Někdy se to tak sejde. A ty nevíš, co máš dělat. I když je to houpý, protože je ti pětadvacet. To já v tvým věku... Ale já nejsem ty. Ani vy. Jsem to já a momentálně stojím na křižovatce. Na rozcestí. Zase. Pokolikáté už?
Vyeskalovalo to. Potřebovala jsem asi konečně zatáhnout tu ručku a zastavit. Škoda, že mi to nedošlo dřív (nebo možná došlo, ale neudělala jsem to), nemuselo to zabrždění být tak prudké. Nemusela přitom tolik zapůsobit setrvačná síla a mohlo to míň bolet. Ale to nevadí. Zastavila jsem, i když tření bylo až na dřeň... kdybych měla místo bot a ponožek pneumatiky, rozhodně by jim žádný vzorek nezůstal. :)
Došlo mi ale, že chřipka se dá těžko vyléčit, když si lehneš na dva dny, ani ne celý, a pak zas běžíš do kanclu, kde sedíš celý den, a pak hned z kanclu běžíš do školy, do knihovny, lektorovat nebo jen tak na nějaký sraz, protože jsi to slíbila. Piješ sice zázvorovej čaj, hodně ho, mozek je ale zase napřed... ten už je zase ráno v práci zatím co ty sedíš v noční tramvaji a nechceš nic jinýho, než spát aspoň osm hodin. Horečku už nemáš, protože si to nedovolíš. A pak jsou tu ty narozeniny a dojde ti, že kromě těch pracovních aktivit jsi nedala prostor žádným jiným. Všechno a všechny si odstrčila, i když máš jako pravá ryba samozřejmě pocit, že je to naopak. Jsi sama. Zatáhni už tu ručku!
Není to jako když mi bylo patnáct. Březen byl sice ještě sakra mrazivej, my jsme ale na koupališti v Mrsklesích slavili jak zběsilí. V tu dobu jsem si myslela, že čím víc mám na ruce stříbrných řetězů a řetízků, tím větší punk. A podle jejich počtu čtvrtýho března jsem si říkala, že mám fakt hodně kamarádů. Nevídáme se minimálně od tý doby, co se s M. nemilujeme. Co tu není. A když mi bylo osmnáct a naplnili jsme tu nejhorší knajpu v Třebenicích, odnesli si půllitr i s pivem a tác i s chlebíčky, hlavně, že jsme ty osmnáctiny a sedmnáctiny řádně oslavili. Vídáme se, ale málo. K jedna nebo dvaadvacetinám jsme měli na hlavě klobouky a čepice. Já tu, kterou Denny s Vendou vysoutěžili pitím rumu na Berounce. Končili jsme v čtyřkový diskotéce. Vídáme se jen někteří, ale málo a už ne dohromady. Ve čtyřiadvaceti už jsem seděla s vínem na podlaze v dejvickým bytě a byly tam konfety. A ke čtvrtstoletí jsem zatáhla brzdu v nemocnici na pohotovosti s přechozenou chřipkou, která věděla, kdy mi dát kopanec. Snad se nebudeme vídat moc často.
A pak už jen ta samota. Nebo osamění.
Teď, i když je mi pětadvacet, potřebuju, aby mi někdo řekl, co mám dělat. Aby mi poradil směr, protože se strašně bojím, že se ztratím. Zase. Jako už několikrát. Do teďka jsem vždycky dokázala odbočit z vedlejších cest na tu správnou hlavní cestu(nechci říkat vrátit se zpět, protože to díkybohu ne), mám ale strach, že se ztratím nadobro.
Došlo mi ale, že chřipka se dá těžko vyléčit, když si lehneš na dva dny, ani ne celý, a pak zas běžíš do kanclu, kde sedíš celý den, a pak hned z kanclu běžíš do školy, do knihovny, lektorovat nebo jen tak na nějaký sraz, protože jsi to slíbila. Piješ sice zázvorovej čaj, hodně ho, mozek je ale zase napřed... ten už je zase ráno v práci zatím co ty sedíš v noční tramvaji a nechceš nic jinýho, než spát aspoň osm hodin. Horečku už nemáš, protože si to nedovolíš. A pak jsou tu ty narozeniny a dojde ti, že kromě těch pracovních aktivit jsi nedala prostor žádným jiným. Všechno a všechny si odstrčila, i když máš jako pravá ryba samozřejmě pocit, že je to naopak. Jsi sama. Zatáhni už tu ručku!
Není to jako když mi bylo patnáct. Březen byl sice ještě sakra mrazivej, my jsme ale na koupališti v Mrsklesích slavili jak zběsilí. V tu dobu jsem si myslela, že čím víc mám na ruce stříbrných řetězů a řetízků, tím větší punk. A podle jejich počtu čtvrtýho března jsem si říkala, že mám fakt hodně kamarádů. Nevídáme se minimálně od tý doby, co se s M. nemilujeme. Co tu není. A když mi bylo osmnáct a naplnili jsme tu nejhorší knajpu v Třebenicích, odnesli si půllitr i s pivem a tác i s chlebíčky, hlavně, že jsme ty osmnáctiny a sedmnáctiny řádně oslavili. Vídáme se, ale málo. K jedna nebo dvaadvacetinám jsme měli na hlavě klobouky a čepice. Já tu, kterou Denny s Vendou vysoutěžili pitím rumu na Berounce. Končili jsme v čtyřkový diskotéce. Vídáme se jen někteří, ale málo a už ne dohromady. Ve čtyřiadvaceti už jsem seděla s vínem na podlaze v dejvickým bytě a byly tam konfety. A ke čtvrtstoletí jsem zatáhla brzdu v nemocnici na pohotovosti s přechozenou chřipkou, která věděla, kdy mi dát kopanec. Snad se nebudeme vídat moc často.
A pak už jen ta samota. Nebo osamění.
Teď, i když je mi pětadvacet, potřebuju, aby mi někdo řekl, co mám dělat. Aby mi poradil směr, protože se strašně bojím, že se ztratím. Zase. Jako už několikrát. Do teďka jsem vždycky dokázala odbočit z vedlejších cest na tu správnou hlavní cestu
A tak zatím pozoruju to jaro za oknem a odkládám jednu přečtenou knihu za druhou. A už nebrečím, už jedu pomaleji, a je mi dobře. A taky hledám nové bydlení v Praze a práci ve Státech nebo severní Evropě. To je to moje rozcestí. A kolem rukou mám neviditelnou nitku strachu. Co když udělám chybu. Zase. Co když budu litovat, že jsem zase utekla před problémy a před samotou do ještě větší samoty? A co když budu litovat toho, že jsem nevyužila toho, co mi příležitosti nabízí?
Žádné komentáře:
Okomentovat