Alberto uměl báječně anglicky, choval se moc mile a kdyby s námi nestrávil přibližně o 50 minut déle, než měl, tak bychom si ho fakt za těch 10 minut dokázaly vážit a přibraly ho na náš společný friendlist (ne, zatím žádný nemáme, ale napadá mě, že bychom klidně mít mohly), takhle nám ale vlastně docela lezl na nervy. Doprovodil nás až na Náměstí revoluce, ukázal nám cestu dál - hlavně k místu s názvem “Coparativa”, o kterém mluvil v průměru tak 20 minut z těch 60 - a rozloučil se. Na Náměstí revoluce, asi jedním z nejbizarnějších míst v Havaně, jsme si střihly nějaké to selfíčko se zmoklými hlavami, a našly si novou kamarádku, která nás mimo jiné taky poslala do “Coparativa” v rámci posledního dne Cigar Festivalu.
Asi bych měla vysvětlit, proč mi Náměstí revoluce připadalo víc bizarní jak ostatní místa v Havaně, a co to tedy měla být ta Coparativa. Obrovské náměstí uprostřed něhož stojí “sloup” by bylo ještě v pohodě, před obeliskem stojí megalomanská bílá socha José Martího a kolem dokola náměstí jsou ošklivé budovy nejdůležitějších ministerstev na nichž se pyšní vyobrazení Che Guevary a Cienfuegose. Aby toho nebylo pomálu, všude, ale opravdu všude, stojí zájezdní autobusy nebo fancy taxíky, které na Náměstí revoluce dováží turisty z Varadera (jo, tlusťochy, ignoranty a pracháče, kteří absolutně nemůžou mít žádnou představu o tom, jak to na Kubě chodí, a pak volí Trumpa, Zemana nebo Le Pen(ku). Pardon vy všichni, kteří jste zářnými výjimkami.).
Z Náměstí revoluce jsme pokračovaly směrem, který nám poradil Alberto, do Staré Havany. Na Coparativu - “komunitní centrum”, kde bychom měly, jelikož byl poslední den Cigar festivalu, nakoupit levné a kvalitní doutníky, budeme-li řádně smlouvat, v čemž nás kamarád taky proškolil - jsme si řekly, že se vykašleme. Jenže (!), po pár metrech chůze v ukrutném dešti jsme zaregistrovaly, že na nás někdo volá - byl to Alberto, náhodička. “Jestlipak už jsme byly v Coparativa?”, “No nebyly.” (Sakra, zpětně si uvědomuji, že jsme krávy, protože jsme měly říct, že byly.) Takže jsme zase získaly doprovod. Ta slavná Coparativa byla ve skutečnosti byt v docela normálním Havanským domě (rozuměj starým a oprýskaným), před kterým stál černoch, který nás uvítal podáním ruky (i s tou žloutenkou, kterou jsem mu sama diagnostikovala pohledem na jeho “žluťmo” v očích) a zastrčil nás do bytu, kde už se všechno semlelo tak nějak rychle. Je nutný říct, že Kuba je fakt strašně bezpečná země a nikdo nám nechtěl ublížit! Opravdu nám jenom chtěli prodat cigarety (dost nad cenou). Jenže kromě toho, že se v bytě prodávaly cigára, patrně se tam taky vařily a braly drogy, čemuž nasvědčovala všechna ta špína a bordel a člověk s obvodem lýtek srovnatelným se salátovou okurkou, prostě na smrtelné posteli, doslova. Vypadly jsme tak rychle, že jsme se ani moc nestihly rozloučit. Takže jak rychle naše kamarádství s Albertem vzniklo, tak rychle zase zaniklo. Asi nás to moc nemrzelo, na kubánský heroin bychom si fakt netroufly.
Pak jsme konečně šly do té Staré Havany, kde to bylo krásný (jen mi ten dojem kazila zase ta kvanta pokrytců z pětihvězdičkových hotelů). Ten den jsme nachodily asi 25 kilometrů, daly jsme si první Mojita a Cuba libre (jestli v Praze bývá v drinku poměr zhruba 1:8 ve prospěch nealka, na Kubě je to stejně, jen ta větší část patří rumu), poslaly jsme pohledy, které evidentně nedorazily (přitom si myslím, že jsme tam nic protirežimního nepsaly, fakt) a skamarádily se s Miquelem.
Malý Miquelův příběh si na závěr neodpustím. Nejmilejší a zároveň nejsmutnější story. V letech 1980 - 1985 byl tehdy ještě mladý Miquel v Čechách studovat a později pracovat. (Víte co, ona ho ta škola moc nebavila, radši chodil na pivo a běhal za holkama. Zrzavý, ty se mu líbily nejvíc!) Pak se vrátil zpět na Kubu, nyní žije v Havaně, v rozpadlém domě o jedné místnosti a malém kumbálu, v obýváku má jednu starou pohovku, telku (na ní prázdné lahve od Plzně) a v rohu cement, třeba to tam někdy opraví... Češtinu po návratu vytěsnil a zapomněl, když ale po revoluci začali Češi na Kubu jezdit víc a víc, začal se ji díky turistům znovu učit, to všechno proto, aby se pokusil najít rodinu kluka (dnes už chlapa), u které v těch 80. letech těch pět let žil. A víte co? On je našel! Dal si tu práci, že napsal inzerát a i v komplikovaných podmínkách se mu podařilo umístit ho na internet. Kluci se ozvali, dokonce tenkrát přijeli a všichni společně si udělali trip po Kubě. Dnes už jim to neumožní finanční ani rodinné záležitosti, a hlavně ani ty státní. Je to silný. Je to téměř 35 let zpět a pro Miquela je to ta nejlepší životní vzpomínka, a tak moc nedosažitelná.
Já jen že člověk si velmi často ani neuvědomuje, co má. Dokud to neztratí, nebo ho o to třeba někdo nepřipraví. Pořád mě to nutí uvažovat nad tím, jaký by vedl Miquel život, kdyby v Čechách zůstal, usadil se, vytrval do revoluce, ... Moc bych mu to přála, a je mi z toho smutno.
Žádné komentáře:
Okomentovat