Tečka za létem, léto za tečkou.

...a tečka za tímhle blogem na blogspotu. Čau. (But stay tuned.)

This is what we living for

The same patrol

We're going into 

Smashing into

This is what we living for

We just have this and we need no more

And we need no more

Dublin, Berlín, Trenčín, Barcelona, Perpignan, Varšava, Mikulov. To bylo letošní léto. Teď mě mrazí, je tu podzim. Pletené ponožky a nebelvírská šála. Horkej čaj, kakao z mandlového mléka a peřina. Rozečtená knížka a Indie/Pop/Folk Compilation playlist. Všeho hodně a přitom tak málo. Všechno a nic. Neklid a relax.

Vůbec jsem nedopsala všechny zážitky, strasti a radosti z Kuby, už jsem pomalu seděla na Pražském letišti a čekala na svůj let do Dublinu. V květnu mě čekala už druhá návštěva Dublinu, tentokrát pracovní. Čas se ale, kromě sezení v prezentačním sále Googlu, našel i na celodenní procházku městem od přístavu až po Phoenix park, na exkurzi v Guinessu, kde jsem mohla začít budovat svou kariérní dráhu výčepní (kdyby moje šéfová nebyla zároveň můj doprovod :) ), nebo na výlet na Howth, kde jsme zvládli donutový piknik na útesech i bojovku. Ale hlavně jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí z byznysu. 

A když se všechno sesype, a ty máš dojem, že ten začarovanej kruh nikdy nic nepřeruší, najednou najdeš cestu ven. Někdo ti ji vyšlapává, a ty jdeš malými krůčky jako hvězda po červeném koberci… 

A návratem z Dublinu tak nějak začalo léto. Začalo brzy. Možná tou chvílí, kdy jsme konečně rozsekly to několikaměsíční dilema - jet na Pohodu nebo na Colours of Ostrava? 

Skončily jsme v Trenčíně a nelituji toho. Myslím, že koupí lístku na Pohodu zahájim i léto 2019. Byla to nejlepší investice tohoto roku… no dobře, jedna z nejlepších. LP, LP, LP! The Chemical Brothers, St. Vincent, Ziggy Marley, Midi Lidi, Blossoms, všechno jsem si neuvěřitelně užila. Čtvrtka melounu k snídani, vinný střiky, ležení v trávě a veggie indie každej den. Miluju multižánrové velké festivaly a nikdy z toho nevyrostu. A Pohoda je královna festivalů aspoň v našem nejbližším dosahu, fakt jeďte. 

Čtrnáct dní tomu předcházel Berlín. Berlín, Berlín, Berlín. Chci zpátky, hned. Chci si dávat hipsterský snídaně v Kreuzbergu, obdivovat stylový holky a pokukovat po krásných chlapech, kteří rozhodně nejsou Berlíňané, možná ani Němci. Chci obdivovat, jak je to město ve své předrevoluční pošmourné ošklivosti krásné, a chci pít hnusný pivo a podupávat při tom nohou v rytmu soft techna. Pořád, až navěky. 

Než jsem se ale stihla probrat, už jsme sjížděli jez Hubertus na Ohři a brali to přes ty největší překážky, snídali rum s colou, obědvali a večeřeli nakládaný hermelíny a smažený sýry zásadně bez ubrusů a žili na čtyři dny v kocovinovém oparu. Aspoň já. I tak bych se ale na tom místě, a hlavně v těch chvílích, chtěla zaseknout aspoň na několikanásobně delší dobu, než byly čtyři dny.  Z rozjeté lodi jsem naskočila do letadla, beze strachu, bez ostychu a najednou mi došlo, že jsou věci, které jsem měla dělat už dávno. Že bych se neměla nechat blokovat ničím. Nikdo by neměl. 

Pack yourself a toothbrush dear

Pack yourself a favorite blouse

Take a withdrawal slip, take all of your savings out

Cause if we don't leave this town

We might never make it out

I wasn’t born to drown, baby come on

Nejemotivnější chvíle letošního léta byly možná nejemotivnějšími chvílemi mého života. Do poslední chvíle jsem nevěřila a už ani nedoufala, že seženu letenku za normální cenu, a že stihnu ještě letost odletět “domů”. I když jsem někde podvědomě cítila, že musím. Že když to neudělám teď, neudělám to už nikdy. A tak jsem vycházela z letištní haly v horké Barceloně s tím, že hrajeme na schovávanou… otočila jsem se nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se smát. Někdy, i když někoho vidíte po dvou letech, najednou cítíte, že jste ho nikdy neopustili. A brečím znovu. Tenhle pocit jsem zažila druhý den ještě jednou. A po čtyřech dnech jsem měla pocit, že už nikdy nebude nic v pořádku. Že si nikdy nebudu jistá, kam doopravdy patřím. 

Thanks for everything, you know. Thanks for all trips and hikes in Pyrenees, thanks for it two years ago and now again. I spent the best moments of this summer in the south of France by eating profiteroles and religieuse au chocolat, by taking a bath my legs under the waterfall and by listening The Lumineers’s songs during the way. 

Ale i slzy jsou občas potřeba. Ne ty z bezsmyslného trápení, těch už jsem se zbavila, ale ty z loučení, z loučení, které rozhodně není posledním v životě, teď už to vím. Po noční zmrzlině v Perpignanu bylo noční víno v Barceloně a hromada štěstí ze školní lavice. Spánek v kocovině na pláži a setkání z Kavčích hor. Na růžovém kole mezi palmami si formuješ život, ne jindy, ne jinde.

Ani na techno párty ve Varšavě. Když ale prší jako tohle léto ještě nepršelo, ty chytáš ne kapky, nýbrž provazce deště a do toho tančíš, nit na tobě není suchá, je to najednou víc, než cokoliv jinýho. Možná už to nikdy nezažiješ, ale v tu chvíli jsi tam byla, s lidmi, kteří za to stojí. Až to budeš někomu vyprávět jistojistě to nepochopí, tobě ale ten zážitek z hlavy nikdo a nic nevymaže. Vyléčit to můžeš například v Mikulově na svatém kopečku nebo v Lednicko-Valtickém areálu, na Minaretu, moc času na to nemáš, protože by ti utekly přednášky, a pak je podzim.

A ty můžeš  říct, že to bylo nejlepší léto tvýho života, a to jsi ani nezrekapitulovala večery na Stalinu, párty na střeše v Plzni, srazy na Letenských zahrádkách, návštěvy doma, kterých teď zase bude víc, dítě v Praze nebo knihy, které jsi (ne)přečetla. Těch bude taky víc.

Zase chci brečet z toho, jak je život krásnej, když mu to dovolíš. Nikdy dřív bych nevěřila tomu, že tohle jsem já. Ale i to, co jsem si myslela, že se nikdy v mým životě nemělo dít, na tom má neodmyslitelnou zásluhu. Člověk by měl být vděčný za každou osobu, kterou v životě potká, která se mi nějak podepíše v jeho životní cestě, něco mu předá, a pak třeba zase zmizí, ať už za tři měsíce nebo za čtyři roky. Nikdy to není špatně. Dá vám co má. Teď už to vím a konečně nelituji ničeho, naopak. A vám pak nezbyde nic jiného, než být nechutně sentimentální, máte chuť se rozbrečet i nad tím, že vám ve skleničce dojde voda, že banánový lívance, že cokoli. A nebo nad tím, že zase otáčíte svůj život o 360 stupňů a začínáte psát nový list. Po kolikátý už?