"Mít tak tu moc, i když je noc a nebo den, vypnout mozek, aby spal. Nic necítit, nic nevědět a nebýt tady, nebýt tam. Jenže to nejde, a i když spím, nevypínám. Vím, že to přejde, až přejde ten pocit, co mám... Ten sebeklam."
Vánoční období bývá samo o sobě plné emocí, pochopitelně by se mělo jednat zejména o ty pozitivní, a taky že jo. Začíná Advent, domovy zahaluje vůně cukroví a města září světélky, pijeme svařák, setkáváme se s rodinou, běžně se máme radši, než v jiných obdobích roku... nicméně vánoční období je taky obdobím, kdy zemřel VH nebo naše Šmudlinka, obdobím, kdy jsem byla nešťastná, ublížila a bylo mi ublíženo. A to teď nemám na mysli dvatisicešestnáctku, kterou hejtuje většina nejen internetové populace.
Je ten rok vážně tak špatný?
Dvatisícešetnáct světu vzal opravdu velká a cenná jména - Alana Rickmana, Umberta Eca, Davida Bowieho, "Krakonoše", Věru Čáslavskou, Prince a ve svých posledních dnech taky George Michaela, Lubu Skořepovou, Radima Hladíka a Jiřího Smetanu.
"A tak loučím se. A něco snad tam zůstalo z těch našich dnů, já teď vím, věrni zůstanou. ...
Nemohu spát, probouzím se a zase se nemohu ubránit myšlence, zase se vrátit o nějakej ten rok zpátky, bejt zase malým klukem, kterej si rád hraje, který je s tebou."
Dvatisícešestnáct je (resp. byl) taky rokem, kdy o život přišlo nemálo lidí, kteří si to nezasloužili, ať už při útocích v Bruselu, Nice nebo Berlíně, ale taky během nesmyslné a masakrózně zlé válce v Sýrii.
Taky to byl rok, kdy Miloš Zeman začal ještě více lhát, a kdy se dozvěděl Donald Trump, že peníze už nebudou jeho jediným nástrojem moci, dostal funkci nejmocnějšího muže planety. Zároveň si ale mnoho lidí uvědomilo, že nechtějí žít v zemi pod diktátem agenta Bureše a při tom tolerovat na Hradě senilního starce, rok, kdy dostal dvacátýosmý říjen zase smysl, sedmnáctý listopad taky. Zároveň ale ta další část populace, rozdělena na Okamurovce a Konvičkovce (a pak taky ty Andrejovce) začala poslouchat Ortel, ohánět se (nejen na sítích) primitivními výroky a začala chodit k volbám a válcovat tu menší část, zvanou a zpopularizovanou Ovčáčkem jako pražská kavárna. A ve dvasedmnáctce teprve uvidíme, jaký průšvih to je (bude).
Kromě toho ale taky vyšlo Proklaté dítě, pokračování Harryho Pottera z pera Rowlingové ve formátu pracovního scénáře k populární divadelní hře, byl natočen Anthropoid, geniální film z americké produkce o veledůležitém mezníku naší historie, Tim Burton přišel s prvním Sirotčince slečny Peregrinové, došel k nám taky Murakamiho Hon na ovci, Česko navštívila Ellie Goulding, AC/DC nebo "Redhoti". V prosinci byla otevřená poslední část D8 (a zatím ji nezavřeli) a v Praze se otevřela Kavárna co hledá jméno a později Vnitroblock, a na obou místech je to nejvíc boží.
Kromě toho ale taky vyšlo Proklaté dítě, pokračování Harryho Pottera z pera Rowlingové ve formátu pracovního scénáře k populární divadelní hře, byl natočen Anthropoid, geniální film z americké produkce o veledůležitém mezníku naší historie, Tim Burton přišel s prvním Sirotčince slečny Peregrinové, došel k nám taky Murakamiho Hon na ovci, Česko navštívila Ellie Goulding, AC/DC nebo "Redhoti". V prosinci byla otevřená poslední část D8 (a zatím ji nezavřeli) a v Praze se otevřela Kavárna co hledá jméno a později Vnitroblock, a na obou místech je to nejvíc boží.
Ale pro mě samotnou, objektivně shrnuto, převažovalo ve dvašestnáctce asi víc pozitivních věcí, byť často provázených negativními emocemi. Stala jsem se bakalářem a zabouchla za sebou dveře Úisku, které bych ve dvasedmnáctce zase ráda otevřela, i dveře od bytu, který jsem milovala a do další etapy jsem vykročila sama, i když to bylo to nejbolestivější, co jsem kdy zažila. Zkusila jsem si, jaké to je, žít v jiné zemi, a to hned ve vysněné Francii, nejednou jsem se zamilovala, jednou z toho do Prahy, poznala jsem spoustu báječných lidí, do rodiny nám přibyl nový člen, vlastně dva (a téměř tři), na zádech mi přibyla kérka, nastoupila jsem do nové práce a jsem tam spokojená.
"Ještě stojím na nohou, ještě mám sílu objednat si panáka, zapálit cigaretu. Ještě stojím na nohou, ještě nejsem pod stolem. Ukažte mi cestu, dejte kříž. Dejte kříž a já půjdu."
Zároveň jsem ale přišla o všechno, co jsem si doposud vybudovala. Zůstala jsem sama, navíc bez ničeho, stále jsou ještě chvíle, kdy nenávidím celý svět včetně sebe. Možná jsou tu ty chvíle ale méně často, než dřív. Neprobrečela jsem letní dny, neprobrečela jsem Vánoce a už to bude téměř rok, co si nemyslím, že jsem naprosto k ničemu, nemožná, a že život je o ničem. Už mi to totiž nikdo nedává najevo. Stěhovala jsem se vícekrát, než je zdrávo, a i tak jsem se nezvládla přestěhovat kompletně, a tak nezbývá nic jiného, než zažívat pod stromečkem dejavu a rozbalovat stejné dárky jako loni, předloni, předpředloni. Taky jsem opustila práci, kterou jsem milovala a (teď již bývalé) kolegy jsem musela nechat jít dál, občas se potkáme, nahradili je ti další v nové práci, která je asi ještě víc skvělá. To je asi život.
Zjistila jsem, že pravých kamarádů je málo a zpravidla jsou to ti, jež se mnou vyrůstali (resp. vyrůstaly). Společně jsme zažily všechno a zažíváme dál a já jsem za tohle zjištění šťastná. Nejednou jsem se navíc přesvědčila o jedinečné úžasnosti své rodiny, která mě nenechala ve štychu, ani když jsem se ocitla na tom nejpropadlejším dně.
Taky jsem byla mnohokrát v kině, i když na většinu projekcí bych radši zapomněla, vystoupala na mnoho kopců, zejména v místech od nás na západ, přečetla dost knih a část z nich i zrecenzovala, byla na dvou koncertech Tata Bojs (nebo snad jen na jednom?!), stihla jsem Wohnouty i Fixu nebo třeba Bastille. Kromě Majálesu a Kryštof Kempu jsem nestihla žádný fesťák, za to ale technopárty v Barceloně ano. Koupala jsem se v moři při východu Slunce a bylo to romantický, i když jsem Španěla jehož oblíbenou knihou je Kafka na pobřeží už nikdy neviděla a patrně ani neuvidím. Byla jsem jen na jedné svatbě, na kterou jsem letěla ze vzdálenosti čtyřtisíckilometrů a ona byla veselosmutná. Začala jsem běhat a jezdit na kole, ale pak na to taky dost kašlat. Vykouřila jsem dost cigaret, a ty co mi zbývají v kabelce chci zítra vyhodit do popelnice, případně rozdat bezdomovcům. Nejednou jsem se vrátila z párty nad ránem nebo úplně ráno a pak se za sebe dost styděla, prospala jsem několik dopolední a začala kašlat na svou zdravou bio životosprávu i na vege život. Šlo to se mnou nejednou z kopce a zjistila jsem, že teď je na čase zase trochu změnit směr, vydat se směrem vzhůru.
Zároveň jsem ale přišla o všechno, co jsem si doposud vybudovala. Zůstala jsem sama, navíc bez ničeho, stále jsou ještě chvíle, kdy nenávidím celý svět včetně sebe. Možná jsou tu ty chvíle ale méně často, než dřív. Neprobrečela jsem letní dny, neprobrečela jsem Vánoce a už to bude téměř rok, co si nemyslím, že jsem naprosto k ničemu, nemožná, a že život je o ničem. Už mi to totiž nikdo nedává najevo. Stěhovala jsem se vícekrát, než je zdrávo, a i tak jsem se nezvládla přestěhovat kompletně, a tak nezbývá nic jiného, než zažívat pod stromečkem dejavu a rozbalovat stejné dárky jako loni, předloni, předpředloni. Taky jsem opustila práci, kterou jsem milovala a (teď již bývalé) kolegy jsem musela nechat jít dál, občas se potkáme, nahradili je ti další v nové práci, která je asi ještě víc skvělá. To je asi život.
Zjistila jsem, že pravých kamarádů je málo a zpravidla jsou to ti, jež se mnou vyrůstali (resp. vyrůstaly). Společně jsme zažily všechno a zažíváme dál a já jsem za tohle zjištění šťastná. Nejednou jsem se navíc přesvědčila o jedinečné úžasnosti své rodiny, která mě nenechala ve štychu, ani když jsem se ocitla na tom nejpropadlejším dně.
Taky jsem byla mnohokrát v kině, i když na většinu projekcí bych radši zapomněla, vystoupala na mnoho kopců, zejména v místech od nás na západ, přečetla dost knih a část z nich i zrecenzovala, byla na dvou koncertech Tata Bojs (nebo snad jen na jednom?!), stihla jsem Wohnouty i Fixu nebo třeba Bastille. Kromě Majálesu a Kryštof Kempu jsem nestihla žádný fesťák, za to ale technopárty v Barceloně ano. Koupala jsem se v moři při východu Slunce a bylo to romantický, i když jsem Španěla jehož oblíbenou knihou je Kafka na pobřeží už nikdy neviděla a patrně ani neuvidím. Byla jsem jen na jedné svatbě, na kterou jsem letěla ze vzdálenosti čtyřtisíckilometrů a ona byla veselosmutná. Začala jsem běhat a jezdit na kole, ale pak na to taky dost kašlat. Vykouřila jsem dost cigaret, a ty co mi zbývají v kabelce chci zítra vyhodit do popelnice, případně rozdat bezdomovcům. Nejednou jsem se vrátila z párty nad ránem nebo úplně ráno a pak se za sebe dost styděla, prospala jsem několik dopolední a začala kašlat na svou zdravou bio životosprávu i na vege život. Šlo to se mnou nejednou z kopce a zjistila jsem, že teď je na čase zase trochu změnit směr, vydat se směrem vzhůru.
Tak tohle je moje dvatisícešestnáctka. Nebyl to nejlepší rok, to ale dvatisícepatnáctka taky ne, ta nám totiž vzala dědu a mně dočasně veškeré iluze.
A jaká bude dvasedmnáctka se nejspíš nechme překvapit, co vy na to?...
A jaká bude dvasedmnáctka se nejspíš nechme překvapit, co vy na to?...
Žádné komentáře:
Okomentovat