I’ll see you in Paris.
We will be strong.
I’ll see you in Paris.
I’ll sing you this song.
Prší. Podzim. Barevný podkolenky, tlustá šála a zelený čaj. Miluju to. Ale jako
každý rok tomu něco chybí, ještě jsem nepřišla na to, co to je. Můj tajný tip je, že je to Jeremy Loops v mojí
ložnici, ale kdo ví.
Možná bych měla konečně psát zase víc o knížkách, to
dává větší smysl. Nebo o Francii, to bylo asi nejlepší období tohohle blogu za
celé tři roky.
Jak jsem se na Prahu těšila, tak mi Praha hází klacky do
nohy. (Ne, ona to asi nebude Praha.) Možná bych za svoje neustálé problémy měla
přestat vinit všechny a všechno ostatní… Každý svého štěstí… a jaký si to
uděláš…
Je jednoduchý si neustále opakovat, že on mi zkazil život, že tamten mě zradil,
že ona něco podělala, že tahle podělala mě, že tohle město nosí smůlu, že tu
vesnici nesnáším,...
Začni myslet pozitivně, sakra! Kdyby ta cesta nebyla
hrbolatá, nikdy se nepoučím se svých chyb. Ano, ze svých. Všechno byla jen a
jen moje rozhodnutí, a to, jak všechno dopadlo, mi jen otevřelo oči v tom,
že bych měla být opatrnější ohledně toho, komu důvěřuji, ke komu vzhlížím nebo
koho si pouštím tak blízko k tělu, ale hlavně, že bych měla být
samostatnější.
Je to už sakra dlouho, co jsem se rozhodla být samostatná, ale nikdy mi to moc nešlo.
Neznamená to totiž jen sbalit si svých pět švestek a zabouchnout za sebou
dveře, i když se tak může na první dojem zdát. Pokud jsou totiž ty dveře
zabouchnuté v nesprávnou dobu, nebývá to definitivní. Zůstala jsem teda
viset v jakémsi meziprostoru, na padacím mostě, neustále jsem ty dveře
zkoušela znovu otevřít, ale vždy to bylo už jen na malou škvíru. Moje malá
závislá nezávislost, to ona je tím, co mi nakopává zadek při každé
příležitosti. Něco jako moje druhý rozumnější já, který bylo potlačeno už na
gymplu a nikdy nedostalo prostor dospět a vyzrát, protože ho moje nerozumné,
ale dominantnější já zašlapalo.
Důležité je ale nelitovat. Nikdy. Ničeho.
A tak nelituju a ve výsledku si asi žiju ty šťastnější
chvíle svého života. Jen si uvědomuju. Uvědomuju si, jak mi moje nezávislá
závislost vlezla do hlavy a já jsem neustále potřebovala, aby mě někdo vedl za
ruku, žďuchal mi do zad, otáčel mou hlavou na správnou stranu a našeptával mi
do ucha, co mám dělat. A za to přece nemůžu vinit nikoho jiného, než jenom
sebe! To, že jsem zavřela oči a nechala se vést. Navíc nesprávným směrem a
nedokonalými průvodci.
Člověk je vždy sám za sebe.
A všichni blízcí jsou na té cestě spíš jen zpestřením, ne
motorem. Ukazatelé na křižovatkách, zastávky štěstí i útočiště v dešti,
parťáci pro zpestření i pro pomoc. Taxikáři, řidiči, spolucestující, průvodci,
delegáti. Všechny je na své cestě potřebujeme, dovedou nás do cíle, ale to
hlavní musíme zvládnout sami. My jsme hlava i nohy téhle cesty. Někteří s námi
jdou úplně celou cestu, jiní se přidají v polovině, další jen potkáme a s některými
tu pouť dokončíme. Ale sakra velký pozor bychom si měli dát na ty, kteří nám to
naše jedinečné putování chtějí znepříjemňovat.
Třeba to tak nemyslí. Jenže my pak pod jejich vlivy tu mapu
ve své hlavě otočíme na špatný list, ukazatele ignorujeme a vydáme se na cestu,
která nám nepatří. Patří někomu jinému. Navíc máme oba jiný cíl a jdeme špatným
směrem, buď jen jeden z nás, nebo dokonce oba dva, a to je ta úplně
nejhorší varianta. Zvolit třetí, nesmyslný směr a společně zabloudit. Obzvláště
jsme-li dva zcela odlišní poutníci, každý z jiné země.
Špatným pro nás ale nemusí být jen spolucestující, ale i
některé ukazatelé, někteří řidiči či některé zastávky. Neměli bychom je všechny
brát až tak moc vážně, máme přece vlastní hlavu. Oni občas lžou, svádí nás na
špatnou cestu a pak, když teda odbočíme, tak nás nechají bloudit v lese.
To není správně. Nemusíme se ale nutně vracet stejnou cestou zpátky, důležité
je jenom najít zase ten správný směr a vydat se jím. Napojit se na tu naši
vlastní cestu a příště už se z ní nenechat svést. <3
Žádné komentáře:
Okomentovat