Psát si papírový cestovatelský deník má bezesporu svoje jedinečné kouzlo. Rozhodně je to přínosnější, než se spoléhat na svou paměť. Nicméně, já se chci o (téměř) všechny ty zážitky a zkušenosti dělit. A “zapomenout” deník ve školní lavici je přece jen docela oldschool strategie.
“Takže mám vízum, pas, eura, platební kartu, potvrzení o pojištění, lítačku a rtěnku. Jen světle růžovou. Je to všechno?”
“Rtěnku nemám. Ale nezapomeň na letenky.”
No, jasně, letenky jsem měla zabalené taky. A k tomu hromadu dalších věcí, v malé crossbody a 35 litrovém batohu k tomu. Hromadu dalších věcí, které by mi v Praze vystačily tak na tři dny, plán byl ale takový, že mi musí v Karibiku vystačit na 14 dní. A ta rtěnka byla téměř neviditelná, abyste věděli. A taky jediná věc, která ze mě na té punkové cestě mohla vyvolat pocit, že jsem vlastně docela městská holka. Někdy.
Cesta byla nekonečná, co vám budu povídat. V Amstru strašně lilo a jelikož naše jediný teplý oblečení byly mikiny, byly jsme odsouzené k čekání na letišti. Místo těch dobrých holandských hranolek jsme si daly ty hnusné z Mekáče a waffle jsme, k mé nespokojenosti, taky vynechaly. 10 hodin nad oceánem byla taky docela pruda. A nuda. Nějaké vyšší neidentifikovatelné síly totiž vždy dokáží zařídit, že mám vždy něco extra - proto moje “entertainment obrazovka” nefungovala tak, jak by měla. (I když jsem téměř celý let žila v tom domnění, že se filmy zasekávají všem kvůli té výšce, i když nevím, k čemu by tam tedy byly, pak jsem ale zjistila, že vážně jen mně. Takže ten nádherný retrívr Marley z Marley and me - SPOILER - umíral o to pomaleji, a já brečela o to víc). V Mexico City fungovala wifi jen před kavárnou nebo před billboardem s Mazdou a na obou místech byla zima. Homeless lifestyle, I’m back. Při letu do Havany byl alkohol na palubě included, ale ruku na srdce - řekněte mi, kdo sakra může kalit v letadle?! Ještě k tomu po 24 hodinách nespánku a ještě k tomu po tom, co jsme z Dreamlineru přesedly do Boeingu 737 (představte si to třeba tak, že se z trojkovýho Superba přesunete do Feldy).
V Havaně bylo vedro. Ten den. Rozhodně ne na legíny a dvě trika a mikinu. A kompresní podkolenky. Scanovali nám obličeje, neustále zírali do pasů a nikdo s námi nemluvil… Tak takhle to tedy chodí na Kubě? A navíc to tu smrdí jako plíseň a přepálený olej. Takže jako když by se ve sklepě smažily hranolky. Skvělé! Navíc první střetnutí s nesvobodou bylo hned ve směnárně, proti tomu, co mělo následovat o pár minut později, to byl ale jen slabý odvar….
Na Kubě funguje již víc jak 10 let systém dvojí měny. Obojí jsou pessos. CUC, takzvané konvertibilní peso, je určené zejména turistům. Dá se za něj zaplatit taxíky, ubytování, jídlo v restauracích nebo víc fancy věci jako lepší oblečení nebo elektronika (takže pomalu to, co v Čechách koupíte v každým Lidlu). Běžní Kubánci se k CUC moc nedostanou, za svou práci jsou placení v CUP, což je kubánské národní peso. 1 CUC je zhruba 26 CUP. Bankovky vypadají dost podobně a na “černým” trhu se jako turista dostanete k obojímu. Oficiálně jen horko-těžko, zaměstnance směnárny totiž můžou i zavřít, prodají-li vám CUP. Je v tom zmatek a je to trochu psycho. Před “naší” směnárnou stál “pan Ostraha” a tvářil se ještě přísněji než přísně. Nakonec jsme odešly jen s CUC, byť slečna před námi “zvítězila” nad režijními nesmyslnými pravidly a ve chvilce “Ostrahovi” nepozornosti získala i CUP. Byly jsme trochu smutné. Nicméně časem nám došlo, že takhle je to správně.
Měly jsme tedy to nejdůležitější, abychom přežily - peníze, tím pádem tedy čím zaplatit taxíka, který nás odveze do centra. Chtěly jsme být fér, po našem, a podporovat režim co nejméně to půjde, takže jsme odmítaly podporovat státní žluté taxíky, dohodly jsme se tedy s klukem, který obcházel prostor před letištní halou patrně s touhou vytřískat z nějakého turisty nějaké CUCy, ilegálně. Samozřejmě. Domluva nebyla zrovna easy, protože náš potenciální “taxikář” neuměl anglicky ani slovo, my zas nerozuměly španělštině. Nakonec jsme se domluvili rukama-nohama a pomocí “trenslejtru”. Chlapec nás vedl přes celé prostranství před letištěm k nějakému zastrčenému parkovišti. Už jsme se začínaly cítit lehce nejistě, když jsme konečně dorazili k tomu žihadlu - oranžové (zkorodovaná ale nebyla úplně celá) Ladě s nálepkou loga Applu na zadním okně (po krátkém googlení bych autíčko tipla tak na ročník 1972, nejsem ale moto-odborník). Na korozi se na Kubě ale nehraje. Hlavně, že funguje klakson a rádio! Takže v Kuba stylu jsme ujeli asi 150 metrů, pak zas přišel režim....
Chtěla bych to popsat, jakoby se to odehrálo v nějakým akčňáku na TV Nova, nicméně to zas až tak zajímavé nebylo. Prostě jsme zajeli ke straně, taxikář vystoupil, policajt přišel, vzal si můj pas, odešel, nikdo nemluvil, byly jsme zmatený a asi jsme se i trochu bály, takže jsme se jenom hystericky smály. Pas nakonec vrátili, ale neřekli mi, jestli z toho budou nějaké komplikace, a zavolali nám taxíka. Toho státního, žlutého. Takže takhle nám zatkli taxikáře. Po hodině, co jsme přiletěly a my jsme se nedozvěděly proč.
Novému taxikáři jsme nebyly schopné pořádně vysvětlit adresu, kam nás má odvézt, samy jsme v tu chvíli totiž netušily, že jsme se na Arbnb nechaly trochu napálit. Měly jsme domluvené ubytování na Calle 11, blízko Malecónu (asi 8 kilometrů dlouhé betonové promenády na okraji Havany, kolem oceánu), a taky prý blízko centra…. Nutno říct, že po tom, co jsme asi dvě hodiny (stále v legínách a kompreskách!) hledaly “náš domek”, jsme pochopily číslování a označování Havanských ulic, a taky to, že Calle “Onze” má asi 10 kilometrů. Nakonec jsme domeček ale našly. To, že “paní Marie” na Arbnb mlžila nejen kolem lokality, ale taky kolem toho, že mluví plynně anglicky, už ani nekomentuji. Bylo to tak krásný a dávali nám nejlepší snídaně na světě (rozuměj na Kubě). Večer jsme šly ještě ven a kromě toho, že se Anež natáhla na Malecónu a vyhrála tak největší kubánskou modřinu (<3), už se nic moc zvláštního nestalo.
Ale víte co? Všechno tohle byla jen předzvěst toho, že tahle dovolená měla být naprosto skvělá. <3
Žádné komentáře:
Okomentovat