Február v kostce ledu

Únor je divnej měsíc. 

V únoru před deseti lety, asi, jsem se po návratu ze školního lyžáku rozešla se svým prvním opravdickým klukem. Rozešla jsem se s nim já, ale i tak to bolelo. Mně trvalo asi půl roku, než jsem se z toho vzpamatovala, za to on se z toho nevzpamatoval nikdy. Ale často na něj myslím, teď už pár let jen v dobrým. 

V únoru před dvěma lety jsem se rozešla se svým třetím opravdickým klukem. Dva, tři nebo možná čtyři dny po svých státnicích. Po tom, co jsem v únoru před třemi lety ztratila botu a sukni a on klíče od našeho bytu. Po tom, co nám už v únoru minimálně před čtyřmi lety mělo dojít, že my dva spolu být nemůžeme. Ale teď už se taky snažím jen v dobrým. 

V únoru před šesti lety jsem se srovnávala s tím, že jsem byla měsíc po rozchodu se svým druhým opravdickým klukem. A že jsem mu ublížila i když si to nezasloužil. On se z toho vzpamatoval, já vlastně taky. Ale je skvělý, že je, a že jsme teď kamarádi. Fakt to jde. Asi proto, že jsme se nerozešli v únoru. 

V únoru před dvěma lety (jo taky) jsem si myslela, že budu mít svého čtvrtého opravdického kluka, kterej mě bude mít rád. Vykašlal se na mě (ne v únoru). Protože jsme se poznali v únoru.

A ti ostatní kluci nebyli a nejsou opravdický. Protože mě nikdy nedrželi za ruku v únoru, což by měli. Jenže teď už nebudou, protože jim předem rovnou řeknu, že únor se mnou nezvládnou. 

Asi jsem fakt narušená. 

Nepochybuju o tom. Ale v únoru budu radši sama. Což vlastně asi nepíšu kvůli tomu, že bych byla pověrčivá, ale proto, abych obhájila, proč si zase připadám jako ten nejposlednější člověk na světě, kterýmu nic nejde. Tak už aby bylo jaro. Ono se přece něco změní. Jako každý rok na jaře.

Vždyť to znáte. Začnete cvičit, běhat, víc se učit a líp pracovat. Budete krásnější, sebevědomější a šťastnější. Dokud nepříjde únor.